Kids and Heroes
Sedm pohledů na festival Mighty Sounds 2013
Redakce 29/07/2013 Reporty

Jeden z největších letních mejdanů Mighty Sounds, který letos přivezl zvučná jména jako Suicidal Tendencies, Anti-Flag, Subways, Comeback Kid, UK Subs, Skindred nebo The Creepshow, je za námi. A protože se na něm zastavila značná část naší redakce, přinášíme vám podobně jako v roce 2010 multireport, tentokrát od sedmi redaktorů.

Cíba

Jelikož máme více pohledů na letošní Mighty, budu se držet zásady, že v jednoduchosti je síla, a předkládám své heslovité shrnutí letošního letního mejdanu. Pátek: 8:00 sraz a přeprava ze západu na jih. První problém – zapomenutí altánku. Paráda vzhledem k počasí, které nás grilovalo celé tři dny.  Kolem poledne postavení stanů, otvíračka prvních piv a rumů. První kapely – pěkně šlapající Houba. Během odpoledne dorazivší kumpáni, otvíračka dalších rumů na opětovné setkání. Creepshow – velká těšivost a očekávání, bohužel nenaplněná. Další přísuny ohnivé vody. V alkoholovém opojení se ztrácející Peter and The Test Tube Babies, příjemné překvapení. Spací pauza pod širákem ve stanovém městečku, návrat na místo činu na Slobodku – nářez jako vždy. Sobota: Ranní návštěva městského bazénu. Dopolední grilování se u stanů. První milé překvapení na festu – The Bois. Druhé milé překvapení – Delilahs. Párty téměř u každého stánku v areálu. Moře chlastu. Trocha zábavy v Party village. Parádní koncert Prague Conspiracy. Ať si kdo chce, co chce, říká, téhle partě to šlape neskutečně a její koncerty nenudí ani minutu. Pokaždé se na ně těšim. Neděle: Opětovné dopolední grilování se u stanů. Nealkoholický den. Celodenní bloumání po areálu a čekání na hlavní hvězdy festu. Čekání zpříjemnil parádním koncertem slovenský Konflikt. Vrchol festu pro mě – vystoupení Anti-flag. Parádní šou se zapojením diváků, bubnování v kotli, prostě nádhera. Mad Sin už jsem nedal, jelikož byla extra zima a já v sobě neměl žádný alkohol. Pondělí: Brzký odjezd domů úplně zaprášeným a zasraným autem udělal tečku za dalším super večírkem. Závěr: Parádní akce jako každý rok. Už teď se můžeme společně těšit, co nám přinese jubilejní, desátý, ročník festivalu příští léto.

Hoges

Letošní Mighty Sounds byla moje první zkušenost s tímto festivalem a vlastně i s festivalem tohoto rozměru vůbec. V minulých letech mi to vždy z nějakého důvodu nevyšlo a s letošním natřískaným line-upem už to prostě muselo klapnout. První kapely dávno hrají a my teprve vyrážíme. Za Benešovem se dostáváme do kolony a další kapely ubíhají. Bohužel i The Creepshow, na které jsem se hodně těšil. Příjezd něco kolem deváté a po problémech s parkovacími vouchery akorát stíháme začátek The Subways. Sympatický výkon, ale asi se ještě nedostavila správná festivalová nálada. Rychlý přesun do šapitó, kde roztáčel svůj jižanský kolovrátek Bob Wayne. Pekelná jízda po celou dobu a největší překvapení minimálně pátku. Unholy Preachers nemohli připravit lepší seznámení s Lucky Hazzard stanem. Stabilně dobrý zvuk, stylový design a rodinná atmosféra. Pro mě nejlepší stage. Sobotní siesta potvrdila, že Gangnails patří mezi to nej v Čechách. Total Chaos navzdory mojí skepsi vůbec nezněli špatně. Náhodou jsem stihl závěr Delilahs. Pěkný holky a co jsem slyšel, znělo zajímavě. Guitar Gangsters očekávaně jedno z nejlepších vystoupení. Avšak The Computers jednoznačně nejlepší. Kdyby Hives byli britové, zněli by takhle. U.K. Subs s na začátku horším zvukem nakonec výborní. Moonshine Howers a cover Ace of Spades mě dorazili! Nedělní Swing Band po ránu potěšil. Na Nežfaleš si protáhli hlasivky všechny kočičky i chuligáni. Prago Union jsou top a Katovy texty by se měly tesat. Anti-Flag si dělali s publikem, co chtěli a zahráli vše, co jsem chtěl slyšet. Perfektní! Suicidal Tendencies běhali po pódiu a zvládli všechny hitovky jako Possessed to Skate. Obávané kelímky se zálohou byly bez problémů. Z ekotácků se jedlo krásně a v areálu bylo nádherně čisto. Tak zase za rok!

