Kids and Heroes
The Orwells – Disgraceland
Johnny Násilník 09/09/2014 LP, Recenze

Retro. The Orwells z Chicaga kopou do mrtvol šedesátkového garážového rocku i o dekádu staršího punku. Můžou vám připomínat MC5, stejně jako The Doors. A není to žádný zpatlaný obraz, tohle retro funguje skvěle. Po několika singlech a debutové desce Remember When přišli Orwells s první „velkou“ deskou. Disgraceland, k němuž vycházely první singly už rok nazpět, vyšel na velkém labelu.

Zatímco na nahrávkách zní jejich mladistvou drzostí pročpěné party songy psychedelicky, naživo je to pořádný brajgl. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že se nedají naživo vůbec poslouchat. Kapela, která před časem kritizovala syntetická vystoupení Arctic Monkeys během společné tour, do toho naživo řeže jako smyslu zbavená, frontman Mario se válí po zemi, prohýbá se jako by byl pod proudem, úplně rudý v obličeji srší zlostí a zatímco dělá rychlé malé krůčky v úzkých kalhotách, plive do davu opileckou poezií.

Čtyři singly slibovaly desku roku. Who Needs You, ač postavená na naprosto stejných motivech jako indie rocková hymna Last Nite od The Strokes, je úžasná skladba. Přímočarý punkový drajv, zvuk sólové kytary, a drzý, ale přitom upřímně vyhlížející, vokál se perfektně doplňuje s poselstvím: antihrdinové s nulovým respektem a nulovou hrdostí na svou vlast chtějí jediné – bavit se a najít smysl v bezbřehém plácání se sem tam od flašky k flašce. „You better toss your bullets / you better hide your guns / you better help the children / let them have some fun.“ Samozřejmě nechybí ani pálení vlajky, jelikož to prý přeci není trestné. Dráždí moudré americké otce a vyzývají je, aby jim sakra už podali tu láhev whiskey.

Druhý singl The Righteous One byla pomalejší, vpravdě rocková skladba s potemnělou tripovou náladou. Pohupuje se ve středním tempu a nejvýraznější (vedle pasáže „double double double double dare“) je znovu kytara, která dělá Orwells od začátku do konce. Let It Burn s chytlavým refrénem a vlezlou vyhrávkou je příjemná punková odrhovačka – Orwells se vrací k počáteční klasice, kdy jejich rokenrol spočíval v opakování jednoho nápadu stylem intro-sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec.

Dirty Sheets jsou dalším majstrštykem – jestli mám znovu použít slovo psychedelie, tak ke zvuku kytary se tady hodí naprosto dokonale. A ta vyhrávka před refrénem, připomínající něco mezi sirénou a vyzváněním od Chucka Berryho, kdyby v jeho době existovaly mobily. Cuomovy texty jsou hodně libozvučné, slova do sebe zapadají přirozeně, jsou zpěvná, a zdá se, že žádné jiné by tam ani být nemohlo.

Jenže po těchto čtyřech peckách vyšla v červnu celá nahrávka – a vysoká očekávání absolutně nenaplnila. Nadšení uvadlo a přesto, že se Disgraceland příjemně poslouchal, viděl jsem obrovskou propast mezi tím, co už jsem znal, a novými věcmi. Na první poslech vedle první skladby Southern Comfort vynikal ještě riff letně uvolněné Always’n’Forever. Známá z EP Other Voices byla sebevraždou fascinovaná skladba Blood Bubbles, která je v nové verzi čistší a míň fuzz.

Chtělo to dlouhý čas zatracování, nechuti poslouchat, následného znovuobjevování a pomyslných omluv. Disgraceland chce čas. Zprvu se sice příjemně poslouchá, ale mimo místy veselou, místy zvrhle a vražedně, zoufale zamilovanou, nadšeně mladou a věčně vyndanou náladu se songy do paměti nezarývají. Nakonec je ale těžké hledat slabé místo a skladbu, která by mně nebavila.

Nejoblíbenějším kouskem tak může být Bathroom Tile Blues, stejně jako pobrukování si v závěrečné North Ave. Orwells se oddalují svým rozjetějším a syrovějším bráškům FIDLAR, věci jako Gotta Get Down zní spíš jako učesanější Black Lips. Ale mezi zmíněnými kapelami Orwells ani náhodou nezapadají – mají svůj ksicht a duši, a na kontě desku, která mě baví celá od začátku do konce. Čímž mě letos ještě nikdo neoblažil. Na to, že ještě nemohou v US ani legálně pít alkohol…

Tracklist

1. Southern Comfort

2. The Righteous One

3. Dirty Sheets

4. Bathroom Tile Blues

5. Gotta Get Down

6. Let It Burn

7. Who Needs You

8. Norman

9. Always N‘ Forever

10. Blood Bubbles

11. North Ave.

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

2 komentáře

  1. Michaela Klose 09/09/2014 at 11:37

    To by mě zajímalo, co přesně jim tenkrát vadilo na show Arctic Monkeys, když žádnou nemaj, hehe. Což bylo ještě umocněný tím, že hráli po Hives, když jsem je viděla. Jinak recenze i deska super.

  2. Johnny Násilník 13/09/2014 at 02:39

    možná Turner moc smrděl pomádou

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com