Kids and Heroes
The Orwells – Terrible Human Beings
Johnny Násilník 22/05/2017 LP, Recenze

Jestli má naše vyndaná generace nějakou svou generační kapelu, tak to jsou Orwells. Vyrostli s náma, a já se nemůžu dočkat tý jejich nový desky,“ rozplýval se začátkem roku v oficiálně ještě zavřeném baru, kde jsme přesto od brzkého pátečního odpoledne popíjeli, jeden z kamarádů z mokrý čtvrti. A já mu dával zapravdu. Chicagští garage rockeři jsou sázkou na kvalitu, zatímco FIDLAR nebo Wavves šli tak nějak do kopru, Ty Segall hraje namísto na kytaru na nějaký vesmírný serepetičky, a přestože vznikají kvanta dobrých kapel, žádná není tak velká jako The Orwells.

Už první singly byly důvodem k radosti. Nenáročná a krátká pecka Buddy, sebevražedně zasněná Double Feature, kterou dlouhá, tak trochu noiseová, instrumentální pasáž natáhla až na sedm minut. A především They Put The Body In The Bayou, jedna z nejlepších věcí, jakou Orwells nahráli, připomínající Brian Jonestown Massacre. A při poslechu posledního singlu s názvem Black Francis člověka trkne, odkud že kapela bere inspiraci. Jo, jmenuje se to podle frontmana Pixies, dokonce je tu vypůjčená španělská lajna „viva loma rica“ z jejich No. 13 Baby.

Bohužel, podobně jako s předešlým a neméně nadšeně očekávaným albem Disgraceland přišlo při prvním poslechu hrubé zklamání. A nuda. Rockeři s pověstí zlobivých děcek, ničících naživo klub za klubem a halu za halou, během toho válení se po zemi u Lettermana nějak zkrotli. Rebelie jenom jako, která navíc působí zbytečně pompézně, jako by chtěli za každou cenu být velkou kapelou, když už přeci jsou na velkým labelu. To už si radši pustím Setha Pettersena, nebo někoho jinýho, kdo si nahrává stokrát lepší věci jen tak v ložnici.

To byly první dojmy. O pár měsíců později se Terrible Human Beings nemůžu nabažit. Určitě jsou lepší než Disgraceland. Naprosto typičtí Orwells, při prvním taktu jakékoli skladby poznáte, odkud vítr fouká. Jsou dospělejší, a jejich hudba komplexnější, tedy slyšitelně promyšlenější. Odzbrojující jednoduchost, kterou si získali mé srdce už na vynikajícím debutovém elpíčku Remember When…, se však nevytratila. Slyšeli jste demáče z roku 2010? Neuměli pořádně hrát, většina riffů byla vydrnkaných na jednu strunu, přesto to mělo koule. Teď umí logicky hrát mnohem líp.

Nehorázně chytlavý melodie, který prostě nejde vyhnat z hlavy. Všecko navoněný psychedelickým parfémem. Favorité? Vedle již zmiňovaných singlů určitě Heavy Head. Skvělej je ša-la-la-la Hippe Soldier. Ale vlastně bych to mohl jmenovat všechno píseň po písni, pominu-li zbytečnou vatu Body Reprise.

Poněkud otravná je Cuomova stylizace do barda utlačovaných mas. Investigativní vyšetřování zkorumpovaného krále s plastovou korunouThey Put The Body In The Bayou funguje, ale jinak jsou texty značně abstraktní takovým tím debilním způsobem, kterej končí nějak jako ve Fry, kde se v refrénu v úsměvně doslovném překladu zpívá: „Je to fajn, z mý hlavy odešly tyhle časy. Oslepily mě, ale já najdu místo, kde se schovám a vysmažím.

Na jednu stranu je tady děravá sociální kritika (ačkoli se Mario občas absurdně trefí do černýho, jako v letně uvolněných Vacation, kde deklamuje: „Turn off your television / Your permission kills civilians / No one can feel your vision / They’re on vacation, masturbating), na druhou jsou texty často podobný rapování rapperů o rapu, tedy řeší se v nich muzika a opěvuje život v kapele, což se poezii oslavovaného Frankieho Blacka neblíží ani náhodou. Mnohem líp vypadají sebereflexe na vlastní sebedestruktivitu, potažmo alkoholismus kamarádů (Creatures).

Českých posluchačům ale budou texty asi povětšinou u řiti. Podstatná je porce poctivý kytarový muziky a album, které funguje jako instantní dobrá nálada. Sic s lehce melancholickým nádechem.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.