State Of Fear

Jaké byly důvody vašeho stěhování do Minneapolis?

Jay: V Massachusetts je zkrátka nuda.
Jon: Já už jsem tady byl několikrát v minulosti a pro mě je to asi nejlepší město v US, párkrát už jsem tuhle zemi projel. Říkal jsem si, že tady by bylo dobrý to zkusit a rozjet tuhle kapelu.
Fred: Vy už jste tady kluci byli, takže jsem sem jel taky.

Bylo to správný rozhodnutí?

Fred: Jo, já už měl Montrealu až po krk a toho, jak to tam poslední dobou chodilo.

A co Bracken?

Bracken: Mě to štve kdekoliv jinde!

A tady vás to ještě neštve?

Bracken: Ne...
Fred: Zatím ne.

A co fízlové?

Jay: Bez komentáře.
Jon: My s Jayem s nima máme pořád nějaký problémy, už od doby co jsme se sem nastěhovali. Stalo se, že nás zbili, vystříkali kasrem a zatkli, aniž by měli jakejkoliv důvod. Jay přitom nebyl nikdy z ničeho obviněnej a veškerý moje obvinění vždycky stáhli, jakmile se to mělo dávat k soudu (a to se jednalo o dvě různá obvinění). Mezitím nás samozřejmě fízlové zas napadli a zbili.

Už jste se s něčím takovým dřív setkali?

Jay: Ne v tak extrémní podobě.
Jon: Mě už sebrali dostkrát, vždycky z ňákejch pitomejch důvodů, ale nikdy ne tak násilně.
Fred: Já se ještě nikdy nesetkal s tak hroznejma fízlama, jako jsou tady. Zatím jsem s nima nikdy nepotřeboval nějak jednat. Třeba v Montrealu, tam na vás vlítnou a možná strávíte pár hodin nebo jednu noc v cele, ale tady vás tam držej třeba i dva tři dny aniž by měli sebemenší důvod, aniž by vás vůbec z něčeho obvinili.

Takže by se dalo říct, že máte větší obavy z minneapoliský policie než z "opravdovejch" zločinců?

Jon: Každopádně z policie. Bracken může mít větší obavy z pravejch zločinců, ale zbytek kapely má špatný zkušenosti spíš s policií.
Bracken: Jo, mě ještě poldové nikdy nenapadli, narozdíl od lidí na ulici.
Fred: On je obětí společnosti!

Použili byste někdy na osobní obranu zbraň?

Jay: Já nemám zbraně rád. Nevím, jestli bych sám sobě mohl důvěřovat, kdybych nějakou měl.
Jon: Někdy si říkám, že to není zas tak špatnej nápad, když mám zrovna ňákej problém s poldama a jsem nasranej. Ale upřímně, člověk stejně nemůže nic dělat. Možná můžete něco zorganizovat proti policejní brutalitě. Tak jako tak, tohle jsou Spojený státy a policejní síly, ať už v Minneapolis nebo ve kterémkoliv jiném městě, jsou extrémní. Kdyby jsme se pokusili jednat zbraněma, byla by to naše smrt. Zkrátka si nemyslím, že by to bylo k něčemu dobrý, ale jsou chvíle, kdy mě taková myšlenka napadne.

Mao jednou řekl: "Být napadem nepřítelem je dobré znamení, nikoliv špatné - ukazuje to totiž, že v tom, co děláte, si vedete dobře." Myslíte si, že by se to dalo aplikovat i na zdejší útoky proti punks?

Jay: Jo mají obavy a uvědomujou si to.
Jon: Prostě viděj, kolik je v tomhle městě punks a určitě vědí, o čem to je. Jsem si jistej, že je to může strašit. To je taky důvod, proč jdou proti tobě jenom když jsi sám nebo v nějaký malý skupince.

A tohle je způsob, jakým se nás snažej zastrašit.

Jon: Přesně tak.
Fred: Jestli s nima chceš opravdu bojovat a vyjebat, musíš bejt připravenej zemřít. Jinak to nejde.

Navíc to přinese jenom víc sympatií veřejnosti a víc opresí.

Fred: To je pravda.
Jon: Podle mě by se přízeň veřejnosti víc přesunula na naší stranu, kdybychom jim dali vědět, že nás neustále napadaj a zatýkaj. Třeba jako když nás seřezali před barákem PE. Všichni v sousedství to viděli a začali psát články, co se tam stalo a jakej to byl z jejich strany hnus, co nám tam udělali. Jak byli fízlové brutální v situaci, kdy od nás vůbec nic nehrozilo.

A jak vám je, když slyšíte ve zprávách, že byl policajt někde zabitej?

Jay: Žádný sympatie.
Fred: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Jon: A.C.A.B.

Pojďme změnit téma, než nám ty bastardi vykopnou dveře... Hudební styl STATE OF FEAR může být těžko považován za nějak originální. Proč chcete hrát zrovna takovejhle styl, když hudba, kterou posloucháte, je tak různorodá?

Jay: Mě baví muzika, která má šťávu a je jednoduchá, to je to, co se mi na tom líbí. To je zkrátka moje nejoblíbenější muzika.
Jon: Jo, u mě je to stejný. Poslouchám sice hodně kapel, který jsou hudebně členitější, ale jakmile uchopím kytaru nebo basu, chci hrát jednoduchý přímočarý riffy. Hudba by měla bejt jednoduchá - ty kapely, kterejma jsme ovlivněný, jako ty raný švédský kapely, tam maj tolik emocí, vycházejících právě z těch jednoduchejch riffů. Jako že když poslouchám MOB 47 a jim podobný věci, jde do mě hrozně moc pocitů a to asi právě proto, že jsou tak přímočarý a jdou přímo k věci. Určitě to znáte, někdy když jenom posloucháte některý tóny, začne to s váma úplně vibrovat.

