Kids and Heroes
V Londýně vyučovali The Stitches, výstředně oháknutí strejcové z Kalifornie
Johnny Násilník 12/08/2013 Reporty

The Stitches, The Gaggers, Ricky C Quartet

9. srpna 2013, Shacklewell Arms, Londyn

Existujou kapely, který ti kdysi nakopaly zadek tak, že jsi spoustu věcí, který ti dosud přišly fajn k popíjeni levnýho vína a mračení se na lidi, okamžitě vyhodil do koše. Desky,  které by ti tvoji rodiče nejradši vyházeli s křikem z okna, a proto jsi je sjížděl pořád. Pecky, nad kterými nikdo z tvých kámošů neohrnoval nos, ale nikdy nepochopil, co na tom do psích pytlů vidíš. A právě proto je těžké pojmout vyprávění o koncertu The Gaggers, Ricky C Quartet a The Stitches jinak než jako hulákání nadšeného fanouška.

Když jsem zmizel do Anglie a zabydlel se ve stanu jako sběrač fazolí, svítil sice začátek srpna ve změti roztrhaných kusů kalendáře jako jediná možná radost, nenapadlo by mě, že až se v pátek vypotácím z overgroundu v Dalstonu a rozcuchaný, ale taky celý od slámy budu poslouchat od bubeníka Gaggers: „Worcester? Kde to je? Vem si tu desku za deset liber a přestěhuj se někam z toho stanu.

Bar The Shacklewell Arms stojí na rohu jedné postranní ulice v Hackney, a vypadá přesně tak, jak byste si představili anglický pub ve čtvrti, kde se černoši mísí s polskými a irskými houmlesáky, co přezdívají feťáckými osypanými tlamami tomuhle místu „Crackney“. Malý zlatý nápis stejný jako na všech okolních barech, prosklená místnost s výčepem a vzadu potemněla dancehall se zaprášeným zrcadlem a pódiem. Až na to, že za barem je černoch s čírem a v gládách, což byste si možná nepředstavili.

Jsem tu mezi prvními, a tak vidím Gaggers vykládat aparaturu, brzy se objevuji i Stitches společně s unaveným německým řidičem. Mísí se se štamgasty, kamarády a šílenými fanoušky, jako jsem já a chlap s magnetofonem, který vypadá jako Lemmy vtělený do žáby.

Není mi padesát, ty blbečku. To je protože miluju drogy,“ ohrazuje se Pete, basák Stitches.

Kvůli závislostech na heroinu a speedu se prý jeden čas málem rozpadli, ale koho to zajímá, když tady stojí jako chlapci z Kalifornie, kteří sem přijeli udělat show, pořádně se napít a užít si srandy.

Stojí tu a povídají si o muzice, vzpomínají na zážitky z tour a mísí se s přicházejícimi děcky i starými okovanými pardály. Za tou nezbytnou nafrněnou pózou by to mohli být přímo vaši nejlepší, byť pořád dost nebezpeční, známí. A mezitím se čeká, než se začne něco dít.

Jako první vylezou na pódium Gaggers. Parádně vystajlovaní, frontman Marco v kůži s páskou přes rameno s výrazem teplého nácka, basák Rudy a fešák Brandy Row s neodolatelnými pózami, dokonalými škleby a kurva dobrou kytarou. Dravá přímočará smršť s kytarou jako motorovou pilou, praskajícím aparátem s příšerným, ale nejlepším syrovým zvukem je přitom taky dost machrovinka s kdejakými nápady, který jsou možná na jeden akord, ale nikdo by to tak nezahrál. K tomu primitivní, leč s pravěkou agresivitou účinné bicí, samozřejmě občas okázala sóla tak akorát dlouhá, aby nenudila, a jinak stačí drtit ten samy řezavý riff dokola, protože všechny spolehlivě nasere nebo naopak dostane afektovaný projev obou frontmanů.

A naživo šlapou přesně tak, jako z desky. Chladné publikum se dostává do varu a s rostoucí odezvou přidávají i stále zpocenější Gaggers. Upřímná energie a pohyb na pódiu se doplňují s čím dál frackovitějšími pózami, a i když naživo nemá zpěv v peckách jako Outta Your Mind takovou barvu a sílu, pořád je to neuvěřitelná jízda. A v závěru po náramně chytlavé Psychosomatic se tříští nábytek při Make a Mess Outta You, která je snad kratší, a rozhodně živelnější než v dostupné nahrávce.

