Kids and Heroes
Úhel pohledu: Doba koronavirová vs. Zefv (Žižkovská Noc)
Redakce 27/03/2020 Magazín

Časy jsou zlé, Kamile. A pro kulturní sféru obzvlášť. Rozhodli jsme se dát prostor těm, které více či méně zasáhla současná koronavirová krize. Jako první se s vámi o svoje momentální myšlenky podělí Marek Zefv Dočekal, jeden z pořadatelů festivalu Žižkovská Noc.

Chcete přispět vlastním pohledem? Rádi ho zveřejníme. Stačí se ozvat.

Jubilejní desátý ročník Žižkovské Noci měl mapovat vývoj a proměnu Žižkova za posledních deset let. Dopadlo to tak, že se festival kvůli globální pandemii nemůže uskutečnit v původním termínu ani v původní podobě.

Není to ironické? Sice se nám podařilo festival s vypětím všech sil přesunout na podzim do termínu 8.–10. října 2020, ale stejně bych se u té situace ještě na chvíli pozastavil, než definitivně upřu zrak do budoucnosti a do excelovejch tabulek.

Chtěli jsme to slavné výročí pojmout jinak, než by se dalo čekat. Žádné okázalé oslavy s tagem #10, žádná retrospektivní dramaturgie, žádné dorty, konfety ani fanfáry. Chtěli jsme tu celkovou energii a flow, kterou kolem sebe festival generuje, věnovat tématům, co nežijí jen z minulosti, ale jasně se vztahují k tady a teď. K Žižkovu jako časoprostoru pro naše touhy, lásky, pro náš život. Nikdy jsme nechtěli definovat Žižkov jen jako „místo, kde se chlastá“, ale jako čtvrť, kde je sice bohatý kulturní život, ale kde po každé noci přichází den a po každém večírku přichází ranní vystřízlivění, případně odpolední dojezd. Chtěli jsme směřovat k ulicím, kudy denně chodíme a kde prožíváme krásu i nenávist, každodennost i takový ty drobný radosti života, jako když vám zamává barmanka z Herby nebo když dostanete ve Vegan City plný talíř za sedmdesát korun už deset minut před osmou a nemusíte čekat na happy hour.

Sledování proměn a vývoje jsou možnosti, jak zaznamenat pohyb v čase v něčem tak neuchopitelném, jako je město. Kolik je lidí, tolik je možností uchopit žižkovský ulice i jejich příběhy do nějakého tvaru a s tím tvarem pak následně pracovat. Zkoušeli to Hašek se Seifertem i s Nezvalem, něco si ze Žižkova odnesl určitě i Foglar nebo Toyen (Marie Čermínová). To by mohlo vyvolat představu jakéhosi dynamického, futuristického a inspirativního Žižkova, který je neustále v pohybu. Ano i ne. Od roku 1880 je to do současnosti dlouhá doba. Když zkouším vyseknout posledních deset let a sledovat ten vývoj v kontextu, volám si na pomoc jak těch posledních devět ročníků ŽN, tak i vzpomínky na Žižkov a na to, co jsem kdy zažil.

Festival začal v roce 2011 jako neuvěřitelná párty plná rozmazaných vzpomínek, střepů po ulicích a policejních výjezdů. Byl to časoprostor pro neprivilegované nezkušené holky a kluky, co měli spoustu nápadů, nulové prostředky a velkou touhu vytvořit si vlastní prostor, kde budou platit naše solidární pravidla, ne ta tržní džungle venku. Po pár letech jsme si začali náležitě všímat té unikátnosti, kterou Žižkov poskytoval, té barevnosti, multietnicity a tak nějak lepšího vzduchu než kdekoliv jinde v Praze. To nás vedlo k jakési řečnické otázce: „Co dělá Žižkov Žižkovem, co je tím duchem místa?“

Několik ročníků jsme experimentovali v prostoru od Nákladového nádraží Žižkov přes Žižkovskou věž až k těm nejzaplivanějším putykám směrem k Bulharu. Různé vztahy a různé nápady nás zavedly jak na pivní Zahrádky Žižkov, tak do renomovaného divadla Ponec či do Národního památníku Vítkov. Hledali jsme místní genius loci na dně sklenice, ve vajglu z posledního jointa i na open air scéně s Monikou Načevou v Riegrových sadech. Nekonečně jsem chodil temnejma žižkovskejma uličkama a přemýšlel nad teorií místa-nemísta od Augého, o heterotropii od Foucaulta, o habitu a sociálním kapitálu od toho čtveráka Bourdieuho, o kulturním relativismu Benediktové a vždy se sám sebe ptal: Co by na tohle řekl Cílek? (dokud nezačal spolupracovat s Landou).