Hrusa

Už pošesté jsem se vydal na Mighty Sounds a pošesté to stálo za to. Jako každý rok jsem pečlivě naposlouchal line-up, takže jsem tak nějak věděl, co chci slyšet. A jako každý rok se tenhle plán zhroutil při první příležitosti, respektive při Houbě, kde jsem propogoval pantofle a už neměl moc energie na italské Carry-All. Následovali The Creepshow, jejichž výkon mi přišel trochu rozpačitý a musel jsem si jít spravit náladu na Atlas Losing Grip a Comeback Kid. Vrcholem pátečního večera pro mě, a zřejmě i pro většinu „majty pýpl“, byli The Subways. Před festivalem zaznělo několik názorů, že se sem žánrově nahodí, ale kdo na ně šel, určitě nelitoval, protože byli naprosto skvělí a evidentně si to užívali. Sobotní ráno, tradiční návštěva Tesca a odpoledne další porce muziky. První kapelou, kterou jsem ten den chtěl slyšet, byli The Silver Shine, kteří mě příjemně překvapili. Následovala parádní show v podání The Roughneck Riot. Pozitivně naladěn jsem se vydal na Jaya The Cat, kteří se pro mě stali vrcholem celého festivalu. Těžko říct, jestli se mi na Mighty někdy nějaká kapela líbila víc. Z dálky a s langošem v ruce jsem si poslechl oiky z The Business a můj další program se pak odehrával výhradně v šapitó, kde řádili The Computers a Random Hand. Samozřejmě, že v plánu byly ještě další kapely, ale znáte to… Poslední den Mighty Sounds začal Slováky z Konflikt, kteří mě, jako vždy, nezklamali. Další, na koho jsem se těšil, byli Prago Union. Když Kato zahlásil, že „ten DJ je dneska nějakej divnej“, načež šel Maro vyložit obsah svého žaludku za stage, bylo jasné, že Prago budou jednou z kapel, která mě na Mighty zklamala. Náladu mi následně vylepšili Polemic a Anti-Flag. Hlavně američtí punkrockeři byli skvělí a určitě bych je zařadil mezi své TOP 3 koncerty na devátých Mighty Sounds. Omrkl jsem Suicidal Tendencies a za doprovodu Ky-Mani Marleyho zamířil ke stanu. Chtěl jsem vydržet i na Mad Sin, ale tak snad někdy příště… Teď už jen počkat, až se začnou prodávat první lístky, a za rok zase hurá do Tábora!

