Kids and Heroes
Zemřel Lou Reed, muž s nezapomenutelným hlasem
Johnny Násilník 27/10/2013 Magazín

Nedělní ráno 27. října 2013 bylo příznačně jeho posledním. A tak zatímco doznívá volební šílenství, mezi politickými dohady se večer po síti šíří jméno Lou Reed a neblahá zpráva, kterou přinesl Rolling Stone. Ve věku 71 let dnes zemřel a celá planeta se zastavuje nad vzpomínkami podbarvenými nezapomenutelným hlasem a soundtrackem Velvet Underground nebo samotného Reeda. Není od věci si připomenout příběh zesnulé legendy, další v řadě osobností umírajícího rokenrolu.

Pár měsíců po japonském útoku na Pearl Harbour se během zuřící války narodil v Brooklynu v roce 1942 Lou Reed. Jako teenager hrál na klavír rhythm and blues, podle rádia se naučil hrát na kytaru. V patnácti letech ho rodiče poslali na elektrokonvulzivní terapii, prý kvůli „vzpurnosti“ a homosexuálnímu chování. V důsledku elektrických šoků do mozku, jimiž se prý homosexualita v té době léčila, přicházel o paměť. Po tomto zážitku odešel z domova, na Syrakuské univerzitě studoval žurnalistiku a pracoval v rozhlase.

Na univerzitě se Reeda, toho dobou se intenzivně zajímajícího o jazz a doo-wap, ujal básník Delmore Schwartz (později mu věnoval písně European Son a My House). V roce 1964 najdeme Reeda v Pickwick Records, píše skladbu The Ostrich a nahrát mu ji pomáhá kapela The Primitives, v níž se schází s Johnem Calem. Spolu zakládají novou kapelu.

The Velvet Underground se rozhodli prozkoumat hranice rocku, tak jako nikdo předtím. Neúprosně porušovali pravidla, hráli si s disharmonií a ze tříakordového rocku udělali jednoakordový. Byli první (a dodnes těžko překonaní), kdo do své tvorby zanesl atmosféru temných newyorských zákoutí, atmosféru narkomanského podsvětí a drogy vůbec.

Nenapodobitelné autentické emoce a nálada písní jako I’m Waiting For The Man nebo Heroin a dravé primitivní novátorství zaujaly kmotra amerického pop artu Andyho Warhola, jenž se zašel na kapelu podívat do místa s názvem Café Bizarre. Nakonec Velvet Underground zkoušeli i bydleli ve Warholově ateliéru přezdívaném Továrna (The Factory) a pod jeho vedením začali kombinovat hudbu s výtvarným a filmovým uměním. První prezentace se například provokativně konala na výroční večeři newyorského sdružení klinické psychiatrie, kde Warhol místo vážné úvodní řeči rovnou uvedl kapelu, během jejíhož vystoupení prý mezi šokovanými cvokaři pobíhali umělci a roztodivné existence z Továrny kapela.

Warholovou zásluhou Velveti podepisují nahrávací kontrakt a Lou Reed dostává absolutní uměleckou svobodu.

„Mohl jsem složit cokoli a nezměnili by ani ň,“ říkal později s vděkem a přidával historky o zvukařích, kteří naštvaně odcházeli ze studia, a byznysmenech z nahrávací společnosti, kteří to nechtěli vůbec poslouchat.

Andy trval jen na tom, že musí přibrat jeho nový objev, německou zpěvačku Nico. Album s ikonickým banánem na obalu nahráli za dva dny a ve své době nedosáhli prakticky žádného komerčního úspěchu. Dnes se deska umisťuje ve všemožných žebříčcích prestižních magazínů o nejlepší album všech dob na prvních příčkách a Warholova loga stejně jako hudba Velvet Underground jsou nedílnou součástí popkultury a módním doplňkem kdejaké celebrity.

Během pobývání v Továrně se skupina stala součástí Warholova cirkusu s názvem „Výbušné plastické nevyhnutelné“, kdy se přes kapelu promítaly živé projekce. Psychedelické show spočívaly v promítání čtyř různých filmů a několika diapozitivů, nad nimiž kroužil stroboskop. Na to se Nico oděná v bílém postavila doprostřed potemnělého pódia. Experimentální multimediální stírání hranic bylo jednou z nejpůsobivějších vystoupení, jaká se v historii rockové hudby odehrála.

Ač prodali málo nahrávek, inspirovali celou generaci, ať už art rockové šílenství (společně s Pink Floyd, které ovlivňovali přes Atlantik podobně, jako se později navzájem inspirovali newyorští pankáči a Sex Pistols) nebo punkovou explozi. Říkávalo se, že každý druhý, kdo si koupil jejich desku, hrál ve známé kapele.

Do té doby tabuizována témata (vedle drog například sadomasochismus, prostituce a další) v textech odrážela pouliční New York a společně s intelektuálním a uměleckým rozměrem prostupují celou diskografii Velvet Underground – na druhé desce White Light/White Heat se rozkmotřili s Nico i s Warholem. Reed vyhodil také parťáka Calea a místo experimentování obsahovaly desky The Velvet Underground a Loaded spíše hitové skladby, dnes kultovní Sweet Jane, Rock&Roll nebo Who Loves The Sun.

V roce 1970 Lou Reed odchází ze skupiny, stěhuje se do Británie a vyráží na sólovou dráhu. Právě tady se pokládají základy punk rocku, s přímočarými skladbami jako Vicious. Mainstreamového úspěchu konečně dosahuje se singlem Walk on the Wild Side, jehož béčková strana Perfect Day je snad ještě slavnější. Obviňován z komerce vystupuje pod vedením Bowieho s namalovanýma očima, nahrává depresivní desku Berlin s příběhem o páru feťáků plným partnerských bitek, nevěr a samozřejmě drog.

Pronásledován démony závislostí nahrává několik průměrných až podprůměrných nahrávek (včetně Metal Machine Music s úchylnými kytarami, nepochopitelnými smyčkami vazbení a šumu). V osmdesátých letech je ale jeho deska The Blue Mask přijata s nadšením. Reed hostuje na několika deskách, píše hudbu k filmům, v devadesátých letech dává nakrátko znovu dohromady Velvet Underground. Hraje před papežem Janem Pavlem II., přátelí se s Václavem Havlem, nahrává společnou desku s Metallicou, vyráží na světová turné.

V květnu letošního roku ale podstupuje transplantaci jater. Nebylo se čemu divit, už jen z Reedovy tvorby je jasné, že jeho játra musela bojovat se spoustou cizorodých látek. Po operaci prý byl na pokraji smrti, a ačkoli se mluvilo o novém nahrávání nebo turné, příběh končí dnes a jak, to už známe.

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com