Na Ricky C Quartet už čeká naplněný sál. Mimo pódium neskutečně milí, na něm pořád rozesmátí, ale tak nějak víc rozšklebení za černými brýlemi, hrají jakoby o něco „starší“ punk rock, kterému dominuje kytara neustále chrlící jedovatá sóla do přímočaré basové linky. Melodické refrény a chytlavé pecky jako Tonight možná až moc splývají. Vedle věcí ze stejnojmenné desky hrají i novinku, sahají po prověřených singlech a očividně si to užívají. Zdá se ze některé skladby mezi mladými skoro zlidověly, a díky mnohem lepšímu zvuku je to o dost lepší zážitek než v červnu v Praze.

Nakonec ale všechny mladý londýnský cunts vyučovali výstředně oháknutí strejcové z Kalifornie. Gaggers a Ricky C Quartet předvedli parádní vystoupeni, ale to, co předvedli Stitches, bylo mnohem výš než hlavy fanoušků vyskakující do vzduchu a v extázi nevnímající rozsypané sklo zabodávající se do bot.

Jejich vystoupeni bylo přesně takové jako jejich hudba. Chaotické, agresivní, energické, syrové, nevypočitatelné, pro leckoho odpudivá změť zvuků a přiblblých riffů, naživo ještě odpudivější koktejl nezřízené destrukce, vzteku, alkoholismu i obyčejné srandy. Punk rock tak, jak by ho malíř namaloval na obraz.

Stěží šlo poznat, jestli Mike do mikrofonu vřeští, nebo zpívá, a jestli ten nepřekonatelný projev působící jako parodie na Rottena i jako puberťák, snažící se neladným hlasem řvát sladké popové melodie není pohřbený pod pouhým řevem, ale to bylo jedno, protože on se škrtil mikrofonem, plival pod sebe, lezl do bouře pod sebou víc než na pódium. Někdy skočil na Johnnyho, zatímco ten se svalil na odposlechy a pořád hrál, sic s obtížemi, ale pořád se držel elektriky, přičemž se spolu oba škrtili. Pete a Craig se chechtají, ale pořád je vidět, že by rádi víc srandy. Jako magoři, který zírají na hořící dům a nervózně si pohrávají s kanystrem, protože to je proste pořád málo.

A přitom válí jednu pecku za druhou a padají všechny zábrany. V tomhle chaosu slyšet ohlušující My Baby Hates Me nebo Pick Me Up láme kosti a hlavu odpaluje pryč mimo něj, jen do strhujícího rytmu. V jednu chvíli je na pódiu nějaký Asiat, kterému Johnny přenechává kytaru, to děcko zuří, nic mu nerozumím, ale perfektně to zapadá do tartaru všude kolem.

Jestli máte možnost a nevíte, proč byste mělo jít na Stitches v Praze, seberte se a jděte. Tohle bylo neskutečně sebevědomě svěží a nahodilý, i přesto, kolik jim je.

Dál by mohl pokračovat fanouškovský deníček o zaplněném lokálu, Švédech za barem, prorokované budoucnosti příští star, téměř splněných snech a noci propité na lístky kapel, ale jinak to byl bohužel konec.

Somruju nějaký drobný, protože během koncertu mi byla jedno i moje peněženka a lístky na metro, a šinu se rozzářeným a roztančeným Hackney na noční double-decker, jenž mě doveze na nádraží Victoria, kde strávím noc promrzlý mezi ospalými turisty vracejícími se z dovolené nebo na ulici s houmlesáky před zamčenou mříží.

Zdá se, že na každém rohu je partička s jointem a tváře vracející se nadšeně z nějakého koncertu, ale tam v tom pajzlu to bylo jiný. Menší. Pár lidí nechtěli pustit zpátky, protože se během koncertu chovali moc nebezpečně. Snad se tam sešli všichni, kteří měli radost z toho, že dobře a moderně oblečené tváře by se po návratu ze Shacklewell Arms rozhodně tak spokojeně netvářily.

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com