Kids and Heroes
V nejlepším se má přestat. S Milanem Jonštou (Radegast) o punku v Československu
Roman / PHR 21/11/2021 Rozhovory

Nedávno vyšlo u Papagájova hlasatele album průkopnické tuzemské hardcore punkové formace Radegast obsahující jejich dvě dema z let 1986 a 1989. V rámci labelu jsme si říkali, že bylo fajn ty „staré“ party, kterým vydáváme raritní nahrávky představit trochu víc. Přeci jen zub času a prach zapomnění pracují neúprosně. Ale nechceme k tomu dělat nějaké okázalé marketingové kejkle, přeci jen jsme punkáči, ne? Ovšem exkluzivní rozhovor, kde se „zavzpomíná na doby dávno minulé“, nám přišel jako dobrý nápad. Takže vám nyní přinášíme aktuální rozhovor s Milanem Jonštou, zakládajícím členem havířovské formace Radegast.

 

V době, kdy se na pódia vrací kapely, o kterých si mladší generace myslely, že je nikdy naživo neuvidí, v době kdy HNF vydávají novou desku se staronovým obsahem, kdy se slušně prodávají raritní, archivní či pozapomenuté nahrávky, vychází i dvě již letitá dema Radegastu. Neměli jste někdy tendenci udělat comeback? Zasvrběly vás za ty roky prsty? Zvláště, když na vaši kapelu se odkazuje množství mladších muzikantů a jste považováni za základní kámen tuzemského hardcore/punku…

Osobně mám pocit, že jsme splnili pravidlo, že v nejlepším se má přestat. V době, kdy jsme se rozešli jako kapela, měli jsme všichni dost svých osobních starostí a hraní v kapele už bylo spíše přítěží, než tím, co by nám přinášelo radost… Já jsem ještě v 90. letech občas přemýšlel o tom, že bych pokračoval v muzice, ale spíš bych to zkusil s jinými lidmi, které jsem ovšem nakonec nepotkal.

Nezamrzí tě někdy, že jste přestali hrát? Třeba jste mohli být v pozici, jakou mají dnes Tři sestry, Visací zámek, Insania… 

Nepamatuji si, že by mě to vyloženě mrzelo. Spíš jsem cítil, že jsem muzikou a texty vyjádřil vše podstatné, co jsem vyjádřit chtěl. Zároveň jsem si uvědomoval, že jako profesionální muzikant se neuživím. To bych se spíš uchlastal. Naše kapela nikdy neměla ambice stát se slavnou a masově oblíbenou. Tři sestry a Visáči měli velkou výhodu, že byli z Prahy a tam ta punková scéna byla přece jen na jiném levelu. Taky jejich písničky byly mnohem stravitelnější pro širší okruh posluchačů. V případě Insanie sehrál úlohu asi mnohem větší zápal kapely pro hraní a taky jejich nesporně lepší instrumentální schopnosti, spolu s inteligentními sarkastickými texty.

A jaký máš pocit z kapel, které se po letech vrátily? Sleduješ ještě dneska podzemní scénu nebo muziku celkově? Pouštíš si doma staré kapely nebo objevuješ nové? Koho posloucháš (i z jiného hudebního ranku)? 

Obecně mám z punkových a HC kapel, které obnovily po letech činnost, pocit, že to, až na výjimky, není nikdy to, co to kdysi bývalo. Z těch ikonických jsem osobně zažil třeba Sex Pistols v Praze, někdy v 90. letech, nebo Sham 69 a UK Subs, zhruba ve stejné době. Vůbec mě to tenkrát nebavilo. Bylo to jako zvětralé, teplé pivo. Jako výjimku bych uvedl třeba The Buzzcocks, které jsem viděl v Mnichově, snad v roce 94, a ti byli výborní. No a pak mě bavili taky The Stranglers, kteří se skvěle reinkarnovali s Bazem Warnem. Bohužel, po nedávné smrti klávesáka Dave Greenfilda už je s nima asi navždy ámen. Taky se mi líbí Jello Biafra and the GSoM.

