Kids and Heroes
Vypsaná fiXa – Krásný smutný den
Johnny Násilník 02/04/2014 CD, Recenze

Budu se trochu opakovat, jelikož jsem to už někde psal. Ale jsem vyloženě alergický na flusance, které plivou takzvaní ortodoxní pankáči na Vypsanou fiXu. Prý je komerční, prý se zaprodala, prý o sobě kdysi tvrdila, že je panková, a potom to všechno zradila. Pardubická kapela přitom má vlastní label a vstupné na jejich koncerty nikdy nepřesáhne dvě stovky. Od začátku byli osobití, a ač starší tvorba byla dost punkrocková, ani tehdy se nedali tak snadno zaškatulkovat, což je dobře. A těžko by někoho zajímali, kdyby se nikam neposunuli.

Vzhledem k odvaze nestát na místě a pouštět se do neprobádaných území fiXe davy posluchačů a popularitu přeju, na druhou stranu tím pro mě ztrácí kouzlo jejich koncerty, jelikož najednou na ni chodí téměř každý a oddaný fanoušek pak přichází o ten pocit výjimečnosti, „jeho“ kapelu mu kradou lidi, kteří slyšeli v rádiu Dezolát a teď do něj strkají a kopou jako při rugby s dojmem, že to je přece to pogo.

Při pohledu kolem se nezdráhám říct, že Vypsaná fiXa je nejvýraznější rockovou kapelou mé generace. Všichni mí vrstevníci ji znají, a když někdo vytahuje kytaru, zpívá se, že „třída míru není žádná Broadway“. Krása nesmírná byla snad první album, které jsem poslouchal celé, potom, co jsem si nahrával Mažoretku na kazety z rádia a poslouchal to pořád dokola. Miloval jsem demáče s příšerným zvukem, nahrané dvojstopákem, utápěl se v podzimních mlhách s potemnělou náladou Fenoménu, a když vyšel Klenot, otravovali jsme tehdy s podobně postiženým kamarádem všechny spolužáky několik týdnů trvajícím probíráním každé písně z alba.

Hůl jsem nad fiXou poprvé nalomil s předchozí deskou Detaily. Zdála se mi příliš popová, příliš plytká, a v té době mi učarovali Black Flag, tudíž mě něco jako víceméně koncepční deska se zvláštními experimenty, ani trochu nezajímalo. O půl roku později jsem ale příběhy z paneláků v San Piegu docenil jako majstrštyk, kde Márdiho poetika a schopnost vyprávět příběhy a doslova vdechnout život duchům a prapodivným osobnostem snové krajiny deja vu dosahuje vrcholu, stejně jako hudba, která byla víceméně stále punkově přímočará, ale bylo slyšet, že muzikanti vědí, co dělají, nehrají na první plán a dokážou do písní zakomponovat spoustu svěžích a originálních nápadů, které není k čemu přirovnat. A na novou desku Krásný smutný den  jsem se těšil a čekal víc elektroniky.

Proto mi titulní singl vypuštěný s předstihem vyrazil dech. Co to má bejt? Pozoun, swingový rytmus, text o tom, že si někdo hraje a nějakým holkám se to líbí, vůbec to celý zní jako pohřeb Petra Fialy z Mňágy a Ždorp. Unlike stránka Vypsaná fiXa. A první poslechy celé nahrávky, opět umístěné zdarma k poslechu na internet (s možností poslat libovolnou částku nebo si objednat CD či vinyl), mě taky nenadchly.

Hodně se mluví o návratu ke kořenům. Zvuk je hodně syrový, nejen díky úryvkům rozhovorů před jednotlivými skladbami deska působí dost živě a je slyšet, že nahrávání bylo spíš divokou spontánní akcí po tvrdé přípravě. Pochybuju, že někdo rozhodnul „teď nahrajeme něco jako Brutální všechno“. Není rok 2001 a fiXa má za sebou obrovský kus cesty. Přímočará nahrávka nejspíš musela nějak vyplynout z nastalé situace odchodu dlouhodobého člena, basáka Mejna, a z nahromaděné energie ve zkušebně a ve studiu. Pro mě to ale byla po tom, co předcházelo, spíš slepá ulička.

Na první poslech je největší peckou skladba Karma je Mike Tyson. Veskrze punková věc s textem, který útočí hned, má v sobě mladickou nespokojenost, drzost a nihilismus. „Děti vyjeveně hledí na své opotřebované a zničené rodiče. Někdy je to v hajzlu, karma je Mike Tyson.“ Povedl se podobně zběsilý úvod alba – Kdo se s náma odpoutá. Otvíráky fiXa zvládá skvěle už od prvního alba. Náladu Detailů nejvíc připomíná Zapadá hipík, zajímavé aranže, taneční rytmus a mezi řádky tak trochu politicky angažovaný či sociálně-kritický text. A song Výhodou je zní jako reunion Oasis smíchaný s přiblblostí klasických rockových balad, plytký, přeslazený a nudný cajdák, snad nejhorší věc, kterou kdy nahráli.

S postupem času se pod kůži zarývají další skladby. Kouzlo, které mě vždycky zaklelo na několik týdnů i měsíců, ale pořád nikde. Bubák má psychedelickou atmosféru připomínající některé songy na Klenotu, ale trochu proti srsti mi je houkání v závěru. Melancholická Malá noční hudba dává podobným způsobem vzpomenout na Sci-fi povídku. Některé pasáže vyloženě vykrádají starší tvorbu – riff v Krakow Glowny je skoro stejný jako Uganda, píseň Gigi nejen kvůli podobnému jménu, ale i stejným slovům v refrénu, připomene Bibi z minulé desky. Jinak jde o popový song v nejlepším slova smyslu, příjemně se poslouchá a skvělý je závěr s Bohem, jakožto „silným chlápkem, co bydlí vedle (a ve mně)“.

Téměř nejoblíbenějším kouskem se pak pro mne stává původně nenáviděný Krásný smutný den. Možná je to tím Joem, o kterém se tam zpívá, ale má to trochu feeling swingových pokusů Clash a rockabilly skladeb na London Calling, a hlavně je to esence absurdní dobré nálady ve špatných a smutných situacích. Baví mě xylofonová vyhrávka v Caddy a Boty proti bustru budou určitě jednou z nejlepších pecek na koncertě, asi nejvíc připomínají tvorbu v počátcích kapely. A závěrečná věc s podivným názvem Šúrka Mikrofon jako zpověď mikrofonu doufajícího, že do něj bude řvát „Lemmy Killmajstr“ a „týpek z Hives“, je další příjemnou songou k táboráku.

Není to špatná deska. Určitě není tak dobrá jako Fenomén nebo Detaily. A Krása nesmírná byla taky nesmírně krásná neopakovatelným způsobem. Krásný smutný den vnímám spíš jako sbírku připomínek starších nahrávek, jakousi bestofku, která by jinak v případě Vypsané fiXy byla naprosto irelevantní, jelikož by se nikdy nepovedlo vybrat tracklist tak, aby na něm nic nechybělo. Krásně smutné rozloučení s Mejnem a čtyřicet minut, které určitě nejsou ztrátou času, byť místy působí poněkud vyčpěle.

Tracklist

1.  Kdo se s náma odpoutá

2.  Bubák

3. Caddy

4. Boty proti bustru

5. Zapadá hipík

6. Malá noční hudba

7. Karma je Mike Tyson

8. Krásný smutný den

9. Krakow Glowny

10. Gigi

11. Výhodou je

12. Šúrka mikrofon

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com