Kids and Heroes
Social Distortion – Hard Times And Nursery Rhymes
Redakce 22/01/2011 CD, Recenze

Rok vydání: 2011

Label: Epitaph

Délka: 46:49

Radek

Přiznám se rovnou bez mučení, že napsat tuhle recenzi na nový album od jedný z mých nejoblíbenějších kapel, Social Distortion, nebylo nic lehkýho. Už zveřejnění prvního singlu z placky u mě vyvolalo trošku rozpaky a i teď si stále myslím, že na albu jsou daleko lepší kousky než Machine Gun Blues, která nás měla navnadit. Od prvního poslechu jsem hned byl konfrontován s rozdílnými názory na tento počin. Například náš kytarista Degi desku zavrhnul s tím, že je to kupa nudy, můj brácha zas nešetřil superlativy…no a já byl někde mezi. Po několika dalších posleších cestou do práce, se ale musim přiklonit spíše k tomu druhému názoru. Kdo čekal další Sex, Love and Rock ‚n‘ Roll, musí být chtě nechtě zklamán, ale je to jeho blbost, že něco takového očekával. Od této hity nacpané kolekce přece jen uběhlo sedm let, kapelou se prošla smrt, která si vzala jednoho za zakládajících členů bandu Brenta Lilese (byť již řádku let v kapele nehrál), přišly i personální změny a to se zkrátka muselo na této legendě žánru projevit.

Nové album Hard Times and Nursery Rhymes se tak vrátilo někam do období desky Somewhere between Heaven and Hell a opět naplno ukázalo Nessovy kořeny v blues či inspiraci v Rolling Stones i Johnnym Thundersovi, jak ostatně sám připouští v jednom z interview. Mezi mnou favorizované songy se určitě řadí druhý singl California (Hustle and Flow), melodická Gimme the Sweet and Lowdown nebo Far Side of Nowhere s parádním hlavním kytarovým motivem. Nelze pominout i asi jedinou hitovku na první dobrou a to závěrečnou Still Alive, která jasně dává najevo, že Mike Ness a jeho banda tu jsou stále a přežijou všechno. Výborným spestřením alba jsou ženské vokály, které se skvěle předvedou např. ve stoneovském refrénu pecky Can’t take it with you, ale nejen tam. Už jenom slyšet po letech Nessův charakteristický hlas, kterak se prodírá textem třeba zádumčivější Bakersfield nebo poslouchat jeho kytaru, která dokáže ze čtyřakordové písničky udělat skvost, plný jednoduchých melodických vyhrávek, to přece ani nemůže být zklamání! Jediné, co trošku nechápu, je smysl úvodní intrumentálky Road zombie a zařazení již známé Alone and Forsaken, byť v nejlepší verzi.

Michaela Klose

O tom, že Social Distortion stojí na postavě Mikea Nesse nemůže být pochyb. Ne nadarmo se o něm také mluví jako o punkové odpovědi na Johnnyho Cashe. Ness se ale na nové desce nestaví jen do role vypravěče a skladatele, ale i producenta. Jestli jste ale čekali silný vliv country jako na jeho sólovkách, nic takového se nekoná, nové album Social D je ovlivněno spíš blues než country.

Přestože deska spustí nadupaným punkovým intrem, je to „pouze“ instrumentální věc, která nabudí, a tak začnete okamžitě prahnout po Nessově hlasu. Dostane se vám ho hned v druhé písní, která obsahuje výrazné prvky blues a jižanský feeling nesoucí se celým albem. Pro někoho možná nuda, já jsem na takových věcech odkojená. Navíc se zde poprvé objeví ženské back vokály. Ty mě nejprve zaskočily, ale postupem času jim začínám přicházet na chuť, ostatně stejně jako celé desce. Po prvním přehrání jsem ale byla na vážkách – album dohrálo a já si, kromě dvou již dříve zveřejněných singlů, nedokázala vybavit žádnou jinou skladbu… Hard Times and Nursery Rhymes rozhodně není deskou na první poslech. Ale zkuste říct někomu jako Mike – NE!

Po několika dalších přehráních pro mě favoritem i nadále zůstává první zveřejněný singl Machine Gun Blues. Píseň o gangsteru Johnu Dillingerovi by svou náladou skvěle zapadla i na předchozí album, oproti kterému je nová deska více pozitivní. A i přesto, že mi seděla poloha Social D na Sex, Love And Rock’n’Roll z roku 2004 víc, hodnotím nové album klasicky jako povedené. A závěrečnou svěží hitovku Still Alive beru jako příslib dobudoucna!

Deska Hard Times and Nursery Rhymes nezklamala a potvrdila jedno pravidlo – na každou desku Social Distortion se vyplatí čekat. Snad to ale zase nebude trvat sedm let.

Martin Suicide

Hned úvodem musím říci, že pro mě osobně to nejlepší, co Social Distortion přinesli, skončilo asi tak rokem 1983 a deskou Mommy’s little monster, následující desky, ač každá z nich má něco do sebe, se už jejich rané tvorbě nikdy ani nepřiblížily, vyjma výtečné desky White Light, White Heat, White Trash z půle devadesátých let. Nikdy jsem nepropadl Nessově adorování americké country music, ani jeho „Cholo“ image, kterou si vzal za svou po půlce osmdesátých let, no a jeho model vyžilého potetovaného drsňáka, ohánějícího se prázdnými frázemi o starých drsných dnech, mi už naprosto leze krkem, navíc po pravdě S.D. jsou vlastně už roky pouze Mike Ness a parta průběžně obměňovaných muzikantů. Na druhou stranu raná tvorba S.D. je pro mě naprosto zásadní záležitostí, ke které se vracím neustále a naprosto přežila zkoušku časem.

