Kids and Heroes
Wednesday 13: Peníze, za které jsem si koupil první desku, jsem asi někde ukradl
Danny 02/10/2017 Rozhovory

Vždycky se pohyboval na hraně mezi punkem a metalem, vždycky měl texty plné jízlivých slovních hříček a vždycky miloval cokoliv s hororovou tématikou. Prošel Murderdolls, Frankenstein Drag Queens From Planet 13, aby nakonec zakotvil ve vlastní kapele Wednesday 13. K tomu připočtěme glamové Gunfire 76 i outlaw country projekt Bourbon Crow, víc jak 20 let na scéně, nezaměnitelný hlasový projev a smysl pro dobrou písničku. Joseph Poole neboli Wednesday 13 se 5. listopadu vrátí do Prahy a věnoval nám trochu svého času.

 

Moc se těšíme, že Wednesday 13 opět uvidíme naživo. Pokolikáté už tu budeš? Pošesté? Jak si užíváš Prahu?

Jo, byl jsem v České republice mockrát. A mockrát nalitej, to rozhodně! Jednou jsme si s naším kytaristou dali opravdovej wrestlingovej zápas na hotelovém pokoji a odnesla to židle, ale to je jedno. (smích) Koncerty u vás jsou vždycky skvělé, parádní fanoušci a často si užívám i procházku po městě. Spousta úžasných soch a míst, která stojí za vidění. Prahu miluju!

Co nejdivnějšího si s sebou bereš na turné?

Nemyslím si, že je to úplně divné, ale vždycky cestuju s figurkou wrestlera Ricka Flaira. Pokaždé ho mám v zavazadle, je to taková moje malá inspirace, malé plastové duchovní zvířátko. Rick Flair byl vždycky můj nejoblíbenější padouch ve sportovním průmyslu a je ze Severní Karolíny, stejně jako já. Takovej národní poklad.

Považuješ Wednesday 13 za svůj sólový projekt, nebo za regulérní kapelu?

Rozhodně je z toho v dnešních dnech plnohodnotná kapela. Současný line-up už drží pohromadě několik let. Roman a Jack, kytaristi, se mnou hráli ještě před Murderdolls, od roku 2009 hrajeme společně ve Wednesday 13 a náš basák se připojil v roce 2011. Bubeník je v line-upu nový, v porovnání s ostatními, ale funguje nám to a považuju nás za “normální” kapelu, protože každej se zapojuje do psaní písniček. Naši novější fanoušci, kteří nás třeba právě objevili, ani netuší, že Wednesday je moje jméno, prostě jsem pro ně Joseph, což mě ale hodně, hodně štve. Začalo to asi před čtyřmi lety a nechce to skončit, je to jako mor, fakt nevím. Ale ať už s tím začal kdokoliv, jednou ho dostanu! (smích)

Před pár měsíci vám vyšlo album Condolences. Texty jsou chmurnější, hudba temnější – byl to přirozený vývoj, nebo zas jednou zkoušíte prolomit žánrové hranice?

Myslím, že to byl přirozený vývoj. Pár posledních desek šlo kupředu k těžšímu zvuku a už když jsme začali pracovat na prvních písničkách pro album Condolences, dva roky po vydání předcházející nahrávky, bylo jasné, že půjdeme tvrdším směrem. Ano, je to tvrdé, ale pořád jsou to Wednesday 13. Myslím, že máme správně různorodý materiál. Když si lidi poslechnou cokoliv, co jsem kdy nahrál, od Murderdolls po nahrávky Wednesday 13, vždycky si tam najdou něco svého.

Jak změnila aktuální nahrávka i zvuk kapely koncertní setlist pro nadcházející evropské tour?

Sepsat setlist je čím dál těžší. Vždycky se snažím vcítit do publika a přemýšlím, co by lidi chtěli slyšet, když mě sledují třeba celou moji kariéru, už od Frankenstein Drag Queens, přes Murderdolls, až k aktuálním deskám. Máme zhruba jen 100 minut na koncert a natlačit do toho 20 let muziky je strašně obtížné. Ale pokaždé se snažím zahrnout do setlistu aspoň jeden song z každé zásadní desky. Ale je to opravdu těžší a těžší, zvlášť když chceme taky zahrát hodně nových songů.

Před lety jsi zpíval v jedné z písniček, že všechno, co ses potřeboval naučit, ti předal Alice Cooper a GI Joe. Platí to pořád? A co nejvíc ovlivnilo aktuální album Condolences?

