Kids and Heroes
Víkend se Shadow of Television a Cirguz. V dodávce i na ní
Johnny Násilník 13/11/2013 Reporty

V útulném bytě před televizí popíjíme a kouříme při vymýšlení benefice, která by měla pokrýt dvacet tisíc pokuty, osmnáct měsíců podmínky a dva dny v cele, kdyby to šlo. Je úterý, a Vojto se právě vrátil od soudu, přitom kocovinu už šlo vyspat a šílený víkend s Cirguz a Shadow of Television je dávno pryč pod vrstvou všedního vydělávání peněz, které už člověk dávno utratil.

Mladí kluci ze Slovenska vydali debutové album a kromě toho, že je dost dobré, předcházela je i divoká pověst. V Trnavě se nelíbili štamgastům a ti jim dali přes držku, v Popradu běhali po střeše ubytovny a dostali se do evidence jako nežádoucí hosté. Ve spojení se stále lepšími a lepšími Cirguz slibovala česká část jejích turné pořádný punkrockový víkend.

Předem se sluší říct, že kapela nejsou fotky na plakátě, ale lidi, a tak si prostě občas lezou na nervy. Tenhle chodí věčně pozdě na zkoušky, tenhle po koncertě zmizí a nikomu nic neřekne, tenhle neumí chlastat a vždycky provede nějakej průser. Pro člověka, který s kapelou netráví hodiny v autě a nepotkává se denně na baru a v ponorce všedního dne, je ale podstatná muzika, kterou slyší na desce a vzpomínky na výsek několika víkendů na koncertech, festivalech a afterparties, tudíž osobní vztahy je lepší opomíjet.

V pátek každopádně vyrážím na Mělník, kde se prohání děti ve svatomartinském průvodu. V řinčení středověkých šavlí a pískání flétny se rozčiluju s důchodci, že město nepovolilo průvod na svatého Martina, a mezi nicnetušícími davy hledám Starou Mydlárnu. Vjezd hezky zastrčený za rohem a lemovaný popelnicemi mi připomene londýnské kluby, ve dveřích se potkávám s Cirguz, kteří už skládají aparaturu ze svého veterána.

Žvatláme nad pivem a navzdory tomu, že u vstupu sedí úchyl jako já, bar se pomalu plní. Jestli na Mělníku něco obdivuju, tak to, že v tak malém městě, kde v podstatě nic není, existuje nějaká scéna. Poměrně dost kapel tu má kořeny, lidi na koncerty chodí a nikdo nepyskuje, že by kilo bylo moc, snad tuší, kolik dneska stojí benzín a co to vůbec znamená uspořádat akci, která není jen o té hodině hraní.

Dědek z Cirguz mi vypráví o předkapele The Tampons – jsou to místní legendy o místní kapele, která je na každém městě aspoň jedna, místní se s ní znají a možná znají i nějaké songy, ze sálu na bar se ale line jen zuřivý rytmus basovky a bicích a pocit, že jsem o nic nepřišel. Shadow of Television mají zpoždění, doráží snad až na desátou a hned jdou hrát.

A je to smršť. Už jen pohled na pódium dává tušit, že tady nestojí obyčejná provinční kapela. Bubeník Filip jak jinak než bez trička, kytarista Adam s lennonkami na očích předvádí s nohama něco jako Chuck Berry, jen v těžších botách a mnohem divočeji a těžkopádněji. Basák Paťo se dívá na prsty, jako by se naučil hrát teprve včera a visí na něm o několik čísel větší kožená bunda, Vojto zpívá naštvaně, přesto s ležérností, s jakou se střídají skladby jedna za druhou. Z pódia prýští obrovská energie, když prý „trochu zpomalí,“ pořád je to naprostá syrovost. Sóla a vyhrávky trochu zanikají v nastalém brajglu, což bývá klasický nešvar mladých, obzvlášť punkových kapel, navíc hrajících v tak malých prostorech. Po průřezu celou deskou od Smradu totality po Slobodu alebo nič nakonec ještě dvakrát přidávají, a jejich cédéčka se hned prodávají o něco snáz.

Cirguz (by http://rottenbaby.tumblr.com/)Cirguz jsou v domácím prostředí naprosto nepřekonatelní. Vřava pod pódiem, dav sborově zpívá refrény, pankáči lezou k mikrofonu a padají na odposlechy. Nevadí, že Květák dvakrát přetrhl strunu, zachraňuje to improvizovaná česká klasika Míša. Cirguz mají z čeho vybírat a jsou skvělým spojením kalifornského a olskůlového punku jejich oblíbenců s typicky českými elementy, což podpoří živelnou show, při které se víc hraje než mluví a na pódiu se pořád něco děje. Naživo mě dostal Hold Katalánsku, dostalo se na zbrusu nové pecky a v závěru přišla další improvizace, to když si publikum vykřičelo mělnickou legendární skladbu Čas od 500900.

