Kids and Heroes
Rock’n’rollové léto začalo s Rolling Stones, festivalem Rock for People a The Hives
Tony Youngfield 22/07/2018 Reporty

Letošní ročník Rock for People hostil, jak je zvykem, krom kapel elektronických žánrů a mainstreamovějších těles i několik jmen, jež baví i některé z nás. Se zvědavostí sobě vlastní jsme vyrazili obhlédnout situaci na 24. ročník velkého festivalu, pořádaného v Hradci Králové.

Začněme od konce, a to i od konce abecedy. Zeal & Ardor. Ze symbolicky posledního zážitku festivalu mi šel mráz po zádech po zbytek závěrečné noci. I přes postupující únavu udrželi nejen mě Z&A ve střehu – temný, zlý a uřvaný black metal se překvapivě poeticky snoubil s rozvážně deklamovanými pasážemi sborového gospelu, zatímco projekce byla prohnána zrnivým zeleným filtrem jako z devadesátkové ruční kamery. Tuhle hororovou zkoušku odvahy bych si rád zopakoval. Co už naopak nikdy nemusím zažít, je produkce indie popové senzace Blossoms, u níž jsem se ocitl jen díky válení se v trávě s výhledem na stage. K línému odpočinku na louce to byla nenásilná kulisa, nic víc.

Příjemným osvěžením a překvapením byli britští „seattlovsky“ znějící Dinosaur Pile-Up. Ve večerní, klubově se tvářící Hangár Stage rozpoutali post-grungeové peklo, narvané devadesátkovou špínou a riffy, variujícími od grunge přes metal až po doteky stoneru. Ranější tvorba je blíže popíkovému alternative rocku, ovšem poslední dobou přidali na obrátkách a stojí za to je sledovat. Dvojku klubově laděných festivalových zážitků doplňují další Britové, geniální The King Blues – během jejich setu nebyl hangár nijak závratně plný, zato se přišli podívat ti, kdo rádi punk a poezii, abych citoval samotnou kapelu. Od zasněných punk rapových balad, přes politicky angažovaný rap v kombinaci s rock’n’rollem i ska, až po mluvené slovo, tvorbu protkanou jemnou nití folku a kouzlo atmosféry, jaké by měly nu-metalové kapely z přelomu tisíciletí, kdyby ubraly na frajerství a elektronice – to všechno na mě naživo působilo jako až trochu kýčovitě idylické dostaveníčko v jarním rozkvetlém sadu. Ovšem v nejlepším slova smyslu.

Co na mě na druhou stranu vůbec nefunguje, jsou jedni z headlinerů festivalu, elektroničtí The Prodigy – šílené rave parties v devadesátkách jsem nezažil, na drogách, potřebných k umocnění zážitků z takových večírků jsem nejel, a i přestože ponětí o studiové tvorbě těchto gigantů mám, nikdy jsem je nevyhledával. Nebaví mě na albech ani naživo. Z koncertu jsem odešel po pár chvílích. Osudové setkání se rozhodně nekonalo, jsem old school a chci hudbu hranou na nástroje lidmi pro lidi, vše naživo.

O něco příjemnější bylo setkání se Stray From The Path, metalcore stálicí, ovšem i to pro mě bylo spíše zpestřením jednoho letního podvečera. Sympatické, neurazilo, možná potěšilo, ale ani přes politický nádech nezanechalo dostatečně vážný otisk. Slovenští punk rockers From Our Hands se snažili a předvedli v brzký hrací čas dobrou show, já jsem ale z legrace čekal na Kapitána Dema, protože jsem tu zhovadilost musel vidět. Vydržel jsem ze zvědavosti deset minut, víc asi netřeba dodávat. Živelné vystoupení Gaia Mesiah mohlo být sebevíc dech beroucí a kritikové se mohou předhánět, ovšem krom toho, že mě tento muzikantský úkaz neoslovil, nemohl jsem si před časem nevšimnout jedné kaňky v notové osnově. A přes tu vlak nejede – pokud se s kapelou prezentuji jako někdo, kdo má vyhraněné názory v oblastech politiky nebo ekologie, dávám si sakra pozor, co za manažera se mi připlete do cesty.