Hurvy

Hodně dlouho jsem nebyl na velkém hudebním festivalu a letošní léto se to mělo změnit. Vydal jsem se na festival Mighty Sounds. Už dopředu jsem, ale věděl, že letošní line up mě moc nepotěší. A ačkoliv pro někoho jména jako Suicidal Tendencies, Anti-Flag nebo Comeback Kid zněla dobře, já jsem do té kategorie nespadal. Můj poslední fesťák byl Antifest, a tak jsem po příjezdu do Tábora koukal jako tele na nový vrata. První, co mě bouchlo do očí, byla profesionalita. Příjezdové cedule, na každém rohu ochranka. Výborná organizace a opravdu bylo cítit, že tohle není první ročník. Druhá věc byla rozloha – dvě velká pódia, cirkusácké stany a prodejní stánky široko daleko, kam se člověk podíval. První kapelu registruju The Subways a vychutnávám si jejich hitovku Rock´n´roll Queen. Další kapelou večera je slovenská  Slobodka a mě nakopává jejich hit Nikdy to tak nebude. Další peckou večera byla písnička Skinhead Girl od Bad Manners. V sobotu jsem se těšil na jednu z mála Oi! kapel, která na Mighty hrála, a to londýnské The Business. Mick Fitz opět nezklamal a jejich show byla opravdu skvělá. Poslední kapelou, na kterou jsem čekal byli Guitar Gangsters. Mighty Sounds už dávno není jen festivalem specializujícím se na ska, ale otevřel se širšímu publiku. A na tom publiku je to vidět. Lidi s mírovejma symbolama pařící na kapely, kterýma by každej jinej den opovrhovali a individua, kteří se za každou cenu musí odlišovat a mít na sobě co nejpodivnější kostým. Festival už není jen o muzice, ale i o zábavě, které bylo na letišti opravdu přehršel. Na jednu stranu si říkám, jestli toho už není moc, a jsem vážně rád, že si můžu strčit špunty do uší a schovat se někde stranou. Na druhou stranu smekám před Mighty crew, která na festivalu pracuje celý rok, aby i další roky bylo krásně jako letos a areál se jim opět zaplnil na maximum.

Michaela Klose

Na Mighty Sounds jsem odjížděla s plánem, že stihnu co nejvíc kapel a napíšu report podobně jako v roce 2010. Bohužel, pár okolností v čele s Kapitánem Morganem bylo proti. Festivalová páska se mi na zápěstí ocitla až v sobotu v době, kdy se z Jan Žižka stage ozýval kontrabas Silver Shine. První, ale ne poslední kapela, kterou jsem nedala. Rozkoukala jsem se po areálu, smekla před výbornou organizací a větší štěstí už jsem měla u výborných Twisted Rod, kteří svou vizáží a ryzím rock’n’rollem s duší dokonale dokreslovali stát ve státě – Rafanovu Lucky Hazzard stage postavenou ve stylu starých amerických benzinek. Solidní rozjezd a směle na Swingin‘ Utters, kdy už počasí připomínalo Kalifornii, a srdce tak mohlo zaplesat, i když nezahráli I Need Feedback. Nádobí z palmového listí, vratné kelímky, nabíjení mobilů solární energií – tomu všemu trochu ubíralo na kráse, když mě u pípy v backstagi posílají s vratným kelímkem tam, kde záda přichází o své slušné jméno, a dostávám pivo do klasickýho kelímku. Tady se ještě ukazuje jedna věc – že se na festivaly jezdí kvůli frendíkům. A mě z jejich spárů dostává až jako víno zrající Charlie Harper a jeho UK Subs, kteří ukázali už letos v Rock Café, že jsou ve formě, a tady to s Petem z The Vibrators jenom potvrdili. Daleko víc ve znamení hudby pro mě byla neděle, a to hned od den startujícího Swing Bandu Tábor, přes lehce se kryjící a rozjeté Radio Dead Ones s Nežfaleš, skvělé Rabbies a Worldhood, Thunderbirds, Davovou Psychózu, Rocket Dogz… sakra, ať počítám, jak počítám, prošvihla jsem Slaves of Stadium Rock, ale dám ruku do ohně za to, že byli geniální! A pak už to jelo – nostalgie na Anti-Flag, hrození na Suicidal Tendencies a dohady, jestli Koefte přibral nebo zhubnul, na Mad Sin, vše klasicky dovršeno závěrečnou show The Fialky a afterpárty pod taktovkou Honzy Vedrala až do svítání a odpojení elektriky.