Afterparty má styl – Slováci mění české koruny za tvrdý chlast, na baru sedí pár ksichtů ze známých kapel a scény vůbec, z repráků hrají Clash nebo Devítky. Nakonec se ale všechno zvrhává. Shadow of Television jsou banda naprostých magorů – působí ne jako obyčejní opilí chuligáni, ale jako naprostá zvěř. Skoro jako Ramones házeli ze střech domů na lidi televize a v punkrocku se našla frustrovaná kreativní mládež, tu teď řádila banda dvacetiletých Slováku puštěných ze řetězu na výletě po Čechách. Před Mydlárnou se tříští sklo půlitrů, cirguzácká sanitka zažívá těžké chvíle, když na ní tancuje pár nohou, Paťo se sluchátkami v uších zpívá (White Man) In Hammersmith a pak jsou schopní s Adamem stát s vyplazeným jazykem a jen tak na člověka čumět. Cirguzáci vypadají vyděšeně a přemýšlí, kam tohle uskladnit na noc. Nakonec mě Pípa táhne násilím pryč, zatímco Vojto beze slova demoluje barové stoličky.

Ráno jsem rád, že jsem se „nechal přemluvit“. Probudit se v malém muzeu obskurních cédéček, vinylů, plakátů nebo nášivek je zážitek i bez deky, navíc k tomu dostanu vajíčka, je lepší, než mrznout na nádraží.

Jestli v něčem punk ještě neumřel, tak v tomhle. Vždycky se někdo uvolí nechat u sebe přespat v podstatě cizího člověka, stejně tak jako já se teď rozvaluju na Pípově gauči, zřejmě chrápou Shadow na bytě u Lančise, mělnického alkoholika a leteckého mechanika. Magoři si pomáhají, zvou se na pivo, půjčují knížky a nejrůznější artefakty, baví se o muzice nebo kydají na zem hořčici i s kydy o politice. Lančis chladí na balkóně lahváče a ráno vaří česnečku a kdybych přitom nás spojilo jen pár desítek minut na stejné kapele. Je to skvělá síť, která skýtá asociálům azyl před pohledy řidičů probodávajících stopaře upraveného po zničujícím víkendu a podobně.

Potkáváme se všichni zase v Mydlárně. Ze dveří se vyvalí starší chlápci, noc tady očividně ještě nekončí. Sklízíme aparaturu, zatímco barman nám ukazuje, kterak si „koupil holky.“ Když porno odloží, rozdá pár piv a rozleje pár panáků a jde si po ránu zahrát na klavír. Slováky prohlídka města zrovna nezajímá – nemáme tu Dunaj, a tak ze soutoku valíme rovnou do baru.

V legendárním pajzlu U Hanze hodiny stojí na 14:06, a v časové díře nám tleskají štamgasti, ti oldskůleři, kteří se před hodinou odpotáceli z Mydlárny. Eugen si objednává jednu zelenou za druhou. Přivezli si ho s sebou Shadow of Television jakožto manažera – zřejmě si prožil nějaký ten rokenrol, teď prý dělá v knihovně, kde je zavřený v inventáři a celé dny čte, jinak celé noci tráví v Randálu. Notujeme si, jak je to super být manažerem, který jezdí s kapelou na turné, ničí si zdraví a dělá bordel.

Mělník über alles, Mělník über alles. Přituhuje. Alkoholismus a s ním spojená demence a infantilnost vrccholí, rozhovory se mění ve výkřiky a výkřiky v nesmysly, snažíme se s Eugenem nějak přepnout hudbu. Paťo ryje mincí do stolu nápis Ramones a to už vypadá, že ho mělnická část stolu praští. Oni to totiž ubrusem tak jako on neschovají a mít zákaz k Hanzovi by byl asi na Mělníku opravdový konec punku.

Kolem třetí na náměstí svítí chladné podzimní slunce a uprostřed stojí Paťo, opět se sluchátky v uších, očividně si nacvičuje pózy na večerní koncert. Loučíme se s dědky a vypleníme ještě Žabku, kde Eugen velí k rozhodujícímu manažerskému tahu lahve zelené, která prý nesmí opustit Mělník.

Po útočení rajčaty na kolemjedoucí auta se situace klidní ve zkušebně Cirguz. Květák podává guláš, Štelca ladí muziku temnou jako šedivé večerní nebe, přichází na řadu řeči o festivalech nebo kapelách zírajících z plakátů velké zkušebny, mimo to plné socialistických vlajek. Lančis se válí zabalený v rumunské vlajce a půlka výpravy nevypadá, že by byla schopná něco odehrát.