Kdo naopak jasně vymezené postoje má a drží se jich, protože v ně věří, jsou kalifornští Stick To Your Guns. Hardcore punk, metalcore nebo melodický hardcore – je lepší zahodit škatulky a ocenit 15 lety hraní prověřenou partu, jejíž odhodlání z živých vystoupení čiší každým okamžikem. STYG potěšili a nabili pozitivní energií, ale abych nezapomněl – jedno červencové odpoledne v Hradci Králové jsem téměř výhradně strávil na malé Kytary.cz stagi. Byl bych rád, kdyby skate punks Krang občas ubrali uhlazených míst a přidali na zuřivosti, nemám moc jiných výhrad – jsou rychlí a vtipní, nebojí se odkazů na pop kulturu, ale ani společenské kritiky, a jejich tvorba i přístup fungují, zaryjí se do paměti z desky i živých vystoupení. Favorité tuzemské scény. Během setu podivínů The Atavists jako by se na pódiu sešli Dick Dale s Lemmym, za stagí sázel stromy Joe Strummer a v backstagi se potácel sjetý Lux Interior. Nanejvýš zajímavá kombinace pestrých vlivů – surfová šedesátková kytara, agresivní a hutné riffy, mířící ke stonerovým vodám ze včerejšího bongu, strašidelné varhany, naštvané bicí, notující si s neodbytnou basou, ladně poletující bluesové nálady… Nádhera! Trojici českých kapel, uchvátivších mou pozornost nejen na festivalové stagi, ale i během několika posledních let, neuzavírá nikdo jiný než krvežízniví psi z Traumavillu na honbě za zlou krví, The Rocket Dogz. Jedna báseň, psychobilly bez pozlátka, přímočarý nářez, co zatím nikdy nezklamal.

Dvojka Volbeat a Rodriguez v mých očích kralovala letošnímu Rock for People. Naprostí profíci po hudební i lidské stránce, ať už zběsile drtící zmetalovatělý rock’n’roll nebo sedící na židličce s kytarou a harmonikou a vyprávějící po dylanovsku příběhy ducha z města. Srdcaři, ze vzdálených koutů galaxie jménem Hudba, a přesto dokázali rozdělit trůn na půl a zanechat nejsilnější dojmy.

Jedete na letní hudební festival? Chcete víc? Odhodlejte se a konejte! Po cestě tam běžte na gig nesmrtelných pedagogů hudebních kořenů The Rolling Stones, o nichž kdekdo tvrdí, že už na stará kolena zpomalili. Já si nechám raději zdát, že spíš svět příliš zrychlil. Ač je čas Woodstocku a rock’n’rollu, který ještě dokázal pobuřovat a být společnosti nebezpečný, dávno pryč, Stones dokázali tu iluzi udržet s obdivuhodnou grácií. Možná jen „jeden z koncertů“, jejichž živý záznam si můžete někde pustit, ale tohle byl právě „ten jeden“, na němž jste byli přítomni…

Vracíte se z festivalu? Chcete cestu důstojně zakončit? Vyrazte na show garage rock’n’rollových drzounů The Hives! Asi jediná kapela, co mě nenaštvala hecováním lidí, protože je hudebně tak nabušená a má tolik drzosti, že ji za příval troufalosti musíte milovat. Nestárnoucí floutci po vás chtějí jako po fanoušcích hodně, ale vrátí vám mnohem víc. Chci smršť švédských rock’n’rollových kouzel a čar zažít znovu – a HNED!

Koukněte na fotky z RfP od Radka Holeše:

O autorovi

Sometimes antisocial, always antifascist. Sailor of rock'n'roll since 2007, journalist since 2013. DJ Tony Looney Drill since 2018. You have no right to know anything more about me.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com