Ano, Alice a GI Joe jsou pořád velikou součástí mého života. Před pár týdny jsem zrovna viděl Alice Coopera tady v Los Angeles a zastavil se s ním na několik slov, protože jsme se už pár let neviděli. A pořád ještě sbírám figurky GI Joe a snažím se sehnat ty, které jsem nemohl mít jako malý kluk. Takže jsem šel přímo od GI Joe k uctívání Alice Coopera. Miloval jsem ho jako archetypálního záporáka a hodně mě inspiroval, vlastně stále inspiruje.

A největší vliv na Condolences mělo… hm… Ta tvrdost nahrávky a přístup k ní pramení z mojí vlastní agrese, z věcí, kterýma jsem v tu dobu procházel. Název Condolences vlastně vstřebává všechny ty titulky z posledních let, kdy spousta mých hrdinů zemřela – ať už v hudbě, nebo ve filmu. A to se stalo ústředním motivem celé nahrávky.

Make-up si děláš sám? Kde ses to naučil? A napadlo tě někdy hodit třeba návod na Youtube?

Ne, nikdy jsem nechodil na žádný kurz a všechno jsem se naučil sám. Během let jsem zjistil, co funguje nejlíp. A rozhodně si make-up děláme pokaždé sami, až třeba na natáčení videoklipů, kde nám make-up dělá profesionál, takže vypadá jednotně. Ale na koncerty se líčíme sami a za ty roky jsem si zvykl tak moc, že mi to zabere sotva patnáct minut. To se dýl oblékám.

Ale žádné návody dávat nebudu, nevzdám se svých tajemství, zkus se to naučit sám. (smích) Ale je to vlastně jen kreslení na kůži. Spousta našich fanoušků se snaží napodobovat můj make-up a někdo to umí naprosto perfektně a u někoho si říkáš: Sakra, chlape! Ale pak si vzpomenu, jak jsem asi vypadal, když jsem začínal. Teď už je to pro mě rutina a na rozdíl od ostatních kluků v kapele mám někdy čas i seběhnout z podia a svůj make-up upravit mezi songy.

Před 11 lety jste vydali album Fang Bang a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek. Jak se to stalo, že jste nahráli takhle přímočarou, punkovou desku?

Pamatuju si, že když jsme na tom albu začali pracovat, nebylo vůbec v plánu udělat punk rockovou desku. Úplně první song pro Fang Bang se na Fang Bang nakonec vůbec nedostal – byla to písnička Scream Baby Scream a nakonec otevírá až následující album Skeletons. Chtěl jsem zachovat ducha Transilvanian, ale psal se rok 2006 a metalový svět šel dost nahoru a spousta velkých kapel dostala nahrávací smlouvy, jako třeba Shadows Fall, Hatebreed. A v tu dobu jsem si říkal: Ať už se děje cokoliv, jsem proti tomu. Metal je zase v módě? Seru na to, jdeme do punku! Nechápej mě špatně, mám rád spoustu těchhle metalových kapel, ale vydal jsem se punkovější směrem, protože to je žánr, kterej jsem vždycky miloval. A i pro mě je Fang Bang jedno z nejoblíbenějších alb a bylo super zahrát ho vloni celé při halloweenské show.

Pamatuješ si první desku, kterou sis koupil z vlastních peněz?

Lidi se mě na tohle ptají docela často, ale abych byl upřímný, fakt netuším. Ve škole jsem měnil kazety za hračky, ale nepamatuju si, co jsem přesně na těch kazetách měl. V tý době jsem neměl moc peněz. Možná to byly Mötley Crüe, ale nejsem si jistej. A už vůbec nevím, jestli to bylo za moje vlastní peníze – spíš si myslím, že jsem ty prachy někde ukradl.

Vloni ti bylo 40. Bereš to jako nějaký milník ve svém životě?

Letos mi bylo 41 a jsem oficiálně starej. A taky se mi letos narodilo vnouče, což mi moc nepomáhá, abych se cítil mladší. Ale je to divné, čím starší jsem, tím jednodušší mi všechno připadá, stal se ze mě starý moudrý muž. (smích) Naštěstí tě muzika udržuje pořád mladým, jsi sám sobě pánem, cestuješ po světě, křičíš do mikrofonu a lidi jsou šťastní. Co víc si můžeš přát?

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

V osmé třídě napsal nejlepší slohovku, na což už bohužel nikdy v životě nenavázal. Každý týden uváděl vcelku bezvýznamný pořad na Rádiu Akropolis. Zkusil to neúspěšně v pár kapelách s kytarou i baskytarou - stejně ho ale jen zajímalo, co si vzít na sebe. Chodí řvát na fotbal, pít na koncerty a číst do hospody. V Kids And Heroes je od ledna 2011. Pražák, otec, introvert. Kontakt: dannyboy@kidsandheroes.com

Diskuze

  • Facebook(0)