Kids And Heroes.com
The Orwells v Londýně navrátili rock’n’rollu zpátky jeho drzost
Michaela 25/03/2017 Reporty

Frčíme undergroundem do centra Londýna. Vystoupíme na nádraží King’s Cross a kličkujeme si to mezi armádou kufrů směr hudební klub Scala, kde dneska hrají The Orwells z Chicaga.

Cestou míjíme Nástupiště devět a tři čtvrtě, u kterého se i v osm hodin večer tvoří šílená fronta lidí, co si od brigádnic nechají na krk naaranžovat fialovo-žlutou šálu a vyfotí se s vozíkem čouhajícím ze zdi. Možná bude stejná komedie i koncert, co nás ten večer čeká. Orwells na něm předvedou show, která mohla být celá klidně divadýlko, ale odcházet budeme se stejným úsměvem od ucha k uchu jako ten prcek, co byl před chvílí na okamžik Harry Potter. Ale hezky popořadě.

Scala je působivá, krásně osvětlená bílá rohová budova, otevřená skoro před sto lety. Většinu času fungovala jako kino, do doby, než ji v roce 1993 Warner Brothers společně s Kubrickem zažalovali za promítání Mechanického pomeranče, na které neměla práva, a to ji víceméně zruinovalo. Od roku 1999 tu najdete hudební klub s kapacitou něco přes tisícovku návštěvníků.

Dnes večer sice vyprodáno není, ale i tak se menší frontě u vstupu nevyhneme. Muži doleva, ženy doprava. Osobní prošacování nemine nikoho. Pár dnů předtím v Drážďanech na Slaughter and the Dogs nechtěli u vlezu vidět ani tašku, ale jasně, safety first.

Kabáty do šatny (kde musíte nahlásit i vaše iniciály), Guinness do kelímku za pět liber a jde se na věc.

Od prvního tónu intra si kotel žije vlastním životem. Dav tančí, zpívá, vyřvává riffy a nad hlavami plují první těla. Kapela na pódiu vypadá jak hodní kluci od vedle, až na zpěváka, kterého s vlnitou blonďatou hřívou a třpytivým zlatým sakem nepřehlédnete. Trochu Robert Plant, trochu Iggy Pop. Ale hlavně hodně svůj. Ani na vteřinu nemáte pocit, že neví, co na tom pódiu dělat – tenhle člověk se pro pódium narodil. Nakrucuje se, pitvoří, háže hlavou, válí se po zemi, anebo jenom stojí, směje se nebo nepřítomně civí do lidí. V sále převažuje omladina, ale ta šílená energie, co sálá ze stage, rozpohybuje i starší ročníky.

Atmosféru s velkým A narušují až security v koridoru dole před pódiem: pokaždé, když si někdo dovolí zkusit crowd surfing a přiblíží se do prvních řad, už se ho snaží stáhnout k sobě. A to nemůže zůstat dlouho bez odezvy – frontman kapely Mario do jednoho ze security zezadu vráží a častuje ho ne zrovna slušným proslovem. Na oplátku mu dvoumetrový securiťák věnuje vražedný pohled, ale po zbytek koncertu dá pokoj. Aspoň do té doby, než se Mario rozhodne skočit do lidí, anebo rovnou vylézt z pódia na balkón. V tu chvíli security žhaví vysílačky a vyráží naštvaně za ním. Zpacifikovat se jim ho moc nedaří, drží se totiž zábradlí jako klíště a v téhle komické pozici už dozpívá poslední song přídavku.

The Orwells ten večer ukázkově předvedli důvod, proč pořád tolik lidí i dnes přitahuje rock’n’roll – pro jeho syrovost, drzost a nepředvídatelnost. V kontrastu s konzervativním přístupem klubu, kde už si po koncertě nedáte ani pivo a šatnářka se na vás mračí, když si jdete jako poslední vyzvednout věci, to byl prostě punk. A nejlepší na tom je, že i když od těchhle kluků žádná klišé o punku neuslyšíte, bylo tam víc raw power než u většiny dnešních číratců. Díky za to.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:Share on Facebook13Tweet about this on TwitterShare on Google+0Email this to someone

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

Diskuze

  • Facebook(0)