Nekro

Do areálu na Čápově dvoře jsme naklusali v pátek po sedmé hodině, akorát na začátek Mad Pigs. Neviděl jsem je už asi tři roky, ale energie jim neubylo a songy z posledního alba zněly naživo ještě líp než na desce. Pak jsem se vydal na pouť na Žižku, kde měli začínat kanadští Creepshow. Šel jsem si je poslechnout v očekávání, jestli se to s novou zpěvačkou zlepšilo. Už si nějak nepamatuju první píseň, co jsem slyšel, ale nebylo to nijak špatný a hned pak servírovali hit Zombies Ate Her Brain. Takže jo, Creepshow zas stojej za to. Pátek pro mě moc nabitým dnem nebyl, a tak jsem se dál objevil, díky tlaku ze strany kámošky, na Comeback Kid, jejichž hudbu jsem do té doby ještě neslyšel. První songy mě docela nadchnuly – fajnovej energickej hardcore, první opojení ale po chvíli přešlo a když jsem měl pocit, že už potřetí slyším stejnou píseň, tak mě to začlo dost nudit, ale ne tolik jako mě štvalo nazvučení na Žižkovi, které mě donutilo ke koupi špuntů do uší. V 11 hod. jsme stáli na Roháčovi omrknout Boba Wayna. Country, punkabilly, rocknroll, cokoliv. Každopádně neskutečná tancovačka plná energie a chytlavých melodií, která hravě rozjásala celý stan. Následovala první zastávka na Hazzardu na Unholy Preachers, kteří v energické noční jízdě pokračovali, a kde chybělo, tam přidali, takže jsme se po jejich koncertu už jen dopotáceli do stanu k zaslouženému spánku. Druhý den jsem začal na maďarských Silver Shine, kteří mě z nahrávky, co jsem slyšel, moc nechytali, ale naživo jsem si užil parádní show. Bohužel mi jejich set přišel dost krátký, ale akorát na to, abychom stihli přeběhnout na Total Chaos. Zaběhlí otrkaní punks, co věděj, jak si získat publikum. Jeden song lepší než druhej a jediný, co mě nakonec mrzelo, bylo, že nezahráli Avoid All Sides nebo We’re Not Gonna Take It, která by do nálady jejich show akorát sedla. Dále jsme viděli aspoň konec setu Twisted Rod, kteří mě nadchli i tím málem, co jsem slyšel. Pole dance, Gargoilův Dj set a hraní na Xboxu tu komentovat nebudu, a tak se zastavím až u hlavního sobotního hřebu, a to u francouzských uchyláků Banane Metalik. U kapely mě na jednu stranu zklamala absence gore-go tanečnice, ale pekelná show plná řádně úchylných songů, kterou zpěvák trávil převážně v publiku, to všem zúčastněným rozhodně vynahradila. Poté stojí především za zmínku pražská country sebranka Moonshine Howlers, která navázala na výkon Boba Wayna a jestli nehráli stejně dobře jako minulý rok,tak si troufnu říct, že to bylo ještě lepší. Především pak jednotlivé vyhrávky a sóla pro banjo, kytaru, kontrabas i housle byli jedinečné. Na poslední kapelu jsme dostali doporučení, jednalo se o australský folkpunk The Go Set. Koncert začal příchodem dudáka, který si to maršoval publikem přes celý stan přímo až na podium. A pak se všechno rozjelo. Propracované basové linky, ostře řezající kytara, harmonii doplňující mandolína a chytlavé melodie hrané na dudy byly parádním zakončením festivalové soboty. Na neděli jsem se těšil nejvíce a tudíž jsem jí měl i nejvíc nabitou. Hned po ránu jsem dorazil na Lucky Hazzard na workshopy, které by se mi těžko popisovaly a kdo byl, tak si obrázek zvládne udělat sám, po kterých následovala česká stálice Nežfaleš, která je snad všem známá a která jako vždy předvedla energickou show s klasickýma punk’n’rollovýma hymnama. Avšak pak už jsem stál v první řadě na Queens of Everything, vládnoucí svým dechovou sekcí obohaceným rocknrollem a které letos krom provařených hitů