STATE OF FEAR ale nevznikly jako experiment, ne?

Jon: Ne...
Jay: Nezačalo to jako nějakej experiment, jenom abysme s Jonem měli co dělat.
Jon: S Jayem se známe už dlouhý léta a obě naše kapely se rozpadly. Máme hodně podobný hudební cítění, takže jsme prostě chtěli udělat něco společně.

Myslíte si, že jednoduchost může přidat vaší muzice na oblíbenosti?

Jon: K tomu můžu těžko něco říct, protože to jednoduše nevim. Myslím, že určitý skupině lidí se to líbit může. To co hrajeme určitě není muzika pro každýho, ale na druhou stranu bych řekl, že tohle poslouchá mnohem víc lidí než třeba před rokem nebo dvěma. Tohle hrát nás zkrátka baví a nekoukáme se na to, jestli tím potěšíme víc lidí nebo jestli budeme víc populární.
Fred: Všechno je to o tom, co se vám líbí. Nejdřív bys měl především potěšit sám sebe než se o to budeš snažit u ostatních.

Měl by se punk snažit měnit společnost nebo je to jenom "úniková" subkultura?

Jon: Řekl bych, že to může být obojí.

Ale co to znamená pro vás?

Jon: Pro mě je to úniková kultura, která se snaží měnit společnost.

STATE OF FEAR mají silně politické texty. Proti komu jsou mířené?

Jon: Texty, který píšu, jsou někdy mířené i proti mně samému. Jako třeba song "Wading Through Shit", který je o tom, povstat a udělat změnu, pakliže to je to co chcete. Zrovna tuhle jsem napsal mířenou proti sobě, ale když si jí poslechnou i jiní a v něčem jim to pomůže, tak je to taky dobrý. Naše politický texty by měly bejt zaměřený proti lidem obecně, o tom co si myslej o určitejch problémech. Hodně z nich je o věcech, o kterých se již zpívalo mnohokrát předtím, ale máme i takový, který nejsou o tak probíraných tématech. Nemyslím si, že bychom dokázali změnit společnost jako celek, ale můžeme třeba pohnout alespoň s nějakejma individualitama nebo určitejma lidskejma postojema vůči určitejm věcem. To je to, co punkový kapely udělaly pro mě. Otevřel jsem oči vůči věcem, o kterých jsem dřív nikdy neslyšel. Někdo může namítat, že je to akorát kupa sraček a proč se tím zabejvat, ale ono to dokáže něco změnit alespoň v některých jedincích.

A co kritika, kterou punkové kapely snášej stále dokola na ty a tytéž věci?

Jon: Ale tyhle věci, o kterých se zpívá pořád a pořád dokola, jsou opravdu vážné problémy ve světě. Často používaná témata punkových písní jako je třeba týrání zvířat, destrukce přírody, kapitalismus, policejní brutalita... o kterých řada lidí tvrdí, že jsou klišé, ale podle mě to jsou opravdu závažný světový problémy. Důvod, proč o tom lidi tak často píšou, je ten, že tyhle problémy jsou opravdu reálné a to každý den. Lidi toho jsou svědky neustále a proto se o tom píše.
Jay: Jestli vás něco opravdu žere, nemyslím si, že byste měl měnit téma jenom proto, že to už to předtím bylo řečeno. Proč psát o něčem, co vás nezajímá, jenom proto, že všechno už bylo někým napsaný?
Jon: Proč psát nějaký neurčitý vágnosti, osobní texty, který nedávají smysl jenom proto, že nechcete někoho opakovat?
Fred: Je mezi náma mnoho mladejch lidí, kteří do scény teprve pronikají. Vzpomínám si, když jsem se poprvé dostal k vegetariánství - všichni punks, jako třeba Extreme Noise Terror a spousta dalších kapel v té době, o tom zpívala. Myslím, že každej další člověk, kterej se upne k nějakejm takovejm myšlenkám nebo pozná něco novýho, o čem dosud neměl tušení, je dobrá věc. Tímhle se svět nezmění, ale může to lidi trochu probudit. Tyhle texty samozřejmě směřujou jenom k dalším punks, ale ti jsou zase v kontaktu s dalšíma lidma. Třeba vím, že moje myšlenky se dostaly k mojí mámě, a od ní pak zase k dalším lidem okolo ní. Vím, že se to může dostat i dál než jenom mezi punks.
Jon: Nemyslím si, že my nebo spousta dnešních kapel, by mohlo mít takovej vliv jako měli třeba Conflict nebo jim podobný kapely v 80. letech. Hnutí se v tý době snažilo sjednotit, pořádaly se masivní demonstrace nebo propukaly rioty. V tý době byl punk něčím novým a lidi měli mnohem víc víry v to, že můžou změnit svět. Bylo by skvělý, kdyby dnes punk mohl být zase jako v tý době, ale my se nyní ocitáme v době většího důrazu na individuality...

Kdybyste se mohli hraním živit, šli byste do toho?

Jon: Kdybychom to mohli dělat na základě DIY etik, tak proč ne.

Ale vám to vynáší peníze, je to teda stále DIY?