Díky snadné a okamžité dostupnosti jakékoliv muziky se pořád snažím objevovat nové zajímavé věci, ale je toho tolik, že je těžké vyjmenovat nějaké top záležitosti. To bych tady musel sepsat seznam na A4 a ještě bych toho spoustu zapomněl. Taky záleží na náladě. Ne vždycky chci poslouchat nářez a kravál. Klidně si poslechnu i dobrý jazz nebo elektroniku. Občas z nostalgie i starý hardrock nebo blues. Na živé koncerty už chodím velmi zřídka, a to i proto, že to stojí nekřesťanské peníze.

Asi před pěti lety jsem na jednom malém festiválku slyšel právě Insanii a dost se mi to líbilo, i když už je to stylově daleko jinde, než jsem je znal kdysi. Pak jsem byl v únoru 2020 se starším synem poprvé na živém koncertě v Roxy v Praze. Hráli tam Eyehategod a Napalm Death, oboje moje srdcovky. Bylo to vynikající, přestože to stálo neuvěřitelných 1600 za jednoho. No, a pak, o týden později, nastal první covidový lockdown a všechno šlo do prdele. Asi už se Pánbůh nemohl dívat, kolik za ten bigbít chtějí peněz…

Které kapely tě tenkrát přiměly obrazně řečeno hrábnout do strun a dělat takovou tvrdou muziku? Jak ses vůbec v té době k podobným nahrávkám dostával? Pamatuješ si, když jsi poprvé slyšel nějaký „nářez“? Co sis o tom myslel? Přeci jen „měřítkem tvrdosti“ té doby byl spíš hard rock nebo heavy metal, ne? Samozřejmě i punk, ale mnoho těch prvotních kapely byly spíše melodické věci…

Asi první nářez, který jsem slyšel, byli Black Sabbath a LP Sabotage. To mohlo být v roce 1975 a mně bylo 11 let. Půjčil mi to na kazetě spolužák, který to měl od staršího bráchy. Naši koupili první stereo, kde byl gramofon, rádio a kazeťak. Brzy jsem pak objevil na tehdejší stanici Vltava pořad Větrník, který se vzdor režimu snažil vysílat aktuální bigbít. Hráli tam tehdy Pink Floyd, Deep Purple, Uriah Heep, Rush, Yes a jiné, v té době skutečně „tvrdé“ kapely. Začal jsem milovat bigbít, i když jsem v té době nepomýšlel na to, že bych ho mohl i hrát.

Pak ale přišel rok 1977 a v Británii se objevily první punkrockové kapely. Nejdřív jsem se o punku dozvěděl patrně z časáku 100+1, kde vyšel článek, který se jmenoval nějak jako „Punk – kultura ze stoky“. Popisovali tam mladé lidi, kteří se zbavují dlouhých vlasů, místo nich si obarvují rozcuchané krátké vlasy na zeleno, žluto a oranžovo. Místo módního oblečení si na sebe berou hadry z dědova šatníku nebo rovnou z popelnice, které si ještě upravují tím, že to roztrhají na cáry. Zlaté řetízky, šperky a náušnice nahrazují řetězy od splachovadel WC, žiletkami a spínacími špendlíky, zapíchnutými rovnou do tváří, uší nebo nosu. Nejvíc mě ale zaujal popis punk rocku. Prý je to primitivní kravál, kdy členové kapel neumí hrát, ani zpívat, zato v textech sprostě nadávají a místo o lásce a hezkých věcech, vyřvávají o hnusu, beznaději a nenávisti ke všemu a ke všem. Při koncertech muzikanti plivou na publikum, lijí na ně pivo, a nakonec to končí všeobecnou rvačkou. Takto chtěli zřejmě autoři článku popsat naprostý úpadek a dekadenci západní kultury a zároveň tímto varovat naši socialistickou mládež před podobnými manýry. Tento článek ve mně vzbudil velký zájem o punkové hnutí, protože mi to celé připadalo, tehdy třináctiletému puberťákovi, jako strašlivá sranda. Hned jsem vzal ten článek do školy a nadchl tam několik kamarádů pro punk. Brzy jsme začali chodit do školy v dědových kvádrech, starých špičatých botách a sem tam i s nějakou to sichrhajckou nebo řetězem od splachovadla. Samozřejmě jsme to nemohli přehánět, protože vládla přece jenom tuhá „normalizace“. V létě téhož roku jsem byl s rodiči na dovolené v Jugoslávii a koupil tam pár „Bravíček“, v té době u nás nedostupného časopisu pro puberťáky. Tam byly mezi „vlasatými“ i punkové kapely, jako Sex Pistols, Damned, Clash. Vypadali divně, ale vzhledem k tomu, že dlouhé vlasy byly tehdy ve škole nepřípustné, byl to další důvod, proč se moje sympatie přiklonily k punku.