předvedli i nějaké ty nové kousky a jasně vysvětlili, proč se právě ony chopily vlády. Poté, co žestě dozněly, nezbývalo nic jiného než čekat na staré známé feťáky z Prago Union. Vždy jsem měl tu smůlu je naživo minout, a tak jsem napjatě očekával, čím mě Kato na podiu překvapí. V neznámých peckách mě dostal každý druhý rým a celkově to byl úžasný zážitek. Následoval přesun zpět na Hazzard, tentokrát kvůli Thunderbirds. Letos hráli i s bubeníkem! Neuvěřitelné! Každopádně stejná pecka jako minulý rok, obejdu se bez negativní kritiky a řeknu jen, že to byla skvělá rychlá rocknrollová jízda, no a tak to má být, ne? No a blížíme se vrcholu. Na Husovi se objevila veliká plachta s nápisem Anti-Flag a na scénu dorazily čtyři profláklé tváře, které nekompromisně začaly řezat svůj vyhraný punkrock tak, jak ho už po léta známe. Nechyběly nové ani starší kousky, ani proslovy do duše, ale v tom všem mi bylo líto, že to všechno tak rychle skončilo. Ale co, Death of a Nation zahráli, circle pit nesměl chybět, takže není na co si stěžovat, Anti-Flag prostě věděj, jak komunikovat s publikem. Přímo naproti už mezitím začli hrát Rocket Dogz, takže chápete mé zklamání z toho, že jsem prošvihl největší pecku Back in Traumaville, ale co i ostatní hity zašimraj na plicích, a tak jejich set po pár přídavcích skončí, a já znovu odcházím s potvrzením, že Rocket Dogz jsou jasná špička na české scéně, nejen co se týče psychobilly. Opouštíme Lucky hazzard s posledním pohledem, jak se Justin zahalenej pod kapucí jak smrtka s kytarou v ruce plíží kolem Hazzard stage, zatímco my jdeme přímo na Roháče. O Leftöver Crack jsem do té doby věděl jen to, že jednou hráli jednu ze svých písní proti policii někde na veřejném prostranství a přitom házeli donuty na policisty okolo, a také to, že měli chvíli pauzu. No a samozřejmě, že hrajou mix crustpunku a skapunku. To mě zajímalo nejvíce, jak to teda bude ve výsledku znít. Začala první píseň dosti crustová a já v tom slyšel typický americký crust ve stylu víc zpunkovanejch Dogsholylife. Najednou však přišel zvrat a místo křiku přišel zpěv, rytmus i melodie se změnily a já nevěřil, že je to pořád ta stejná kapela. Jediné, co musím zkritizovat, byl natvrdlý vysoký zarostlý securiťák, kterej si uměl skvěle stoupnout lidem do výhledu, nejlépe ještě před foťák. No každopádně následoval další rychlý přesun na poslední kapelu na velké stagi, když už konečně stáhnuli Marleyho. A to byla německá psychobilly smršť Mad Sin, která se po třech letech znovu vrátila na MS a tentokráte s novým kytaristou Ramonem Mighty namísto Matta Voodoo. Mad Sini nezklamali a přišla očekáváná energická jízda nechávající za sebou jen spoustu mrtvol a nechyběla ani wall of death a Valle s kontrabasem v publiku. Takže opravdu dokonalý zakončení festivalu. Poté se znovu jako každý rok objevila nahá trojice, která sklidila jen skutečně ubohý zmírající potlesk, a Mad Sin už se dav bohužel nedovolal. Okolo třetí hodiny ranní ještě jednou na Roháče, zazpívat si na The Fialky všechny ty starý hity, co jsme poslouchali ve 13ti přece. Každopádně ráno bylo krušný, a tady je neskutečná kritika: vypnuli vodu, takže koryta suchý… Už to radši nebudu rozrejvat a celej fest zhodnotím jako velmi povedený, přestože jsem možná zažil lepší ročníky, tak i tak na český měřítka to patřilo zase mezi nejlepší, o co tu můžete zakopnout. Sice pro mě zajímavých kapel nebylo příliš, tak aspoň podávaly skvělé výkony a kvalita v takovém případě přece předčí kvantitu.