Na tu dobu vzpomínám velice rád, Žižkov pro mě byla jedna interpretační vrstva za vrstvou, jakési temné podsvětí nebo labyrint. Ne pro nějakou esenciálně zlou přirozenost, ale pro nekonečnou možnost hledat vztahy i vzorce v tom nejzapadlejším zákoutí a vnášet světlo do míst, kde by nemělo ze své podstaty být. Spojovat nespojitelné a zkoušet dělat black metal v kostele i techno na místě pro papalášské večírky. Cesta pro rohlíky se mohla změnit v dobrodružství během úplně banálního okamžiku, když člověk potkal před Bohuželem mystika Martina a jeho příběh, jak namísto na meditačním semináři v Tatrách („… chtěl sem se naučit žít jen z prány a mít v životě klid…“) skončil v Sabinovce v pornokinu („… ujel mi vlak, tak sem se nasral a šel se vyšňupat a vožrat…“).  Za každým rohem číhalo dobrodružství a i sebedebilnější moment šel uchopit jako další kousek do neskutečně barevné skládačky z lokací na Praze 3. Postpunk ve sklepě hospody Nad Viktorkou? Jasně! Rap v Crossu a natáhnout ze Žižkova do dělnických i gentrifikací trpících Holešovic autobus? Že váháš. The Black Heart Rebellion s Ovo v unikátním divadelním prostoru? Samo sebou! Bral jsem to jako dobu plnou možností. Dokud mi jednoho dne nedošlo, že při neustálém hledání podstaty a ducha čtvrti mi ta čtvrť mizí před očima jak ranní mlha pod Parukářkou.

Mezi stohama zbytečných rádoby formálních analýz a desítkama kilometrů mezi Jiřákem a Tacháčem mi najednou někdy v zimě 2016-2017 došlo pár věcí. Kde se tu vzal ten barber shop? Proč se tolik crusterů a crusterek přestěhovalo ze Žižkova někam na kraj Prahy? Teorie o změně městského rázu bližšího centra doputovala ze školních přednášek až do mý čtvrti. Proč zavřeli Final? Jo aha, prej aby měl novej majitel baráku klid pro nájemníky. Proč končí moje oblíbený doupě na Koněvce? Aby místo něho mohla bejt pizzérka. A to ještě v době, kdy se slovo gentrifikace používalo leda v odborných pracích a radnice po celé Praze privatizovaly poslední městské byty.

Když jsem se ptal starýho známýho, jak to jde v jeho klubu, tak si jen stěžoval, že mu zase zvedli nájem a že se na to vysere. Nedivil jsem se mu už tenkrát a teď už vůbec ne. Tak dlouho jsme s pochodní a mystickou příručkou v ruce hledali esenci Žižkova, až nám došlo, že nepoznáváme místa, která jsme tak milovali. Na vývoji čtvrti není nic špatného, vše by se mělo někam posouvat. Ale ne k bytům za miliony, ne k nájmům, které si nemohou lidi dovolit, ani ke změně čtvrti se specifickým espiritem a energií. To, co dělalo Žižkov Žižkovem, se postupně vytrácí pod jeřáby na Husinecký. A ne, není to volání po „starých časech“ fešáka Huberta, rady Vacátka a Franty Sauera. Je to naléhavé upozornění na to, že vývoj nemusí jít vždy v zájmu obyvatel, ale spíše v zájmu těch, co mají peníze (a za ně si mohou koupit vliv a moc). Desítky nových bytů na konci Olšanský u Náklaďáku. Neskutečný rozmach turistických miniubytoven a Airbnb. Přeplněné noční tramvaje, kdy vystoupí 98 % lidí na Lipanský a rozprchne se do krátkodobého pronájmu…

Začal jsem mít dojem, že ta čtvrť umírá. A tím nemyslím to, že většinu z rozlohy Žižkova zabíraj hřbitovy. Místní obyvatelé začala nahrazovat cool náplava ze všech možných koutů. Anonymní pivnice namísto lokálních hospůdek pro starousedlíky. Bojím se, jak dlouho vydrží Punctum, zda ho nepotká osud jako Bike Jesus. Squat Klinika dávno dodejchal a to samé čeká i Infocentrum Salé – nejlepší žižkovskej obejvák na světě, kde se konají komunitní večeře, kde vaří Food Not Bombs teplé jídlo pro každého bez rozdílu, striktně proti elitářství. Kavárna Paláce Akropolis to má už také za sebou a Skálův unikátní interiér opanoval Fanánek a rádoby poctivá česká pivní kultura. S pocitem mrtvolného zápachu se začal měnit i náš postoj k festivalu a žižkovským ulicím.

