Kids and Heroes
Social Distortion naservírovali Berlínu to nejlepší americké rocknroll klišé
Michaela 26/04/2015 Reporty

Psal se podzim roku 1989. A zatímco v Berlíně padala zeď, v Severním Hollywoodu finišovalo nahrávání třetího alba Social Distortion. Od jeho vydání letos uběhlo čtvrt století, a to už je důvod k oslavě. Mike Ness a jeho kumpáni z Orange County se tak vydali na turné, během kterého zmiňovanou eponymní desku přehrávají celou, přesně tak, jak kdysi vyšla na Epic Records. A protože česká zastávka na turné klasicky chyběla, vyrážíme 19. dubna do berlínské Columbiahalle, na jejíž štítu září cedule s červeným nápisem Social Distortion – Sold Out.

Na baru vysypeme skoro pět euro za pivo v zálohovaném kelímku a už si to na pódium kráčí se svým sólovým poloakustickým projektem Johnny Two Bags. Kytaristu Social Distortion, vystajlovaného do podoby prodavače z pumpy někde na Route 66, doprovází na elektrickou kytaru kapelní technik v červené flanelce a pianista v klobouku, taky kolega ze Social D. Žádné zbytečné řeči, jen poctivý americký folk plný lovesongů a hymen, kterým by ale daleko víc slušel malý klub. Milý rozjezd na začátek vzal za své s osmou hodinou, kdy se na pódiu objevili Jessica Hernandez & The Deltas. Detroitská kapela okořeněná o pozoun, v čele s talentovanou zpěvačkou s kubánskými a mexickými kořeny, se ze začátku zdála být chytlavým mixem soulu a rocku, postupem času ale sklouzla do škatulky „jedna dlouhá písnička“. Černé kšandy holt charisma Patti Smith nepřičarují a jedna skladba o kokainu z vás taky Amy Winehouse neudělá.

Pak se ale na pódiu objevila plachta s obalem oslavované desky a publikum ožilo. Al Capone a Marilyn Monroe v nadživotní velikosti slibovali dávku toho nejlepšího rock’n’roll klišé z US, která vzápětí přišla. V sále se setmělo a stage se zahalila do barvy blues. Publikum utichlo, aby s prvními tóny intra Gimme Shelter od Rolling Stones propadlo v šílenství. A to se jenom stupňovalo, když na pódium začala pochodovat kapela. Jako poslední se na něm objevil její jediný zakládající člen, Mike Ness, a v typickém postoji rozkročmo beze slova odpálil otvírák So Far Away. Při Story of My Life nastává ryzí peklo. Po levici mám dvě hystericky pištící holky, které ztichnou pouze při pomalé mezihře, kdy šepotem zpívající Ness diriguje publikum, až song vygraduje do závěrečného refrénu vyvolajícího takovou vlnu, že mě odhodí až k zábranám. Vřava neutichá ani při následující Sick Boys. Z tempa se sleví až s nekonečně dlouhou Ball and Chain, která je dokonce pomalejší než na desce. Tohle by si zasloužilo cenu za nejutahanější song ever. Naštěstí je album poskládáno vyváženě, a tak se s další písní zase šlape na pedál.

V dnešní večer neobvykle málo výřečný Ness se promenáduje po pódiu zleva doprava, ale kytarista Johnny Two Bags i basák Brent Harding povětšinou unikají světlům reflektorů a pozornost na sebe nestrhává ani David Hidalgo, Jr. za bicími. Social Distortion je zkrátka Nessova kapela, i stejnojmenné album, které právě přehrávají, je až na dva songy (So Far Away a cover Ring of Fire) výhradně jeho dílem. A pak se přiřítí Drug Train, deska je v tahu a kapela mizí v zákulisí, aby se ve chvíli znovu objevila a přepnula do režimu Greatest Hits. Zazní antilovesong Cold Feelings, gangsterská Machine Gun Blues, další pocta „Stounům“ Wild Horses nebo Gimme the Sweet and Lowdown spolu s vyslanou zdravicí autorkám jejího videoklipu na Ukrajinu.

Na který song z alba Social Distortion jsme zapomněli?“ ptá se rozhicovaného davu 53letý zpěvák. Německé publikum se zrovna nechytá, ale ve vteřině zpívá Ring of Fire celý sál. Při Misery Loves Company z Nessovy sólovky mi kolem hlavy proplouvá Polák, se kterým jsme před pár hodinami seděli v Ramones muzeu. A přichází vrchol, jedna z nejsilnějších punkrock věcí vůbec, Don’t Drag Me Down, zařvaná jednohlasně celou halou. A pak strohé Thank you very much, světlo, konec.

Jasně, nebyl to zrovna nejživější koncert, mezi členy kapely probíhala na pódiu minimální komunikace a Ness se občas tvářil, jako by byl radši na svém ranči v Kalifornii. Je přece jen rok 2015 a těžko bude jejich show vypadat jako na turné s Youth Brigade z roku 1982. Na druhou stranu, brát jako omluvu roky a věk je nesmysl, stačí se podívat, co naživo předvádějí třeba Eddie and the Hot Rods, Iggy Pop nebo Nessovi zbožňovaní Rolling Stones.

Pokud jsou ale Social Distortion vaše srdeční záležitost, užijete si je. A odpustíte jim i to, že nehráli Reach for the Sky, Prison Bound a vlastně ani jedinou skladbu z prvního alba. Pro ně to mohl být jeden koncert z mnoha, ale čert to vem, pro nás, co jsme je viděli poprvé, to byla noc, na kterou se nezapomíná.

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com