Tak teď ale už k aktuální desce, na kterou nechala kapela fanoušky čekat celkem dlouho. Osobně jsem nic moc nečekal, vzhledem k tomu, co jsem již zmínil v úvodu. Deska se rozjíždí překvapivě naprosto skvělou instrumentální skladbou Road Zombie, která by se chytlavostí rifů mohla směle zařadit po bok staré tvorby kapely, ale záhy zjišťuji, že tím pro mne tato deska v podstatě mohla skončit. Následující dva songy mě vyvádějí z omylu a utvrzují v tom, že má skeptická očekávání se naplnila. Unyle blues rocková California (Hustle and Flow) s gospelovým ženským back-up vokálem a po ní středně tempová Gimme that sweet and lowdown, jejíž tříminutová stopáž mi dík nudnosti pocitově přijde asi tak čtyřnásobně dlouhá. Celou desku trochu zvedá singlová Machine Gun Blues, což je povedený kousek v klasickém Social Distortion duchu, ale i ta v konečném výsledku zní jako ne zas tak moc výrazný outtake z období „Prison bound“ či Somewhere between heaven and hell. To, co následuje je už jen série písní, které jsem v převážné většině měl problém doposlouchat do konce. Částečně z toho vystupují snad pouze předělávka klasiky od Hanka Williamse Alone & forsaken zpunkovaně upravená v Nessovském duchu a příjemná Far side of nowhere bazírující na hezké a chytlavé nosné kytarové melodii v tempu, které šlape. Zajímavé možná je, že jak u Machine gun blues, tak u Far side of nowhere figuruje jako spoluautor druhý kytarista, jinak řečeno tři ze čtyř dobrých songů na desce nejsou z Nessovy vlastní dílny.

Deska je samozřejmě po zvukové i hráčské stránce perfektně zvládnutá, ale to je pro mě naprosto nedůležitý aspekt, který mě na muzice nikdy nezajímal, takže mě víc baví pustit si nějakou garážovou nahrávku neznámé kapely postavené na chytlavých nápadech a intenzivním provedení, než trpět u 11 dílného seriálu přeprodukované nudy. Ostatně stejnou nezáživností  trpělo už předešlé album Sex, love & rock’n’roll, jen bylo o něco svižnější jako celek, zatímco Hard Times… je spíše ve znamení příklonu k blues rockovým polohám Nessem již od mládí zbožňovaných Rolling Stones.

Podtrženo sečteno jako celek je tato deska jednoduše řečeno nezáživný a značně vyčpělý americký rock. Občas z toho mám pocit jako by Tom Petty měl abnormálně nenápadité a nudné písničky. Tři dobré songy a hezké harmonie zpěvu jsou na to, aby tohle album učinily dobrým trochu málo. Je mi jasné, že loajální fanoušci pana Nesse nebudou souhlasit, ale popravdě představte si, že takovouhle desku vydá neznámá kapela… Stop, konec vyhazuji z přehrávače a jdu si spravit chuť prvním EP nahraném pro Poshboy v roce 1981. Na druhou stranu, stejně si ji dříve nebo později ze sběratelské úchylky pořídím, avšak pokud nepatříte mezi bláznivé sběratele nebo fanatické fanoušky Mika Nesse, tohle je v podstatě bezcenná deska.

Hurvy

Hard Times and Nursery Rhymes je sedmá deska americké punkrockové formace Social Distortion. Album má i několik prvenství. Jsou to první nové věci od jejich poslední desky Sex, Love and Rock ‚n‘ Roll, která vyšla v roce 2004. Je to první deska s novým basákem Brentem Hardingem a je to první album, které vychází pod hlavičkou Epitaph Records. Tím posledním prvenstvím je asi to, že jsem téhle kapele dal šanci a poslechl si jejich celou desku. Ano, jsem barbar, přiznávám.

Deska vyšla u Epitaph Records, takže je samozřejmé, že album vyšlo v pěkném digipacku. Uvnitř najdete plakát a texty. No a co taky čekat víc. Dost mě překvapila délka všech skladeb. Když pominu úvodní dvou a pul minutové intro, tak nejkratší song má tři minuty a půl, a to je opravdu jen jeden. Zbytek má kolem pěti minut. Najde se tu i výjimka jako skladba Bakersfield, která má víc jak šest a půl minuty. To mi na punkrockovou skupinu moc nesedí. Já bych řekl, že tohle album spadá spíš do rockové škatulky. A to jak už délkou skladeb, tak i tím, že skoro všechny písničky znějí jako nějaké balady. Nebojte, najdou se i výjimky. Pro mě asi nejlepší kousek je song s názvem California (Hustle and Flow). Ta zní opravdu hitově. SD mi hrozně připomínají další americkou kapelu, a to Bouncing Souls. Nečekal jsem, že nová deska Hard Times and Nursery Rhymes se mi bude líbit. Nečekal jsem nic a jsem mile překvapen. Rock’n’roll v podání SD se mi libí a kouknu i po nějakých starších deskách, abych mohl srovnat.

Jonash

Vím, že Social D mají ve zvyku skládat dlouhé písně, ale 47 minut při 11 skladbách je na mě přeci jenom trochu dost a některé skladby se pak trochu táhnou. Jinak album zdobí jako vždy povedená kytarová sóla a zejména charismatický hlas frontmana Mika Nesse. Nechybí tu ani ženské vokály či piáno, které poslech zpříjemní. Doporučit jednu skladbu, sáhnul bych po Writing on the Wall, která mi trošku evokuje starou dobrou Prison Bound… A shrnout CD do 5 slov? Pohodová deska, jež nikoho neurazí.

 

O autorovi

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com