No, a pak, snad v prosinci 77, jsem poprvé tyto kapely uslyšel hrát, a to právě v již zmiňovaném Větrníku. Nahrál jsem si to tenkrát na kazetu. Byli to The Clash, Ramones, Stranglers, Eddie and the Hotrods, Talking Heads a Television. Zvláště ty první dvě mě doslova fascinovaly a tehdy jsem se rozhodl, že se začnu učit na kytaru a hrát punkrock. Už za rok jsme měli kapelu Hlavy 2000 a zahráli první koncert v hospodě Horakůvka v Šenově u Havířova. Podle všeho to byl první punkrockový koncert v socialistickém Československu.

Taky jsem znal pár šťastlivců, kteří měli někoho na Západě a ten jim posílal desky. Asi v roce 1979 dostal můj známý ze západu LP americké kapely Germs. Když mi to pustil, byl jsem z toho úplně paf. Byl to punkrock, ale ještě tvrdší a rychlejší než všechny kapely, které jsem do té doby slyšel. Podle mnohých to je první hardcore punk. To LP mě natolik nadchlo, že jsem jej nakonec od toho známého koupil asi za 400 korun, což bylo tehdejší moje půlroční kapesné a pouštěl si jej skoro každý den.

Okolo roku 1981 jsem objevil na tehdejším polském rádiu stanici „trójka“, kde každé úterý večer pouštěl Marek Wiernik punkové desky. V té době začala druhá vlna britského punku (Exploited, GBH, Discharge, One Way System), ale taky už oficiálně nazývaný hardcore punk, především z USA (Dead Kennedys, Youth Brigade, Black Flag, Battalion of Saints, Bad Brains nebo Die Kreuzen). V té době už mi ten klasický „kolovrátkový“ punk 77 připadal nudný, takže jsem začal poslouchat hlavně HC a zároveň jsem měl obrovskou chuť takhle i hrát. Tehdy jsem začal skládat první HC punkové písničky a tím vznikl základ pro pozdější Radegast.

Tuzemské předrevoluční kapely měly originální a specifický zvuk. Jistě to bylo způsobeno i dostupnou kvalitou nástrojů, zesilovačů, nahrávacích zařízení atd. I v tomto oboru se projevovalo „domácí kutilství“, používali jste také „na koleně vyrobená udělátka“ a jaká? Jak vzpomínáš na tu dobu z tohoto ohledu, na zvuk na nahrávkách a koncertech? Myslíš, že kdyby tenkrát byla normálně dostupná technika jako „na západě“, že by československé kapely zněly podobně jako jejich zahraniční vzory, jak je tomu nezřídka dnes? 

Já už jsem to nejednou v rozhovorech popisoval. S Hlavami 2000 jsme hráli na socialistické kytary „Jolana“, které nešly ani pořádně naladit, a na předpotopní zesilovače půjčené z tehdejší „lidušky“ (lidové školy umění). Při koncertě na Horakůvce jsme měli bicí půjčené od nějaké místní hornické dechovky. Jediný způsob, jak docílit nějakého zkreslení zvuku, bylo ohulit ty zesilovače naplno. To ovšem mělo za následek to, že brzy začali místní štamgasti vyhazovat pojistky a po několikerém opětovném nahození a vyhození někdo zavolal VB a došlo na konečné vyhození nejen pojistek, ale také všech účastníků zábavy. Jediné demo Hlav 2000, které mimochodem dnes nikdo neví, kde a jak skončilo, bylo nahráno na přenosný kazeťák v bytě, kde místo zesilovače posloužilo staré rádio a místo bicích kýble, kastroly, pokličky a vařečky.