Tony Nirvana

Míval jsem ve zvyku psát pro bandu, se kterou jezdím na festival Mighty Sounds, reportáž, která čítávala až sedmdesát stran. Byla to ale reportáž, psaná ve stylu gonzo žurnalismu. O samotném festivalu a účinkujících jsem toho mnoho nenapsal, zatímco historek bylo požehnaně. Nyní to zkusíme obráceně. Minimum historek z podsvětí, maximum rock’n’roll! Ve čtvrtek brzy ráno jsme vyrazili. Pár lidí, mnoho alkoholu a dlouhá cesta z Mariánských Lázní do Tábora na letiště Čápův Dvůr. Čtvrtek byl od rána do odpoledne ve znamení příjemných nervů během cesty a zbytek dne proběhl v záchvatu alkoholického šílenství. Dokonalá příprava na pátek, kdy to všechno mělo vypuknout naplno.

Mohl jsem hned začít posuzovat organizaci, která se podle mě za čtyři roky, co jezdím, stačila v mnohých ohledech posunout. Ano, samozřejmě, rejpal si vždycky najde něco, co může zkritizovat, nicméně já vidím více kladů, než záporů, a Mighty Sounds pro mě zůstávají nejstylovější a nejpřívětivější akcí v našich krajích. Brána otevřena pro všechny alternativní duše! Pátek nám pod spalujícím červencovým sluncem začal pěkně zostra. Hurá pro pásku k hlavnímu vchodu a vstříc zjištění, že mi uniklo vystoupení Green Smatroll s hostujícím Mr. T-Bonem. Hrome, musím hned začít jednat! Návštěvou koncertu Houby na Jan Roháč Stage (již několikáté jméno pro slavné šapitó) nemohu nic zkazit. Sázka na jistotu, odpoledne nakopla Houba se svým přímočarým punkem, vtipnými texty a snahou utopit dav v potu. Super rozjezd. Rychle se přesunout k Jan Hus Stage na Skarface! Francouzský soubor s osobitým přístupem k žánru ska a velmi skromnou dechovou sekcí. Nicméně, překvapili, ba co více, potěšili, viděl jsem je naživo poprvé a odcházel jsem spokojen. V programu mi následně vinou alkoholické přípravy unikají The Talks, Angláni, na jejichž verzi čtvrté vlny ska jsem se velmi těšil. Nedá se nic dělat, následuje další fail z mé strany a to prošvihnutí téměř celého koncertu legendárních The Toasters, který jsem propil ve stanovém městečku. Zpět ale běžím nejen kvůli končícím Toasters, chci stihnout hlavně The Creepshow! Tahle psychobilly/punk’n’roll partička z Kanady mě dostala už dávno, ještě za časů frontwoman Jen „Hellcat“ Blackwood, která byla poté vystřídána ďábelskou sestřičkou Sarah „Sin“ Blackwood, kterou jsem měl nejraději. Po Sarah převzala otěže tohoto expresu do pekla sympatická Kenda „Twisted“ Legaspi, která se mi také zalíbila, nicméně vzhled není vše, což? Byl jsem natěšen jak malej parchant; co Kenda spáchá? Kapela přibrala kytaráka, Kenda se soustředí hlavně na zpěv, i když sem tam do kytary taky hrábne. Instrumentálně to Creepshow pořád sedí na prdeli, jsou si jistí tím, co předvádí. Kenda se snaží, publikum si získá, zpívá, křičí, ale v tomto ohledu jsem asi hloupě konzervativní. Sára mi chybí a pro mě je prakticky nenahraditelná.

Již v pátek jsme si mohli všimnout, že dvě hlavní stage jedou s malým překrýváním nebo naopak pauzami v podstatě „na střídačku“. Kapely se tak daly stíhat snadněji, což bohužel není můj případ, doplňování alkoholu v krvi a obíhání areálu mi zabralo příliš mnoho času (a hele, ještě omrkneme tenhle stánek…) a pátek se stal apokalyptickým zahájením jednoho velkého mejdanu s mnoha úsměvnými průsery. Zpět k pátečnímu večeru, po vyzkoušení jídla z parádních ekologických tácků jsem s obtížemi stihl ještě kus show ska jazzových New York Ska Jazz Ensemble, u kterých hostoval Mr. T-Bone. V žádném případě jsem si ale nesměl nechat uniknout britské veterány Peter And The Test Tube Babies! Narváni v klubové atmosféře Roháč Stage, vyvalili svá pivní břicha a rozjeli parádní, mocně říznej punk s vtipnými texty, já je díky melodičnosti zařazuji mezi oi! kapely. Pobavili mě, vlili energii do žil (proto jsem do sebe asi byl schopen ten večer házet jedno pivo za druhým bez údivu nad vypitým množstvím – to ta magická atmosféra anglickejch hospod, poletující ve vzduchu…) a pro mě zůstali nejpříjemnějším zážitkem letošního Mighty Friday. Banned From The Pubs! Ani se ale nebudu chlubit tím, že to také byla poslední živá skupina, kterou jsem v pátek stihl – zbytek noci jsem hanebně strávil v pivním stanu u stanového městečka…