Jon: Jo, protože si to děláme všechno sami nebo za spolupráce s jinejma DIY labelama. A bude to DIY i nadále, až dokavaď se nedáme dohromady s nějakejma velkejma nahrávacíma společnostma. Kdyby nám vydělalo dostatek peněz koncertování, prodávání triček a desek k tomu, abychom přežili, pak si myslím, že by to stále bylo DIY. Ale to už je trochu přitažený za vlasy. Momentálně si nemůžu vybavit moc DIY kapel, který si na sebe vydělaj svojí muzikou, ale myslím si, že teoreticky to možný je.

Možná jsou jenom ty DIY kapely příliš líný, protože nemaj žádnej finanční stimul. Třeba některý lidi uspokojej malý výsledky, že neviděj důvod se pak snažit o něco dalšího.

Jon: Jo, to by tak možná mohlo bejt. Myslím, že když by do toho určitý kapely šly, tak by se tím ty dobrý určitě mohly uživit, pakliže by dávaly do koncertování a vydávání svejch vlastních desek víc úsilí. Je těžký se do toho pustit, protože kdyby jsme se chtěli kapele věnovat na plno, museli bysme odejít z našich zaměstnání. A pak bychom po dobu třeba dvou tří let němeli nic, než bychom se dostali do toho bodu, kdy se to začne vracet. Je to tak trochu past.

A je to s touhle kapelou váš cíl?

Jay: No vlastně jsme tohle mezi sebou nikdy dřív neprobírali.
Jon: Jo, nemáme žádnej plán, kde by bylo vytyčený, že v tom a tom roce uděláme to a to, další rok pak zas tamto. Bereme to tak, jak to přijde.

Přesto, je dost kapel s kurevsky dobrou muzikou, který by se mohly stát hodně populární, jenom kdyby prostě vypadly a začaly koncertovat. V tomhle ohledu se mi zdá, že jste hodně z nich předčily.

Fred: No já opravdu neberu koncertování jako věc, kterou bychom se měli nějak propagovat. Mě to prostě baví, protože miluju cestování. Je prostě paráda nasednout s kámošema do dodávky a někam vyjet. Pro mě je to zkrátka pocit svobody a možnost potkat spoustu skvělejch lidí.
Jon: Mě osobně to přijde jako nejlepší způsob, jak se kapela může zviditelnit. Ale zároveň je to taky dobrá příležitost k cestování. Cestování s kapelou je jedním z nejlepších způsobů, jak se někam podívat, protože je vždycky co dělat, když někam přijedete. Lidi tě znaj, protože hraješ v kapele, máš možnost potkávat víc lidí a navštívit víc míst.
Fred: Během cestování se taky líp poznáte. Na turné se se svejma kámošema víc sblížíš.
Jon: Jasně, může se zdát, že se bereme na turné nějak víc vážně, ale je to jenom naše vášeň. Užíváme si cestování, hraní naší muziky, hraní společně a nahrávání. Všichni už jsme dřív hráli roky v nějakejch kapelách a snad jsme toho nikdy neudělali tolik, co s touhle kapelou za poslední rok. Jako co se týče cestování a takovejch věcí. Dobře si vzpomínám, jak se rozpadla moje předchozí kapela DEFORMED CONSCIENCE, dali jsme dohromady STATE OF FEAR a já si říkal, že opravdu chci mít kapelu, se kterou budeme víc cestovat a dělat věci víc DIY způsobem.

A kdyby se úspěch kapely začal křížit s vaším kamarádstvím, pokračovali byste dál nebo by kapela skončila?

Jon: Nemohl bych bejt v kapele s někým, s kým si nerozumím.
Fred: Nedokážu si představit, že bysme se vzájemně začali natolik srát, že by...
Bracken: Jo jasně, až na vás dva (ukazuje na Jona a Jaye)
Jon: Jo, já s Jayem se spolu občas pouštíme do trochu ráznějších diskuzí, ale to není nic trvalýho rázu. Většinou to je proto, že se víc napijeme a pak se začnem o něčem dohadovat, ale není to nic, po čem bysme k sobě potom chovali nějakou nevraživost.

Definujte "zaprodat se".

Fred: Fakt se zaprodali?

Cože?

Fred: Defiance se zaprodali?

Ne, definujte "zaprodat se", ne že Defiance se zaprodali...

Jon: Definovat zaprodání se? To je zkrátka prodávání svý kapely... Dokážu si představit ve svý hlavě co si pod tím představuju, ale je těžký to popsat. Řekl bych, že natočit desku pro vydavatelství, který vůbec nezajímá muzika, ale vydávají to jenom proto, že vaše kapela jim vydělá prachy. Nebo když jedete na turné, který vám zařizuje nějaká "agentura", která na tom chce jenom vytřískat. Zaprodání se je, když jednáte se špatnejma lidma, kterým je úplně ukradený, o čem to celý je.

Ale zase jsou kapely, který jsou na labelech, jež zajímaj ty kapely i samotná muzika, ale stejně si o nich budu myslet, že jsou komerční. Možná to není jenom v mojí hlavě...

Fred: Jo, dělaj to pro to známý "Sex, drogy a rock´n´roll"...
(odpověď přeruší telefonát...)

Bavili jsme se o zaprodání se...