Začali jsme víc reflektovat to, co Žižkov dělalo Žižkovem a co se na těch ulicích odehrává. Fakticky to znamenalo navázání spolupráce s těmi, kteří cítí podobnou potřebu reflektovat změnu charakteru čtvrti. S Žižkostelem, co poskytoval nízkoprahové služby a práci pro svobodné maminky, s Kolektivem 115, co řeší problém nesmyslných cen pronájmů a práva na město. S Pamětí města reflektující lokální identitu. S Rozkoší bez rizika probíráme zas osudy pouličních sexuálních pracovníků a pracovnic. S Jako doma přemýšlíme, jak pomoct ženám na ulici a na sociálním okraji, s Pavlem Karousem nebo Václavem Aulickým hledáme žižkovskou architekturu. Na příkladě ostravské osady Bedřiška hledáme inspiraci, jak si udržet lokální identitu osudu i magistrátu navzdory. S Food Not Bombs vaříme teplé jídlo pro každého z žižkovských ulic.

Touhu a nutnost mluvit o tom, jak se Žižkov proměňuje, reflektuje festivalový vizuál. Grafika Vaška Kokeše se věnuje pouličním vrstvám – něčemu, co může pro Žižkov být ikonické, ale postupně to mizí pod zkrášlováním, zplošťováním a mcdonaldizací veřejného prostoru. Minulý rok to byl plakát plný graffiti přímo z žižkovských ulic. Kdekdo poznal Zero Problems, ZLO, buřty-mlíko-sardinky i takřka zlidovělé Odpouštěj a miluj. Letos to jsou vývěsní štíty všemožných žižkovských obchodů a hospod, od Nightclubu na Husinecký přes papírnictví na Lipárně až k čínské restauraci Thien Long.

Na motivy loňské grafiky vzniklo i krátké video žižkovské umělkyně Emy Krásové, kdy se postupně vyjevují různé pouliční malby a graffiti na obrazech krásného i škaredého Žižkova. Za doprovodu hudby od kapely Gagarin, která sugestivně deklaruje: „..je mi smutno, že věčnost je prchavá chvilka a konec hází stín na všechno, co v nás svítí, možná proto je vykoupení vzdálený a odpuštění nepřichází. Není nic než teď a tady, není nic než tahle chvíle, není nic než celá věčnost a všechno skončí dřív než začne…“ To je Žižkov pro roky 2019 i 2020. Je třeba řešit, co se na Žižkově nyní děje, protože teď se rozhoduje, co se bude dít i za pět a za deset let. Pokud zaniknou místa, kde vznikají sociální vazby, kde se buduje identita i kulturní integrita, přestane Žižkov být Žižkovem. A bude to i poslední den pro Žižkovskou Noc, která nebude mít půdu pod nohama a nebe plný snů nad hlavou.

Pokud jsem na začátku psal, že fungování Žižkovské Noci nyní ohrožuje globální pandemie, tak přemýšlím, zda jsem myslel spíš COVID-19, nebo naprosto nesmyslnou a přebujelou gentrifikaci, korupci a nedostatek mezilidské solidarity ve městě jako v prostoru pro naše životy a touhy.

Pokud se něco nezmění, tak bude hřbitov z celého Žižkova, ne jen pod Věží a na Olšanech.

PS: Od souseda z rádia jsem dnes slyšel hrát Mňágu a Žďorp. Rozbrečel jsem se, jak potisící tento rok nad tím, že nechápu, co se kolem mě děje a že se mi to líbí i nelíbí v jeden ambivalentní moment. Za pár minut měl začít desátý ročník Žižkovské Noci, do kterého stovky kapel a desítky lidí investovaly tisíce hodin. Mělo to být vyvrcholení celoroční snahy a nutnosti zanechat v realitě škrábanec, jako když objedete klíčem auto s nálepkou Ortel na kapotě. Jsem rád, že se festival nekoná, protože kdybychom zákaz kulturních akcí stihli třeba o den, o dva, tak by to znamenalo, že by mohly být vydejchaný sklepy po celé čtvrti ideálním prostředím pro šíření viru mezi stovkami lidí. A to bych si neuměl odpustit daleko víc, než když skoro rok práce mizí v prachu vyhlášek a vládních nařízení. Žižkov není jen časoprostor. Žižkov jsou hlavně lidé, co v tom časoprostoru žijí, pracují a milují ho.

Letošní ročník Žižkárny má skvělej tým, kterej nejen že snáší moji amatérskou nelogickou chaotičnost, ale hlavně šlape neuvěřitelně sehraně. I díky tomu není dnešní den jen smutnej a melancholickej, ale je plnej naděje a nových možností, které poskytuje neskutečný přesun desítek klubů a stovek kapel na druhý víkend v říjnu… Mám vás všechny moc rád.

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com