V sobotu se z komatu probudím po zhruba třech hodinách spánku, v ještě značně podroušeném stavu. Po ranní sprše, kam si na cestu beru cigáro a plechovku piva, se naše banda vydává na nákupy a oběd. Ve čtvrt na tři odpoledne se ženeme do areálu na český punk’n’roll The Gangnails. Chtěl jsem si poslechnout jen kousek a poté odběhnout k Roháčovi na singapurské skinheads The Bois. Jejich podání oi! bylo velkým lákadlem, nicméně Gangnails se stali magnetem, který mi nedovolil odejít. Viděl jsem je milionkrát, ale pořád mě baví. Vražedně rychle klapající kontrabas, zběsilý kytarák, maniakální bubeník a psychózní zpěvák, úžasná směs, bourající kluby a roztančivší i velké publikum pod venkovní stagí. Maximum rock’n’roll, Mon Ami! Dalším hudebním zážitkem, na který jsem se těšil už dlouhou dobu, byli maďarští The Silver Shine z Budapešti. Psychobilly banda, ve skromném obsazení bubeník – kytarák/zpěvák – basistka/zpěvačka. Poslední zmíněná, slečna Krista s kontrabasem, se sice nemůže v akrobacii rovnat Viktorovi z Koffin Kats, nicméně nástroj nad hlavu zvedla také a celkově si publikum získala. Mě dostali Silver Shine na kolena coverem songu Lordy Lordy od mých milovaných The Distillers… A nakonec ještě jeden „thumb up“ pro Silver Shine za pohyb a vystupování zpěváka Atiho, odkazující na legendu Social Distortion. Potom mě čeká nepříjemné dilema. Total Chaos nebo Roughneck Riot? Nebo se vykašlat na obojí a skočit do Lucky Hazzard Stage na Twisted Rod? Kompromis. Roughneck Riot oželím, stihnu začátek Total Chaos, kteří mě předloni zklamali, a pak se přesunu na Twisted Rod! Ochutnávka Chaos mi stačí, zdá se mi to zbytečně přeřvaný, nevím, proč se mi nahrávky líbí, ale naživo to nějak není ono. Zmizím v Lucky Hazzard Stage a sleduji Twisted Rod. Jindy luxusní rockabilly mi v letošním vražedném horku přijde utahané, chybí dostatek energie, která by mě roztancovala. Berry ani Presley zjevně této chvíli bohužel nepožehnali. Stíhám ještě konec Total Chaos, pak se náhodou připletu k show americko-holandského souboru Jaya The Cat, hrajícího chytlavý mix punku, ska a reggae. Chytne mě to nebývale silně, tak zůstávám téměř do konce. Nyní ale rychle zpět k Husově Stagi na pořádnej britskej oi! The Business právě začínají a bude to typicky anglická melodická jízda! Zpěvák je správně po anglicku sprostej a drzej, ale nemyslí to špatně – člověk se trochu musí vyznat v mentalitě ostrovního národa… Poslední peckou, kterou slyším před úprkem k Žižkově Stagi, je Drinking And Driving… Taky máte potřebu si tu bombu zpívat pořád dokola? Drinking and driving, it’s so much fun… A nyní! Pro mě osobně největší legenda na Mighty Sounds 2013. Sympatická známá-neznámá kapela s nesympatickým zpěvákem. Swingin‘ Utters! Na místě činu jsem asi deset minut před začátkem a ani nemám foťák, abych si to všechno zdokumentoval, s tím odběhl někdo z přátel. Ksakru! Nevadí, stoupnu si do první řady a vychutnám si bezprostřední zážitek. Lidí se zatím příliš nesešlo. Swingin‘ Utters nastupují a z chování zpěváka se mi dělá špatně. Kompenzuje to ale druhý kytarista, kterým není nikdo jiný než frontman legendárních One Man Army, Jack Dalrymple. Když jsem zatím neměl možnost vidět OMA, uvidím v akci alespoň Jackieho. Během setu zazní několik mých oblíbených hitovek, například Brand New Lungs nebo Pills And Smoke. U vystoupení Swingin‘ Utters si pořádně všimnu, jak krátké jsou sety, osekané na čtyřicet minut. I deset minut navíc by byla paráda. Nicméně, SU byli luxusní – kalifornský punk, ze kterého jde cítit slunce a vítr v palmách podél Sunset Boulevard, to vše s lehkým nádechem country a folk-punku. Vybraná směs. Po Utters běžím kolem United Flavour, hodit mobil nabíjet ke stánku Greenpeace. Mé oblíbence UK Subs zaslechnu jen při přebíhání areálu, když vtom si všimnu, že čas od deváté hodiny večerní až do půlnoci jsem strávil divokým křepčením v Rude Boy Rhythm Areně. Zlý magnet to na mě, jak se tam objevím, jen velmi těžko se mi odchází. Po půlnoci jsem někým odtažen z Rude Boy prostoru, abych se vzápětí ocitnul na koncertě Prague Conspiracy, jejichž spektakulární show mi tentokrát prdel nenakope, jelikož mé vyndalfství právě dosáhlo vrcholu.