Jon: Tohle je něco, co mi vážně vadí, takže mi nebude dělat problém říct o tom něco víc. Je těžký ten pojem přesně definovat, ale už podle letitejch zkušeností s touhle scénou, zvlášť od doby kdy jsem pracoval v PE, poznáte tolik lidí, tolik kapel, tolik všeho. Po nějakym čase už začnete přemýšlet, kdo to myslí upřímně a kdo ne. A před několika lety mi to nepřišlo jako zas takovej problém jako dneska. Dříve bylo snažší odlišit kapely a lidi co se zaprodali, než v dnešní době kdy už punk směřuje i někam jinam. Od tý doby, co tolik sračkovejch kapel začíná bejt populárních, to jenom připravuje půdu pro další kapely, který se chtěj vydat touhle cestou. Přijde mi, že kapely, který to myslej opravdu vážně a upřímně, se přikloněj spíš k DIY cestě. A ještě jedna věc. Podle toho co jsem v týhle scéně zažil, je trapná výmluva jít na větší label kvůli tomu, aby se tvejm deskám dostalo širší distribuce. Když chceš, můžeš si tu desku udělat sám a dostat jí k sice ne tak velký mase lidí, ale za to jsou to lidi, který to zajímá. Neprodáš toho sice zdaleka tolik jako na velkym vydavatelství, ale za to se to dostane k těm pravejm lidem.

Takže neberete kompromis, že je za tím snaha dostat desku k o něco širšímu spektru lidí?

Jay: Přesně tak.

Jaké jsou vaše punkrockové fantazie?

Jay: Co to kurva je?
Jon: Jaký fantazie??
Jay: Já nemám žádný fantazie!

Ale no tak, každej punkáč má nějaký punkrockový fantazie... teda kromě Jaye, pana Disrupt...

Fred: Aby nám Green Day dělali předskokany!
Jon: No vlastně mě napadá, že asi mám punkrockovou fantazii. Abych měl město, fakt suprový město a aby v něm byli všichni ty suprový lidi, který jsem potkal všude možně ve světě.
Bylo by tam spousta piva zdarma. Žádná brutální policie...
(všichni se tomu začnou smát)
Jon: No co je? Je to moje fantazie. Spousty vegan jídla zadara, jo.

A pořád by tam bylo jen teplo...

Fred: Mraky piva. Blízko oceánu. Žádný mocipáni.

No, tak to by vlastně byla anarchie...

Jon: Jo, v podstatě by to mohla bejt anarchistická utopie se všema těma fajn lidma a jenom fajn muzikou...

Takže jsi "oddaný věci na celý život" nebo jenom dočasně?

Jon: Zaznamenal jsem, že ty kapely, který neustále něco prohlašujou, bejvaj často ti, co jsou zaprodaný. Takže já vlastně nebudu radši nic prohlašovat, ale do budoucna nevidim nic, co bychom dělali jinak než je tomu teď.
Bracken: Já ani nemám moc na výběr. Jsem tak vymetenej (???), že ani nemůžu dělat nic jinýho.
Jon: O tomhle je náš song "Abuse". Došli jsme tak daleko, zadupali se do země a není už cesty zpátky.
Fred: Cesta zpět by byla zavádějící.
Jon: Naše duše jsou natolik pochroumané, že fakticky nejde dělat nic jinýho.
Fred: Vidíme toho příliš moc, jak je všechno zkurvený.
Jon: Jak by ses mohl vrátit zpátky k něčemu, o čem víš jaký to ve skutečnosti je?
Fred: Přesně tak. Musel by ses stát tím, čím jsi byl předtím, aby jsi mohl zpět.
Jon: Když už nic jinýho, tak my pojedem dál a dál tím směrem, kterým jsme se vydali.

Takže to nás přivádí k nevyhnutelnejm otázkám ohledně Disrupt. Byly někdy Disrupt punkovou kapelou?

Jay: Já jsem v tom byl, protože jsem prostě hrozně chtěl mít kapelu, ale dvě třetiny kapely do toho šli jenom kvůli muzice, nikoliv kvůli myšlenkám. Když to začínalo, snažil jsem se jenom najít lidi, který se mnou budou hrát. Prakticky jsem se nezajímal o to, jakej mají nebo nemají postoj, protože prostě bylo hrozně těžký vůbec někoho najít. Já jsem jednoduše chtěl hrát muziku, tak tomu bylo na začátku a s tím jsem do toho šel, ale ve finále se mi to jaksi začalo vymykat z rukou.

Co ti dalo do budoucna jednání s lidma jako jsou v Relapse Records?

Jay: Myslím, že se dohodli na spoustě věcí, o který já jsem se nijak zvlášť nezajímal, ale zbytek kapely ano. Hlavní věcí bylo to, že jediný co je opravdu zajímalo, byly honoráře, prodej triček a desek a všechno tohle svinstvo. Všechny tydle věci by měli investovat dál do muziky, ale věděl jsem, že tohle neudělaj. Ale už mě to nezajímá.

Máš tušení, kolik desek vůbec vylisovali?

Jay: Vinyly, nemám tušení, ale nemyslim si, že by jich bylo nějak moc. Fakt si nejsem jistej.

Dostal jsi někdy za to něco?

Jay: Zatím ne. Před měsícem jsem jim napsal, abych zjistil co se děje a oni mi poslali tričko a desku.

Takže jsi dostal kopii svý desky?

Jay: Jo, ale musel jsem si o ní říct. Věděl jsem, že to takhle nějak bude, ale je jedno co jsem říkal, oni to takhle chtěli udělat. Myslím, že jsme to mohli s kapelou zabalit, ale já prostě tu muziku tak moc miloval...

Ty jsi byl ten, kdo jednal s Relapse?

Jay: Ne, to byl náš idiotskej basák. Já jsem s tím neměl vůbec nic společnýho a věci se prostě vymkly kontrole...

Když jsme začali distribuovat první sedmipalec STATE OF FEAR, jeden z distributorů v Německu to nebral zrovna dobře, protože nechtěl mít nic společnýho s Disrupt. Co na to říkáte?

Jay: Jakej měl důvod?