V cirguzácké Škodě 1203 se dostávám do Boleslavi. S věcmi nám tu pomáhá jakýsi magor, který nás hned zve na jointa o pár minut později sebou zmítá jako kříženec Jello Biaftry a Iana Curtise s řevem, že severní Čechy se dusí. Shadow of Television na něj mluví anglicky a tvrdí mu, že jsou z Kalifornie, on rozdává zelené palice.

Byl jsem skeptický ohledně návštěvnosti, neboť mohutná propagace koncertu narážela na naprostou ignoraci apatického města aut žijícího na směny a názor, že  než dávat peníze za kulturu, navíc naprosto neznámé kapely, je lepší jít se vylejt se známými ksichty tak jako každý víkend. Naštěstí se pořád ještě nežije jenom na facebooku, lidi přišli a bylo jich dost.

Cirguz tentokrát hráli první a je škoda, že ve zvuku a malém prostoru Účka ještě znásobil fakt, díky kterému člověk, který je vidí poprvé, absolutně nemůže rozumět textům. Chytat se dá jen na hymnické refrény, z Blues černýho kafe se dá pochytit, že v refrénu se zpívá „blues černýho kafe“, jinak vše zaniká ve změti kytar a bicích. Škoda, protože to byl jeden z jejich nejlepších koncertů – působili naprosto suverénně a vypadali skvěle jako tři frontmani, nikdo nebyl zapadlý vzadu a sálala z nich ohromná energie. Zpocený Štelca za bicími zvládal i prasklé paličky a rychlou výměnu a chladné publikum se stihlo poměrně rychle rozehřát.

Shadow of TelevisionOproti tomu, Shadow of Television začínali zvukovou zkoušku na třikrát a často se stávalo, že hráli každý jinou skladbu. Vojto nestíhal zpěv ani texty, občas jen hulákal „Sme super, nie?“, když se kapela zadrhla a začínala od znova. Představy, v nichž vracím vstupné, zachránila druhá polovina. Možná to bylo atmosférou, opilostí, nebo snížením nároků, ale Milión Míl rozseklo hustý zakouřený vzduch stísněného „obýváku“ v Účku, před mikrofonem už stálo víc lidí než jen pár odvážlivců nebo dusící se severočech, který si na začátku ustlal na zemi v první řadě. Nakonec přidávali odrhovačku Let’s Go i Cretin Hop.

Cirguz pak s fanfárami kvílejících kol jejich sanitky a mělnickou krů v závěsu opouští Boleslav, Shadow of Television toho mají kromě Adama plné zuby a ustlali si na pódiu. Boleslaváci víří na baru až do rána, kdy se probouzí kapela. Zjišťujeme, že Vojto zmizel a jedinou stopou je esemeska, že je na policii a domů pojede cez týždeň.

Propíjíme se ke kómatu na bytě u barmana Thomase – v marihuanovém oparu chrápou hází kluci ze Shadow of Television ve spacáku stíny pod televizí, na níž Eugen s Thomasem paří playstation. Nějaká díra v čase nás pak přesunula až k poledni, kdy se vydáváme na policejní stanici pátrat po Vojtovi. Urval kamenný kříž se zlatým Kristusem a bude zavřený nejmíň do pondělí.

Dáváme ještě pár piv a potom Slováci odjíždí do Levic. Bůhví, kdy se zase uvidíme – navíc to vypadá, že Vojto bude vyhoštěn a na koncerty v Čechách si bude moct nechat zajít chuť. Ze soudu mě posílají na policejní stanici, kde se dozvím jen, že je tam zavřený, jinak nic. Až v úterý ho vyzvedává Thomas u soudu a pak ho po dvoudenním zpytování svědomí odváží s kamarády s pokutou a podmínkou do Prahy na autobus.

Byl to rokenrol, jak se patří, se vší tou idiocií a nevypočitatelným chováním. Víkend, který byl víc než pár rozbitých stolů nebo pomníků důkazem toho, že láska k muzice a šílenství punk rocku stojí za průsery a marasmus současnosti, ve které to, když se nevydáváte každé ráno poslušně plnit povely a už vůbec představy o normálním člověku, to nemáte jednoduché. Byla to výbušná mozaika, do které zapadli ti, kteří do půl těla kopou kolem sebe, ať už hraje Igelitka hoven nebo Inseminačka, vystajlovaní punks s hadry z butiků, náhodní návštěvníci koncertů, stejně jako nespoutaná mládež s nulovou sebekontrolou.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.