Neděle. Rutina. Probrat se z komatu – sprcha – pivo – nákup – oběd. Po poledni mi uniká vystoupení Swing Bandu Tábor, což mě potom bude krutě mrzet. Je na čase vzít opět věci pevně do ruky – rychle do šapitó Jana Roháče na berlínské 77 punks Radio Dead Ones! „Musíte nám s tím songem pomoct, včera jsme se strašně vožrali,“ hlásí zpěvák Bev. Je mi to úplně jasný. Hovada! Ve vyrovnaném setu zazní repertoár od nejstarších pecek přes klasiky až po novinku Second To None. RDO opět potěšili. Dirty Blondes slyším ze stanového města, ale i tak je to parádní punkově rock’n’rollovej nářez. Po cestě do odpolední sprchy se bavím výlevy letní nadrženosti, kterým dala zpěvačka Beego průchod při komunikaci s publikem. The Offenders, obývající horní příčky mého letošního mighty „must-see“ seznamu, odpadli na poslední chvíli kvůli zdravotním problémům. Veliká škoda, goddamnit! Mezeru v programu zaplnili mí oblíbenci Queens Of Everything, tuzemská variace na legendami opředené hovaďáky z Bostonu, kteří hráli originální mix – punk rock rhythm’n’blues – The Kings Of Nuthin‘. Královny mi odpoledním vystoupením celkem nakopaly sedací svaly, kombinace punku, rock’n’rollu a dechové sekce je věru vražedným vírem. Jen ten klavír a valcha mi tam trochu chybí… Po výletech areálem se zastavuji na doslech od Husovy Stage, kde to rozjíždí mně naprosto žánrově vzdálený soubor Prago Union, vedený charismatickým Katem. Hudebně mi to přijde pořád stejný, nikdy jsem hip hopu nebo rapu neholdoval, ale Kato a jeho texty – to je jinej panák rumu. Vtipný, ostrý jako břitva, ze života – pecka. Nakonec dokážu ocenit i Prago. Dobrý! Při návratu do areálu stíhám jen kousek setu hardcoristů Your Demise a s ostatními letíme na klasiku v podobě slovenské Davové Psychózy. Netřeba moc dodávat, je to punk jak hovado! Z Davovky skokem na Skindred, ztělesňující exotický koktejl punku, reggae a metalu, s parádním nasazením a nepřehlédnutelným frontmanem. Pak z živé hudby stíhám už jen oblíbené Anti-Flag, kteří mě nikdy nezklamou, ani tentokrát si neodpustili brojit proti nešvarům lidstva, ani tentokrát nechyběla parádní show… Poté si nechávám uniknout pecky programu, jako jsou Suicidal Tendencies, Ky-Mani Marley, Leftöver Crack nebo Mad Sin a místo toho zbytek noci pařím v Rude Boy Rhythm Areně… Shame on me!

Fotoreporty najdete na našem fb – fotoreport I. a fotoreport II.

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com