Později, s Radegastem, když už jsme chodili do práce a vydělávali nějaké ty Kčs, jsme už si pořídili i socialistické zesilovače, ale žádná hitparáda to nikdy nebyla. Bubeník Ďábel měl na koleně sestrojené bubny, které si tak šetřil, že do nich vlastně nikdy pořádně nepraštil. Div, že nehrál těma „metličkama“. Později, když jsme hrávali občas i se zahraničními kapelami, které měly pořádné bicí a taky nám je půjčily, Ďábel to stejně jen tak nějak lehce oťukával, protože za ty roky už si zvykl, že by neměl do těch bubnů mlátit, aby je nerozjebal. Já měl v Radegastu kytarový efekt, který nejenže zkresloval zvuk, ale občas i chytal rádiové vlny, takže občas třeba na koncertě, v pauzách mezi písničkami, vyhrávalo z repráků rádio. Ten efekt mi dělal, taky na koleně, Ďáblův brácha, který nám občas dělal zvukaře a nahrál, mj. naše druhé demo 89 v životickém zámečku. Už si nepamatuju, zda si ten svůj mixpult dělal sám, nebo to byl nějaký bazarový kousek. Každopádně si pamatuju, že na jedné akci, kterou taky „zvučil“, si celý ten mixpult důkladně poblil. On byl totiž kromě elektrokutila a amatérského zvukaře také zdatný ochlasta.

Jestli si myslím, že bychom s technikou, jakou měly západní kapely, zněli jako oni? S největší pravděpodobností ano. Možná bychom díky tomu docílili i preciznějšího zvládnutí nástrojů. Na druhou stranu by ale nevznikl ten typický socialisticko-sračkový zvuk, což byl v podstatě ten nejryzejší punk a hardcore.

Jak vnímáš to, že na vinylu vyšly vaše nahrávky po více než třiceti letech a je o ně pořád slušný zájem? Že množství lidí na ně bylo vyloženě natěšeno? Když jste v roce 1993 odehráli poslední koncert, napadlo vás, že určitým způsobem budete „žít“ i po třiceti letech?   

Bude to asi tím, že muzika Radegastu byla u nás ve své době opravdu ojedinělá a fandové HC punku v tom vidí určité průkopnictví a „legendu“. Zároveň je potřeba přiznat, že tak jako před třiceti lety, tak i dnes je to spíše muzika pro fajnšmekry a skalní příznivce menšinového žánru. Už jenom pro ten kanálový zvuk je to záležitost pro otrlé nadšence. To, že pár lidí si dnes kupuje vinyly, je spíše záležitost módních trendů, spojených se sběratelskou vášní. Já sám už ani gramofon, ani vinyly asi dvacet let nemám. Ani si neumím představit, že bych se dneska sral s deskama na gramofonu. Já jsem líný si pustit i CD. Nehledě na to, že bych tyhle krámy ani neměl kam dát.

V bookletu desky jsi sepsal poměrně obsáhlou historii kapely, měl jsi nějaké poznámky, nebo jsi musel hodně vzpomínat? Vynořily se ti díky tomu v mysli věci, na které jsi už dávno zapomněl? 

Poznámky jsem žádné neměl. Musel jsem dost vzpomínat, což ale bylo docela příjemné, protože se mi vybavilo mé mládí, které je většinou přece jenom nejzajímavějším obdobím života, ať je to za jakéhokoliv režimu.

Formoval vás Havířov, potažmo celý hornický region a jeho rázovitost svým geniem loci? Ve smyslu, že hudební tvrdost byla tak nějak zapotřebí, že třeba nějaká alternativní nebo undergroundová muzika se do toho prostředí vlastně nehodila? A myslíš, že Havířov, coby takové uměle vzniknuvší město, kam se vlastně mnoho prvotních obyvatel přistěhovalo za prací ze všech koutů republiky, vytvořilo jakýsi melting pot, v němž se promíchalo množství mentalit a nátur?

Určitě nás to prostředí nějak ovlivnilo. Dokonce i tam byla undergroundová a alternativní scéna (viz veselyhrbitov.com). Nebýt Undergroundové scény v 80. letech, tak bychom neměli kde a pro koho hrát. Punkové kapely v Havířově byly součástí místního undergroundu. Na prvním koncertě Hlav 2000 bylo asi 80 % mániček a jen hrstka punkerů. Nejvíce příznivců tam měl tehdy heavy metal, zejména mezi mladými horníky. Určitým způsobem to byl melting pot, ale spíše se tam sešla v té době ta největší verbež, kterou formovala především špinavá rachota, takže o nějaké pestré kultuře moc řeč nebyla. Po revoluci jsem byl rád, když jsem odtamtud vypadl, a nebyl jsem sám.

