Kids and Heroes
Voluptas – Towards the Great White Nothing
Ziky 02/11/2020 CD, Recenze

Pražští Voluptas na své novince vystihli, kam se lidská společnost řítí. Alespoň podle názvu Towards the Great White Nothing. Co se jim dále povedlo nebo nepovedlo, si přečtěte v recenzi od Olafa a Zikyho z podcastu Dva kverulanti. Kostra recenze vznikla při společném poslechu alba v Olafově studiu Gates of Hell.

První dojem a vokály

Olaf: Cením, že to je sypačka hned od začátku. Dost mi to připomíná úzus, kterej byl nastolenej v blackovejch nahrávkách v loňským roce, jako třeba byli poslední Mayhem nebo Hallucinogen od Blut Aus Nord, případně Blood Incantation. Na první dojem je tam samozřejmě hodně slyšet rukopis Martina Macháčka, což mi přijde super, a poslední skladba je naprosto skvělá Desert Twilight – možná i proto, že se od zbytku alba dost liší.

Ziky: V tiskovce se deska srovnává s počiny Ved Buens Ende, ale rozhodně nedosahuje takových kvalit. Tahle srovnání jsou hrozně dvousečná a tady to je přestřelené. Nicméně souhlasím s tím, že Martin je z toho hodně cítit, především ve srovnání s jeho další kapelou Adonis DNA, která se vydává podobným směrem.

Olaf: V tiskovce, která mi přišla společně s CD, se toho píše hodně. Bohužel teda naprosto debilně napsanou tiskovku kopíruje úplně každej ve svejch recenzích a pak vzniká ucelená copy paste mašinerie, která nedává smysl, jako ta tiskovka… To ovšem není problém kapely, ale vydavatele.

Ziky: Ten Miškův hlas mě moc nebaví. Nekoresponduje se zbytkem nahrávky. Kvalitativně je to dobré, ať jde o growl nebo scream, a občas to fakt zní jako devadesátkový black, ale hudba je mnohem hravější. Vokály drží tu desku v blacku, ačkoli hudba se snaží brát vlivy i odjinud. Občas by tam mohl být čistý zpěv nebo recitace.

Olaf: Něco jako Opeth.

Ziky: Jako dělá Pája R. v již zmíněných Adonis DNA, nemusíš pořád tlačit na pilu jako čurák. Dýchají kytary a všechno, tak proč ten zpěv musí být furt na sílu – jestli to teda má být avantgardní metal.

Olaf: Mě zase zpěv nějak moc neuráží. Srovnání s Adonis DNA je tady nasnadě, protože ⅔  Voluptas hrají i v této kapele, a v zásadě na rozdíl od Ved Rums Ende jsou tady ty „adonisovský” znaky v daleko větší míře. Řek bych, že pokud by člověk chtěl víc avantgardy ve Voluptas, ať si poslechne Adonise, pokud by chtěl víc black metalu v Adonis DNA, ať si poslechne Voluptas. Už jen čekám, kdy se tyhle kapely sfúzujou do Voluptas DNA. Co musím vypíchnout jsou texty, který jsou výborný.

Zvuk

Olaf: Skvěle zahrané bicí zní strašně. Těžko říct, jestli to je budgetovým studiem Axela Axelssona Dödsmord v pražské Eternii, ale bicí zní jak nahraný na mobil a jako kdyby s nima nikdo nic nedělal. Virbl není skoro slyšet, v mechanicky přesných sypačkách je to strašná škoda, zato činely vejškama propichujou ušní bubínky. Zvuk je hodně o kytarách, nicméně celek zní, jako kdyby CD míchali tři lidi a nemohli se shodnout, jakýho zvuku chtějí dosáhnout. Nemám vůbec nic proti lo-fi, nemám ani nic proti chemicky čistýmu zvuku, ale tyhle dva aspekty nejdou dohromady. I kapelou avizovaná garážovitost tady nedává smysl, protože kytary jsou vyčištěný a nakompresovaný, kdežto bicí opravdu z garáže jsou. Na druhou stranu cením, že jde zvukově o originální desku – nikoho už nebaví generický mlaskající kopáky.

Towards the Great White Nothing je bohužel další z řady českých desek, u kterých je strašná škoda, že na ní zcela chybí produkce, respektive práce producenta, který by dokázal nápady a požadavky na zvuk dát dohromady a pustit ven nahrávku, která drží u sebe jak obsahově (což se povedlo), tak zvukově.

Ziky: Toho zvuku je fakt škoda. Myslím, že by to fakt zasloužilo trochu poladit, aby nebylo všechno úplně jinde v prostoru. Na lepších sluchátkách při soustředěném poslechu to bohužel nezní dobře. Někde na procházce s levnějšími špunty ti to asi nepřijde. Co zní velmi dobře je závěr se saxofonem. Tam je vidět, že si s tím někdo práci dal, a pro black atypický nástroj zní jako outro parádně.

Celkový dojem

Ziky: Přijde mi to jako dobře složená a zahraná deska, která nemusela mít tak syrový zvuk. Na koncertech to bude výborné. Black s experimenty kapela zvládá dobře, a pokud se mi něco nelíbilo, tak proto, že si kapelu dokážu představit dál, a tady jako by stále něco táhlo výslednou nahrávku dolů. Doufám, že kapela využije aktuální hype a na novou desku nebudeme čekat tak dlouho.

Olaf: Overall je ta deska vlastně výborná. Kluci se vypracovali z lehce parodického black metalu s rumovým odérem na skutečnou avantgardní blackovou kapelu, která se nebojí experimentovat a má hodně co říct. Použití saxofonu je perfektní, v neposlední řadě samozřejmě musím vypíchnout vizuál od Kristíny Vašíčkové, který pořád dává desce určitý nádech DIY – ač ho vydává Metal Gate – k albu se skvěle hodí a je jednoduše hrozně hezkej. Obrovská škoda zvuku, kdy jednotlivé nástroje zní jako „každý pes, jiná ves”, na druhou stranu na jejich koncertě během festivalu Soulbönding Trip letos v září kluci dokázali, že naživo kapela zní skvěle a šlape jako dobře namazaný stroj.

O autorovi

Kromě psaného produkuje i slovo mluvené v podcastu Dva kverulanti.

Diskuze

  • Facebook(0)
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com