Něco o tom, že byl na koncertě, a že tam před kapelou ležel celej stůl veganskýho jídla, ale že každej z kapely (až na jednu osobu) se šel přesto radši nažrat do McDonald´s. Vezmeme-li v úvahu lesk všech těch triček, odznaků, atd. mířenejch proti McDonald´s, zdá se to od tý kapely dost podivný.

Jay: No a tím se zase dostáváme k těm předešlejm otázkám. Nemůžu prostě bejt s takovejhlema lidma v jedný kapele. Ale nebyl jsem jedinej kdo tam zůstal, Pete tam taky nešel. Kromě mě s Petem byly tydle věci zbytku kapely úplně ukradený. Nikdy bych nečekal od lidí v kapele, že budou dělat určitý věci, tyhle sračky člověka fakt odraděj. Zas jestli odmítá distribuovat desku kvůli takovýdle hovadině, tak mě je to jedno.

Asi to není moc příjemné, když se tohle pak táhne i do tvý nový kapely.

Jay: Fakt nevím, co k tomudle mám říct.
Jon: Tohle asi byla docela blbá situace, ale lidi by nás neměli soudit podle lidí z Jayovy předchozí kapely. Jay je jakej je a další lidi v kapele můžou bejt zas jiný. To jsou přesně ty případy, kdy lidi souděj celou kapelu podle činu třeba jenom jednoho z nich. Kapela je složená z jedinců a není to jen jedna složka. Já doufám, že můžeme se STATE OF FEAR začít s čistým štítem a ne aby nás posuzovali podle toho, co udělal někdo jinej v našich dřívějších kapelách.

Jsou magazíny tím nejlepším způsobem jak tyhle věci uvést na pravou míru nebo by se spíš neměly zabývat nějakými tlachy a povídačkami?

Jay: To nejsou tlachy. Fakta jsou fakta. Když je to něco důležitýho, mělo by to vyjít ven, protože lidi tě pak kvůli tomu třeba zavrhnout. Měli by o tom vědět. Samozřejmě, že budou vždycky vznikat nějaký povídačky, ale to je o ničem.

A kde vidíte tu hranici?

Fred: Z některejch faktů se stanou žvásty. Fakta bývají zkreslovány.
Jay: To záleží na tom, jak moc vážný to je. Některý věci jsou tak triviální, že je ani nejde brát vážně.
Jon: Já osobně v časopisech moc článků na tohle téma nevídám, to je spíš záležitost konverzací mezi lidma. V časopisech je většinou hodně faktů, o kterejch by se mělo vědět. Ale když už člověk o něčem takovym něco zaslechne, měl by se nejdřív zamyslet, jestli tomu má opravdu věřit. Podle mě je důležitý, aby se v magazínech psala pravda, protože jak jinak bychom se dozvěděli, jak se věci maj a co lidi kde dělají. Určitě je užitečný mít takovej druh komunikace.

Takže byste spíš uvěřili tomu, co si přečtete v časopise než tomu, co vám někdo řekne?

Jon: To záleží na tom, co by to bylo za časák a na druhé straně kdo by mi to řekl.
Fred: Prostě by si to člověk měl nejdřív zkusit ověřit, než by vynášel nějaký soudy.

Jakej máte slogan?

Jon: Nevěřit kreténům.

A tím myslíte koho?

Jon: Kretén je někdo, komu nemůžeš věřit. Někdo, kdo slibuje něco, co nemůže dodržet.
Fred: To dělá hodně lidí.
Jon: Jo hodně lidí. Třeba s klukama v kapele si kolikrát děláme srandu z našich kámošů. Jako že řeknem "Jasně, počítej se mnou" a pak hodiny ubíhaj a nikdo se neukáže. Víš takovýhle věci. Nikdy nevěř kreténům.
Fred: Správný slova, podle kterejch třeba žít.

Jak se díváte na kapely, který se vydávaj desky na každym labelu, co se jim nabídne, místo aby si třeba vybraly jeden a toho se držely?

Jay: Z mejch zkušeností, když takhle každou chvíli přelítáváš, tak narazíš na lidi, o kterejch toho moc nevíš. Není lehký vybrat někoho, komu můžeš důvěřovat, když si tam tvojí desku nechaj. Takhle to právě dřív bylo s Disrupt. Někdo nám napsal a my jsme byli okamžitě nedočkavý, aby to bylo venku. Ale pak se to podělalo a místo desky nebylo nic.
Jon: Pro nás není zas tak podstatný, abychom vydali velký množství desek. S mojí předchozí kapelou to bylo to samý, split EPčka tady a tam. S touhle kapelou bysme si chtěli vydávat všechny desky my sami. Nicméně v současný době si to nemůžem dovolit. Ale chceme se spřáhnout s co nejméně labelama, co to půjde. Není zas tak důležitý, abychom vydali tolik split EPček kolik to jen půjde. Radši uděláme míň desek, se kterejma budeme opravdu spokojený.
Fred: Když to s jedním labelem bude v pohodě, tak proč hledat někde jinde? Vždycky je snazší pracovat jen s jedním nebo dvěma lidma.
Jon: Zas když bysme byli u jednoho labelu, nejspíš bysme nebyli schopný vydat tolik desek, kolik bysme mohli kdybysme byli na více vydavatelstvích. Ale to ani není naším cílem.

Je pro vás kvalita vašich alb důležitější, než třeba šíření většího množství desek po celém světě?

Jon: Obojí má něco do sebe. Když budeme na labelu, kterej dokáže ty nahrávky dobře zrealizovat a nám se s nima bude spolupracovat dobře, tak to pak funguje stejně dobře jako vydávání většího množství nahrávek na labelech tady a támhle.