Místo základní vojenské služby ses upsal na deset let šachtě, jak na to vzpomínáš a jak sis coby důlní měřič vedl? Vydržel jsi tam nakonec po celou tu dobu? A nezkoušel jsi to jako mnoho jiných uhrát na modrou knížku? Jak své tehdejší rozhodnutí hodnotíš dnešníma očima? 

„Podepsat šachtu“ místo dvouleté komunistické vojny byl tehdy mezi mladými na Ostravsku celkem běžný jev. Pokud měl někdo alespoň maturitu, tak si hledal takové fleky, jako u měřičů, kde se sice fáralo, ale nebyla to taková zničující dřina jako v jiných provozech. Zpočátku jsem tam začínal jako figurant, který jen nosil stativ a vercajk a svítil měřiči na olovnici. Až později jsem začal samostatně vyměřovat a byl jsem rozhodnut si dodělat i příslušnou kvalifikaci. Nakonec jsem se ale odhodlal znovu přihlásit na VŠB, a to zrovna v roce 1989, takže jsem byl pak jeden z prvních, kteří vystudovali opět v kapitalismu. Povedlo se mi ve druháku přestoupit na ekonomickou fakultu, čímž jsem se zcela zbavil vazeb na hornictví. Nakonec mi po revoluci uznali pět let v dole jako náhradní vojenskou službu a na šachtu už jsem se nikdy nevrátil. Na modrou knížku jsem byl až příliš zdravý, to by mi asi neprošlo. Těch pět let na šachtě bylo určitě lepších než dva roky na vojně. Po práci jsem chodil domů, nebo do hospody, vydělal jsem nějaké Kčs a nakonec mi přidělili i podnikový byt, který se mi tehdy velmi hodil.

Havířovská neoficiální scéna té doby byla jednak opravdu pestrá a vzniklo tam spousty kapel, o kterých se mluví dodnes, kdo to tam vlastně rozjel, byl tam nějaký místní „hudební guru“ nebo kapela, která ovlivnila ostatní? Hrál jsi i v Hlavy 2000, ta kapela vznikla v rámci tuzemského punku u nás celkem brzy, že? Jak ses k tomu vůbec dostal?  

Hlavy 2000 jsem už asi dostatečně popsal výše. Tou původní líhní punkových kapel byla havířovská hospoda „Tiskárna“, kde se scházeli nejprve příznivci punku z blízkého gymnázia, později z celého Havířova. Zájemce o podrobnosti bych opět odkázal na veselyhrbitov.com.

Co je pravdy na legendě, že když jste s Radegastem vydali svou jedinou desku Otrávená generace na vinylu, tak zrovna nastal boom CD a ty jsi chodil po havířovských kontejnerech a ty vinyly normálně vyhazoval, protože se neprodávaly? Nemrzí tě dneska, že sis je raději nenechal a neprodal je o pár let později, nebo jsi s nimi mohl dnes šmelit na Aukru, eBayi a vydělával slušné prachy…

Pravda je, že jsem to album vydal na vlastní triko. Půjčil jsem si tehdy asi 150 tisíc v bance a táta se zaručil chalupou po babičce. Byl to rok 1991 nebo 1992 a opravdu se v té době velice rychle přestaly prodávat vinyly a lidi začali brát jenom CD. Naštěstí jsme tenkrát vydali i tisícovku cédéček, které se snad všechny prodaly. Průser ale byl v tom, že mi zůstalo ve sklepě u tchýně cca 3000 vinylů, se kterými jsem si nevěděl rady. Navíc banka vyžadovala pravidelné splátky, takže jsem nakonec nechal „byznys“ s deskama být a jezdil o prázdninách vydělávat tvrdé valuty do Mnichova, aby táta nemusel prodat rodinnou chalupu. Díky tomu jsem, mimo jiné, dosyta užil atmosféru Oktoberfestu, kde jsem strávil tolik hodin jako málokterý Čech. Dluhy jsem v potu tváře splatil a ty desky tam ležely ještě asi deset let. Nikdo o ně tehdy neprojevil zájem. V roce 2001 jsem se rozvedl a přišlo mi nefér, nechat tchýni danajský dar v podobě plného sklepa desek. Tak jsem se jednoho krásného večera, když jsem byl zrovna v Havířově, rozhodl, že se těch pokladů zbavím jednou provždy. Vzal jsem to z gruntu. Celý večer jsem jezdil felicií po městě a rozhazoval vinyly do plastů a obaly do papíru. Tenkrát jsem si nechal jen asi deset kusů u mojí mámy, která to pak nakonec vyhodila taky. Takže mi nezbyl ani jediný vinyl Otrávené generace, pouze jedno CD. Tehdy mě nenapadlo, že znovu přijde móda vinylů a že za to budou sběratelé na Aukru ochotni dát tři tisíce korun. Ta cena je na druhé straně dána i tím, že jsem toho tehdy většinu vyhodil. Osobně mám od té doby k vinylům nepřekonatelnou averzi…

