Kids and Heroes
Reunion nemusí být fraška. The Replacements nadchli Amsterdam
Kráťa 09/07/2015 Reporty

Pocit, když musíte vidět naživo oblíbenou kapelu, ale všichni zúčastnění jsou buď na pravdě boží nebo za zenitem v důchodu, je opravdu frustrující. Když se ale dozvíte, že jedni se po více jak dvou dekádách probrali z hybernace a krom mraky severoamerických koncertů odehrají i pět vzácných akcí v Evropě, není o čem debatovat. Volit mezi amsterdamským Paradisem či neméně kultovním londýnským Roundhousem bylo krásně náročný, ale mince rozhodla pro Holandsko. Jede se na Replacements!

Jasně, je (byl) to další reunion, který stěží navodí atmosféru 80. let, kdy se kapela stala v jistých kruzích zcela po právu naprostým kultem, ale takhle se na to nedá koukat. Replacements totiž složili naprosto autentický a zapamatovatelný hity, který dokázaly promluvit za celou generaci a obstojí i dnes, o třicet let později. Dobový hlas Paula Westerberga je naprosto magický a zároveň se kapela dokázala udělat krásně tajemnou, kdy člověk nikdy dopředu netušil, jaký koncert zahrajou. Budou v životní formě, nebo naprosto naplech zahrajou totálně zmrdaný covery od Rolling Stones? The Mats byli a jsou prostě underground kult, zeptejte se kohokoliv z Minnesoty, třeba Boba Dylana

Již půl hodiny před avizovaným otevřením klubu se ulice před Paradisem plnila frontou lidí, kterou na chodníku míjeli amsterdamští cyklisti. Slyšel jsem v debatě Holanďany, který snad zažili ještě 80. léta a koncerty Replacements ve zdejších klubech, stejně jako jsem slyšel ve vášnivý debatě Američany, který tu byli asi na dovolený nebo co já vim. Viděl jsem tu taky členy Turbojugend nebo lidi z Německa či Lotyšska. Atmosféru utvrzovalo i několik lidí od samotné kapely, oděných v trikách kultovního klubu 7th Street Entry z Minneapolis, kde kapela začínala. Na túru do Evropy si zřejmě kapela vzala i svý dávný kamarády a příbuzný, což působí hezky familiérně.

Předkapela zůstávala dlouho v utajení, až se nakonec v den koncertu zveřejnilo celkem zajímavé jméno – Jesse Malin. Jesse jen den předtím hrál v Paradisu svůj soukromý koncert a určité konexe + předskakování v Londýně o pár dní později zřejmě zapříčinilo to, že tu zůstal s Replacements o den déle. Frontman D Generation a známý newyorský písničkář s celou svou čtyřčlennou kapelou příjemně rozproudil publikum a byl to zajímavý bonus spatřit ho, jelikož jeho dvě akustické sólovky chovám v celkem slušné sympatii. Samotné Paradiso je jinak opravdu jeden z nejkrásnějších klubů už jen proto, že budova kdysi sloužila jako kostel, což je vidět z vitráží, které zdobí pozadí celé koncertní oblasti.

Hlavní hvězda večera nechala diváky v celkem dlouhém očekávání, ale když pak intro v podobě Surfin Bird skončilo, příchozí se hned zpočátku opřeli do naprostých kořenů, kdy zahráli hity ze svých „hardcoreových“ let jako Takin A Ride, I’m In Trouble či Favorite Thing a Tommy Gets His Tonsils Out z přelomového Let It Be. Opravdu našlapanej úvod koncertu! V zhruba hodinu a půl dlouhém setu nechyběla žádná zásadní hitovka jako Bastards Of Young, Alex Chilton, I Will Dare, Achin To be, Can’t Hardly Wait, Kiss Me On The Bus atd. Zároveň však kapela dokázala do playlistu prosadit i o trochu méně známé věci jako Nobody, Nevermind, Valentine či Wake Up, které jen dokázaly, že Mats se nikdy, co se týče playlistu, nedržely jasných koncepcí. Basák Tommy Stinson se usmíval, Westerberg nezapomněl v podstatě žádný svůj text a kapela jako taková hrála s nadhledem, kdy rozvleklejší písničky uměla podat emotivně stejně jako rychlý kusy obalený do precizního kvapíku, který by jí mohli někteří souputníci závidět. Profesně ani výrazově není co vytknout, a když v posledních přídavcích zazněla Unsatisfied, což je song, kterej pro mě naprosto definuje slovo punk, bylo to geniální. Replacements svému jménu ostudu neudělali, ba naopak dokázali, že jejich jméno má ještě stále co říci a písničky s narůstajícím věkem získávají čím dál větší kult.

Kapela působila pohodově i arogantně zároveň a nechala stranou všechny kecy typu děkujeme, je to už mnoho let apod. Patřičná nostalgie či sentiment jsou vůbec atributy, které u nich nemůžete očekávat. Ostatně proč byste měli? Stejně to spirituální souznění mezi členy, hlavně mezi Westerbergem a Stinsonem, vycítíte na kilometry.

Je to zvláštní, jeden ze životních koncertů pro mě skončil, pamatuju si každou písničku, zároveň ale jako bych při tak intenzivním zážitku všechno zapomněl a chtěl to všechno znova. Jelikož ale při portugalském koncertu Paul Westerberg oznámil další konec Replacements, jen tak se nedočkám, a proto večer v Paradisu nadosmrti zůstane v mé paměti a ta ojedinělost ho dělá ještě větším. Neberu to jako debilní reunion, ale jako Westerberga se Stinsonem, kdy pobrali do party o nic horší sympaťáky Minehana s Freesem, a jsou tady Replacements. Mats forever!

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Comments are closed.