Jaký je rozdíl mezi pornografií a erotikou?

Jay: Erotika je dělaná s dobrým vkusem.
Jon: Tak rozdíl mezi tím každopádně je, ale je celkem těžký to vysvětlit. Řekl bych, že pornografickej průmysl je jednoduše tvořenej k tomu, aby vydělával prachy na lacinym vzrušení a zneužívání. Za erotikou ale bývá něco víc. Víc emocí, víc cítění.
Fred: S obouma věcma je spojený komerční využívání erotiky. Když jdeš a natočíš porno, tak víš do čeho se pouštíš. Zneužiješ sám sebe. V určitym směru je erotika to samý, ale ne tak úplně.
Jon: Nemám nic proti lidem, kteří dělají pornografii. Lidi, co točej filmy nebo fotěj pro časopisy, je to jejich volba. Ale podle mě je tento průmysl jenom o tom vydělat prachy, než o čemkoliv jinym. Erotika je víc osobní. Nebo je to umění? Nevím přesne to slovo, který by se pro to hodilo.

A jak je to s tvrzením, že ženy v hardcore porno filmech musí snést (trpí) daleko víc než je tomu u erotických snímků?

Jay: Já to vidim podobně.
Fred: Asi jde hlavně o to, co to je za lidi, kteří se to vlastně snažej zobrazit.
Jon: Myslím, že erotika je víc umělecká než prostý zobrazení šukacích scén, aby se to prodalo.
Fred: Přijde mi, že porno filmy ukazují sex spíš z tý horší stránky. Jako dominace, klasický vystříknutí a nikdo u toho nic necejtí. Ale to není to, o čem je sex, ne?

Je v punkové scéně prostor pro erotiku?

Jon: Myslím, že to je právě jedna z těch věcí, co je dost individuální. Když se vám to líbí, tak do toho běžte. Nemyslím si, že by to mělo něco společnýho s punkrockem. Lidi obecně by měli bejt víc otevřenější a ne se omezovat jenom na to, co je punk a co neni.

Jak se díváte na to, že PE Distribution dováželi i některý erotický tituly jako třeba Secret Magazine?

Fred: Já si je kupuju, takže proti nim nemůžu nic mít. Takže jestli tímhle myslíš tu erotiku...

Jo, mám na mysli Secret And Taste Of Latex.

Fred: No počkat, ale tydle přece nejsou jako ty hnusy co můžete koupit jinde.
Jon: Plátky jako Hustler a podobnej odpad.
Fred: To je úplně něco jinýho. Několik posledních čísel Secret jsem četl a tam ti třeba dávají tipy, jak zlepšit vztah se svým partnerem a podobný dobrý věci. Můžeš se z toho naučit spoustu užitečnejch věcí. Rozšíří ti to obzory o nový věci.
Jon: Jo, četl jsem články v porno magazínech a to je prostě jenom snůška lacinejch keců. Ubohý. Erotickejch časáků jsem moc nečetl, ale ty co jsem viděl, byly dělaný v opravdu dobrym duchu a proti takovejm nic nemám.

Jste zklamaní tím, že sexualita je momentálně ve scéně hodně probíraným tématem?

Jon: Myslím si, že ve scéně nyní existuje určitá paranoia z toho, co vlastně je sexistický a co ne. A některý lidi maj pak asi strach z toho, aby nebyli označený za sexisty a tak podobně.
Fred: Ale zase, lidi v punkový scéně jsou vůči sexu otevřenější, než ostatní lidi v každodenním životě. Jako věci související s homofobií. Já už se x-krát líbal s klukem a nikdo z toho nic nedělal. Ale podle mě, kdybych to udělal v jinym okruhu lidí, reakce by byla dost odlišná. Taky by ti jí někdo mohl okamžitě napálit. Kdybych se poflakoval s ňákejma diskoušema a chtěl bych dát pusu chlapovi, to by prostě nešlo.
Jon: V Torringtonu, což je město odkud pocházím, je dost těhle lidí a já jim říkám "work boot crowd". Oni pak slyšej co jsem třeba kde udělal a hned "Ty vole, a já s nim jako malej blbnul. Tomu nemůžu uvěřit!" - jsou z toho fakticky vyřízený, když se doslechnou o ňáký takovýhle blbý hovadině, co jsem proved. Co se týče toho, jak je sexualita v punkový scéně probíraná, chtěl bych zdůraznit, že sexualita je hlavně každýho osobní věc. Není to něco, co by každej chtěl hlásat všude kolem sebe. Punková scéna určitě není místem, kde by se z tohodle měl dělat nějakej velkej problém.

Před několika dny jsem se bavil s kámošem, který žije v Evropě. Říkal mi, že v jednom squattu zrušili koncert jedný kapele, protože jeden z jejích členů v jednom rozhovoru pro nějakej časopis mluvil o svý sbírce porna...

Jon: To je zcestný. My jsme tady taky hovořili o tom, že se mi nelíbí porno, protože je hnusný, ale určitě nemám nic proti lidem, který do toho dělaj. Je lepší někoho soudit na základě jeho činů než ne základě jeho sbírky.
Fred: Todle je věc, kterou musíš nejdřív probrat přímo s tím člověkem a pak až hodnotit situaci. Na základě tohodle se nedá nikdo odsoudit.
(Bohužel, dalších pár odstavců rozhovoru na téma pornografie je v čudu, protože v diktafonu došly baterky. Což je opravdu velká škoda, protože podle mě to byla jedna z nejzajímavějších částí tohoto rozhovoru. No, mezitím se začalo nahrávat na jinej diktafon, ale tok myšlenek byl pryč)

Bob "Fucking" Murderer by rád věděl, jaký bylo to nejneobvyklejší místo, kde jste onanovali.