Na závěr, mám takovou otázku, a zajímá mě, jak to vidíš. Když jste začínali, nebyla zrovna společensky přívětivá doba. Když jsi zapnul TV nebo rádio, tak z hudebního hlediska jsi tam viděl pořád ty samé lidi. V mnoha rozhovorech se staršími punkáči, androši atd. jsem četl, že víc než prioritně se bouřit proti systému bylo impulsem k tomu produkovat vlastní muziku to, že jednoduše chtěli hrát hudbu, která se jim líbila mnohem víc, než tamti zmínění, a kterou si museli někde pokoutně složitě shánět po kamarádech a burzách. Dneska si jakoukoliv muziku, co tě zajímá, najdeš během pár sekund v mobilu. Jenže všechny ty Helenky, Haničky písničky, Davidy apod. mnohdy slyšíš v TV a radiu  i dnes a jejich popularita je víceméně srovnatelná. Jasně, třeba vy jste zrovna nehráli písničky, co by si broukaly mámy u plotny, ale spíš mě to zajímá v rámci toho, jestli si myslíš, že takový ten „většinový hudební vkus“ se vůbec za tu dobu někam posunul? 

Pod ta slova, že pro většinu alternativců za komančů bylo důležitější jakkoliv tvořit než apriori bojovat s režimem, bych se taky podepsal. Mladý kluk, který neměl rodiče v disentu, nebo ukřivděné režimem, v podstatě dlouho ani nevěděl, v čem je problém. V patnácti jsme cítili, že to v ČSSR stojí za hovno, ale nevěděli jsme dlouho, co je toho pravou příčinou a kdo za to může. Zvláště, když jsme byli izolovaní od normálního světa a od malička masírovaní ideologickou propagandou. Takže jsme pak spíše „bojovali“ hlavně za to, abychom se alespoň nějak mohli vyjádřit podle svého, tzn. poslouchat a hrát svoji muziku, vypadat tak, jak jsme chtěli, a říkat, alespoň mezi svými, co si myslíme.

Většinový vkus, a to nejen hudební, byl, je a bude vždycky špatný. Kdo chce něco kvalitnějšího nebo alespoň zajímavějšího, musí se o to zajímat, hledat informace a pak taky hledat ty dobré věci. Dnes je poměrně jednoduché, najít si, třeba v té muzice cokoliv, ale problém je v tom, že je toho všeho tolik, že i v těch tzv. menšinových žánrech se tvoří určitý střední proud a vedle toho, často až někde na okraji, jsou ty „klenoty“, které je potřeba vyhledávat. Celé se to navíc, od dob totality, posunulo hlavně v tom, že je všeho mnohonásobně víc, žánrů, stylů, oldschool, techno, rap… Jen v metalu je dneska tolik podžánrů a odnoží, že se v tom těžko někdo vyzná. Taky je i dneska spousta lidí, co si o sobě myslí, že rozumí muzice, což se projevuje tím, že poslouchají komerční radiostanice, kde do nich perou sračky, nebo zajdou na koncert nějaké „hvězdy“, vyprodukované showbyznysem, ale v podstatě vůbec nemají páru, jak rozsáhlá je škála veškeré muziky, od klasiky, přes jazz, blues, rock, alternativu, elektroniku, až třeba po hiphop. Tak to ale je a těžko s tím my, staří pankáči něco uděláme…

O autorovi

Diskuze

  • Facebook(0)
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com