Kids And Heroes.com
V obrazech: Rock For People 2017. Za hranicí žánrů, za hranicí vkusu
G.Zs 12/07/2017 Reporty

Paramore, Die Antwoord, Comeback Kid nebo Dub FX. Celkem nesourodá partička tahounů Rock for People 2017. Potkávat ortodoxní fanoušky všech zmíněných a i těch nezmíněných na jednom vojenském prostoru bylo docela zábavné cvičení. Nejnesourodější hudební festival široko daleko se na začátku prázdnin zase přihlásil o svoje místo v srdcích a peněženkách.

Areál je plný atrakcí, chybí jen cukrová vata a opičky na gumě. I když kdo ví. Velká zábava si holt žádá velké nároky. Aby bylo jasno, tahle mamutí sranda nemusí být pro každého. Avšak rozmanitost hudebních stylů je takřka nekonečná. Uspokojeni jsou ortodoxní metalisté, zastydlí puberťáci, posluchači Evropy 2 všech generací i nemilosrdní utopisté. Ze všech stran je cítit a vidět, ba slyšet, spousta usilovné a soustředěné práce.

Headlineři obstáli. Cage the Elephant vyhráli Grammy za nejlepší rockovou desku 2016 a na pódiu to obhájili. Die Antwoord měli takovou show i flow, že ani z dálky nešly všechny ty bizarnosti a obludária přehlédnout. Paramore bavili a dojímali. Mastodon proměnili den ve tmu, i když prý “loni na Brutalu byli vejš”. Foster The People roztancovali i mě. A věřím, že i koncert Evanescence uspokojil všechny máničky v jejich tričkách, co se začaly objevovat hodinu před začátkem setu.

Na velkých pódiích bavili i surfově rozjuchaní Spring King a mathoví fešáci Northlane. Hlavní stage nejvíc zabila britské Moose Blood, na které se těšila celá naše výprava a do jejich posledního songu z ní nevydržel nikdo.

Místo s nejhorším zvukem si ale už během úterka vydobyla Motorola Stage. Hangár, kde to nehorázně odnesli Shame, to se nedalo ani s prsty v uších. WWW s Pavlem Fajtem jsem vydržel do posledního tónu.

Vrcholem ale byli Idles, kdy frontman Joe Talbot a spol. rozjeli drastickou přehlídku noise punku, jaký tu už dlouho nebyl, jestli vůbec. Talbot vypadal, že ví, co zbytek lidstva ne. A ti, co rozuměli textům, měli v očích zděšení. Nejzábavnější člověk celého zatraceně dlouhého víkendu byl ale rozhodně jejich kytarista Mark Bowen, sólující na kytaru vlastním zadkem.

V netanečním duchu se v hangáru pokračovalo po zbytek festivalu. Crash Savage, australská brodička bažinami těch nejsyrovějších emocí všechny přítomné vymáchala ve svém vlastním zmaru až na kost.

Absolutní tečkou za festivalem byl Thurston Moore a jeho banda. Praotec hluk, zakládající člen Sonic Youth rozehrál ten nejsilnější zvukový útok, co jsem od koncertů Envy a Swans zažil. Špunty z uší. Tohle se musí vytrpět.

A atmosféra? Největší strach jsem měl z lidské masy, kterou se budu donekonečna prodírat, kamkoliv se pohnu. A ono to bylo docela komorní, až jsem se divil. A taky z nabídky živočišných produktů prostých jídel. Výběr byl ale tak pestrý, že jsem ani nestačil ochutnat všechno, na co jsem měl chuť. Hlavně polévkárna, ta byla nedocenitelná. Každý den jiné varianty. To, co mi nakonec nejvíc chybělo, byl smysluplný merchandise kapel, o které jsem stál. Tričko Mastodon za 700 Kč není merch, ale zlodějina.

Fajn byla chill zóna a spousta místa pro dobití baterek. Třeba na neohlášenou afterparty s Brunem z The Qemists, která se přesouvala z místa na místo. Od úterka… možná až doteď.

Koukněte na fotky od Radka Holeše:

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem přímý potomek Ježíše Krista z paralelního vesmíru, ve kterým je Ježíš záporák, který vymyslel punk už 200 let před Kristem, a ve kterým není Chuck Norris mužem, ale pastelkou, která obsáhne celé barevné spektrum. Ale nikdo ji nepoužívá. Kde členové kapely ABBA jsou ve skutečnosti tajný drogový kartel a kde Jirka Kára je ministr financí Spolkové republiky SS Division.

Diskuze

  • Facebook(0)