Bracken: Nejspíš asi v dodávce během turné.
Jon: Chtěl jsem říct "Nejspíš asi během turné v dodávce, ve který bylo víc lidí".
Bracken: Seděl hned vedle řidiče a šel na věc.

A co na to řidič?

Jon: On (ukazuje na Brackena) zrovna řídil, když jsem na to vlítnul. A nevšim si toho až do samotnýho závěru, kdy mi začaly cinkat "řetízky a přívěšky". Myslel si, že se něco stalo s motorem a řek: "Co to je?!" a já na to "uuuuuuuuuugghhh".
(rozhovor se zvtrnul v historky, který nejde otisknout)

Co se může vyvrbit z nový éry popularity punkrocku na MTV?

Jay: Jestli to takhle bude pokračovat, bude to tady plný samejch zasranejch "rádoby" týpků.
Jon: Určitě je tady ale i možnost, že to přitáhne nový lidi, který by se nakonec mohli začít zajímat i o důležitější věci. Je mi jasný, že hodně lidí k punkrocku pronikne přes korporační kapely, co jsou na velkejch labelech. Vemte si, kolik lidí se k punkrocku dostane přes kapely jako Sex Pistols, Exploited a jim podobný. Hodně lidí pak může skončit tím, že začnou hledat něco víc opravdovýho.

Možná to může přinést i několik málo pozitiv. Ale přesto si myslím, že nová scéna se objeví a zase zmizí a my opět zůstaneme, abychom to posbírali dohromady.

Fred: Doufejme, že horší to nebude. Ale určitě jakmile se v tom začnou nějaký kapely proslavovat, další blbci se budou snažit jít v jejich šlépějích.
Jon: Určitě budou i takoví, kteří se budou snažit prosadit mnohem snazší cestou. Ale celkově si nemyslim, že by bylo hodně lidí, kteří by chtěli dělat něco takovýho.
Jay: Ti, kteří se snaží jenom někoho napodobovat, to obvykle nemyslej moc upřímně. Do hajzlu s nima.

Myslíte si, že ten MTV punk může posílit DIY scénu?

Jon: V žádnym případě.
Jay: To s tím nemá co dělat.
Jon: Podle mýho to je to množství práce, kterou do DIY scény lidi vkládaj po celý ty roky, co jí dostalo tam, kde je dnes. Od začátku 80. let, kdy ta myšlenka vznikla, až do dneška. Zdá se, že to postupuje po určitejch fázích, má to světlejší okamžiky i tmavší. Určitý zanícený lidi toho v posledních letech pro DIY scénu udělali hrozně moc a to je důvod, proč je na tom teď docela dobře. Rozhodně to není díky těm posranejm MTV kapelám.

Už s váma někdy zkoušeli vyjebat nějaký punks?

Jon: Už jo. Na koncertě během posledního turné mi byla ukradená baskytara. A na tom koncertě byli jenom samý pankáči, takže to mohl bejt těžko někdo jinej. To je fakt hnus, protože člověk má za to, že punková scéna je taková stmelená, chceš důvěřovat každýmu a ne se bát o svý věci. Ale očividně ani v punkový scéně nemůžeš každýmu věřit, protože i tam se tě snažej vojebat.
Fred: Předminulý léto jsme hráli v Owataně, jižně od Minneapolis. Postavili jsme všechno vybavení na pódium a šli se ven napít. A když jsme se vrátili s tím, že začneme hrát, všechny moje činely i stolička byly pryč. To mě totálně zkurvilo náladu na celej zbytek turné. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit.
Jay: Asi je to lidská povaha krást ostatním jejich věci. Lidi jsou zasraný zloději.
Fred: Člověk je pak víc ostražitej, co se kolem něj děje. Člověk se pak pořád ptá "Sakra proč?"
Jon: Víš ale občas tě todle zkrátka tak otráví, že už vůbec nemáš náladu tam ještě hrát. Ale zas nemůžeš kvůli jednomu nebo dvoum lidem upřít to všechno těm dalším stovkám lidí, co tam jsou.
Jon: Určitě jsem se v punkový scéně setkal s mnohem víc dobrejma lidma, který se víc než snažili s něčím pomoct, než s lidma, který se nás snažili nějak ojebat. Nemůžu říct, že bysme byli vůči punks nějak zahořklý kvůli takovejmdle debilním věcem, co se staly.
Jay: Podle toho co víme, to byl zkrátka ňákej kretén, co se tam objevil.
Jon: Nevěřit kreténům.

V písni "Encroachment" říkáte, že velký problém ve světě je jeho přelidněnost. Je problémem skutečně přelidnění, nebo je to spíš špatné hospodaření se zdroji zásob a špatná ekonomická politika?

Jay: Myslím, že od každýho něco.
Jon: Hodně od každýho.
Jay: Jo, podle mě je přelidnění opravdu problém, ono se to pak promítá do dalších věcí jako je bezdomovectví, hladomor a podobný svinstva. Je tady zkrátka příliš mnoho lidí na příliš málo zdrojů. Zdroje, který jsou k dispozici, jsou totálně vyplejtvaný.
Fred: Totálně špatný hospodaření se zdrojema.
Jon: Přelidnění je fakt hodně vážnej problém. Na světě je tak strašně moc lidí. Stačí se podívat na města a pomyslet na to, kolik lidí v nich žije.
Fred: Všichni lidi jsou nahromaděný jeden na druhym.
Jon: Je to děsivý, protože Země je tak obrovská, ale je na ní hodně málo míst, kterejch se ještě nedotkl člověk. Není moc míst, který ještě nejsou zničený, na kterých nejsou postavený šílený dálnice nebo na kterých není kupa odpadu. Svět přece není jenom pro člověka.

Ale v době Krištofa Kolumba byl počet lidí v Americe odhadován na 100 miliónů a o žádnym přemnožení se nemluví. A před 500 lety nemůžeme mluvit ani o žádné destrukci. Převeďme si to do dnešní doby, kdy tu není zas o tolik víc lidí a stejně to tady zaplnili odpadem a destrukcí.

Fred: Jenže indiáni věděli, jak žít, ale příchod Kolumba to všechno zkurvil. To byl počátek všech těhle hnusů.
Jon: Může za to industrializace, kterou sem přivezli Evropani a ona myšlenka, že všechno je založený na tom mít nějakej zisk. Prostě dělat všechno co nejlevnějc a vytřískat ze všeho co nejvíc peněz. Sem se dostaneme vším tím svinstvem a masovou produkcí zboží, který ani nepotřebujeme.
Fred: Severní Amerika byla vybudovaná na podvádění lidí a je to čím dál horší a horší.
Jon: Nežijeme v přírodě, žijeme bez ohledu na ní, jsme na jejím vrcholu. Původní obyvatelé Ameriky žili obklopeni přírodou. Teď si prostě snažíme pro sebe urvat všechno co jen jde a všechno ostatní prostě vyhodíme.

Ale je to opravdu problém přelidnění nebo spíš chování společnosti?

Jon: Určitě bych se víc přikláněl ke druhý variantě. Ale přesto si stále stojím za tím, že tady žije příliš mnoho zasranejch lidí. Ale nejhorší na tom je, že my tady jenom sedíme a krafáme o tom, ale přitom jsme součástí těhle lidí, který obviňujeme. Je to hnus, že se prostě narodíš do týhle společnosti a automaticky se stáváš její součástí.
Fred: Některý lidi to nechápou a to je ten problém.
Jon: Můžeme se zvednout a jít zkusit žít v přírodě, jít třeba někam do lesů, ale tohle je to prostředí, do kterýho jsme se narodili. Narodili jsme se jako konzumenti a kolik toho můžeš doopravdy udělat, abys docílil nějaký změny?
Jay: Zdá se, že to zašlo až příliš daleko na to, myslet pozitivně co se týče nějakejch změn. S lidstvem to vypadá bledě. Možná by planetě bylo líp bez něj.
Jon: My všichni jsme pro zavedení drastickejch změn, ale k tomu je zapotřebí obrovský úsilí více lidí než jen nějaký skupinky jako jsme my, k tomu aby se něco změnilo a aby se lidi vrátili zpátky k přírodě. Dobře, možná děláme alespoň to, že ten problém ještě víc nezhoršujem, ale to svět taky nezmění. Bylo by zapotřebí obrovský úsilí, který v dohledný budoucnosti určitě nikde nevidím. Jen si vzpomeňte na ty velký zelený trendy a tendence, který byly koncem 80. a začátkem 90. let. Všechny ty společnosti, co se snažily fungovat tak zeleně a všechno recyklovat, ale kde se co změnilo, všechno je stejný jako předtím.
Fred: Zničení je neodvratný, teď už to nejde vrátit. Je to velkej problém a nemyslím si, že bychom to někdy mohli ještě zachránit...

Jaký má potom smysl se starat?

Fred: Je to lepší než nedělat nic.
Jon: Věříme v to, o čem se teď bavíme. Když tě něco opravdu tíží, nejde to ignorovat. Možná když to vezmeme v celku, tak s tím nemůžeme nic moc dělat, ale nemůžeme být přece spokojeni s tím, že nebudem dělat nic.

Poslední otázka, kterou dodal Big L. Kdybys byl jedinou osobou, která by znala tajemství, že svět do jednoho týdne náhle zanikne, co bys dělal?

Jay: Celej svět nebo jenom lidstvo?

Celá planeta by zanikla a nezbylo by nic.

Jay: Rozsekala by se o slunce nebo tak něco?

Jo.

Jay: A já bych byl jedinej, kdo by o tom věděl?

Kdokoliv z vás.

Jay: Já bych se prostě šel ožrat a nikomu bych nic neřekl. Jenom bych se sám sobě smál jak šílenej.
Jon: Asi bych to řekl pár svejm nejbližším kámošům a udělali bysme kurevsky velkou party.

A co kdyby ti nevěřili?

Jon: To by mě nezajímalo.
Jay: Kdo by ti to kurva tak mohl věřit?
Jon: OK, řekněme že bych měl důvěryhodný zdroje nebo tak něco. Vlastně jsem si jistej, že moji kámoši by si nelámali hlavu s tím, jestli mi maj věřit nebo ne, kdybych měl udělat party na celej tejden. Mám kreditku, takže bych jí vybral úplně jak nejvíc to jde, nakoupil spoustu chlastu a sakra si užíval. Mý kamoši by neřešili jestli je to pravda nebo ne a tak jako tak by se ke mě přidali.
Jay: Jo, mohli bysme blbnout nahatý.
Fred: Já bych šel zastřelit spoustu lidí.
Jon: No každopádně bych si ale dal bacha, abych to pak nestrávil v cele. To by bylo pěkně na hovno strávit ten tejden ve vězení.
Fred: Dobře, možná bych počkal až na ten poslední den.
Jon: Já bych si prostě užíval spoustu srandy a dával si majzla, aby mě nesebrali. To je ale debilní otázka!