Kids and Heroes
Redakce Kids and Heroes doporučuje z line-upu Mighty Sounds 2015
Michaela Klocová 24/06/2015 Magazín
Přinášíme vám první letošní díl našeho letního seriálu, ve kterém vypíchneme to nejlepší z programu českých festivalů, na které se v redakci chystáme. Čekejte velká jména, ale i zástupce domácí scény, kteří si zaslouží pozornost, nebo zcela neznámé kapely. A protože jedenáctý ročník Mighty Sounds vypukne už 3. července, startujeme právě s ním!

 

Danny

Na letošních Mighty Sounds vystoupí spousta mých srdcovek. Rezurex, kteří mě svým latino psychobilly nikdy nezklamou, OFF!, kteří kopou nehledě na věk, Thalidomide, které řadím mezi nejlepší české kapely, a taky The Uprising a Fightball, kteří vystihují mou lásku k německému punkrocku. Jenže z programu vyčnívá jedno jméno svým žánrem. Vanessa. Nahé kokainové monstrum pod koženým kabátem. Legenda tuzemské EBM scény a nejvelkohubější kapela současnosti. V únoru to byla v Karlíně slušná jízda, takže co open-air? Tohle si zákonitě užije každá diskopíča. Samir Hauser jako Hugh Hefner z Národní, k tomu na kytary Moimir Papalescu a Tuzex. Trocha červů, boží texty, nefalšovaný nihilismus, anti – anti – anti.  A pak že pes, kterej štěká, nekouše. Vanessa je prostě víc než jen lajna z bible.

Dommynick

Jih USA, homeless image a pivo. Hodně piva. To vše se mi vybaví pod pojmem Red Fang. Těžká Amerika! Oregonská parta, konkrétně z Portlandu, působí od roku 2005. Je jasně vidět, že tahle sympatická čtveřice vousatých pánů to dělá zcela po svém a dělá to dobře. Valivý stoner rock se zalíbením v tvrdších žánrech se skvěle doplňuje se specifickým soundem celé kapely. Tohle by zvedlo ze země i sedmdesátiletýho důchodce po čerstvým infarktu na nedělním nákupu v Kauflandu. Za dobu jejich bezmála desetileté existence stihli vydat tři regulérní cédéčka plus pár ípíček – první řadové album s prostým názvem Red Fang vydali čtyři roky po svém založení. Poté následovalo romanticky pojmenované Murder the Mountains v roce 2011 a o dva roky později jejich doposud poslední Whales and Leeches. Všechny tři mě pořád dost baví a často se k nim vracím. Ta jejich upřímnost a celkový styl je prostě super! Za zmínku také stojí jejich videoklipy. Jako u jedné z mála kapel jsem viděl snad všechny jejich klipy do konce. U toho se prostě nejde nudit a ujetější už je snad jen poslední klip Davida Hasselhoffa. Kdo by měl náhodou pocit, že za pátek a sobotu stihl už dost piv, nechť se v neděli dostaví na Red Fang!

Dušan

V jednu chvíli dostaneš punkovej kopanec do koulí, vzápětí přátelské reggae objetí, a tak pořád dokola celej koncert, to jsou Jaya the Cat. Americko-nizozemská partička fousáčů, vzniknuvší v Bostonu a aktuálně sídlící v holandským Amstru, která se rozhodla, že spojí svoje nejoblíbenější hudební styly, a díky tomu vznikl skvělej mix punku, reggae a skáčka, což je muzika pro Mighty Sounds jako šitá na míru. A to se v minulosti i potvrdilo, publikum je přijalo za své, oni se zase zamilovali do atmosféry festivalu a i díky tomu si můžete být jistí, že na pódiu (a následně i v backstage baru) odvedou stoprocentní výkon a že jejich hitový fláky, jako jsou třeba songy Here Come the Drums, Closing Time nebo Hello Hangover, vám i díky svým výrazným refrénům zůstanou v hlavě ještě hodně dlouho a že toho nebudete litovat!

Jura

Letošní Mighty opravdu přeje všem milovníkům britského streetpunku. Nejenže se na jednom z pódií objeví hvězda sedmdesátých let Cockney Rejects, ale také jejich mladší, teď už možná taky legendární, bratři Booze and Glory. Tato London skinhead crew se od roku 2009 stihla dostat do povědomí širší veřejnosti díky své přímočaré, přesto melodické muzice. V jejich tvorbě se objevují klasické sborové chorály, melodické kytary a hlavně zvučná basa, která muziku Booze and Glory, alespoň v mých očích, pozvedá nad mnohé podobné kapely. Jejich vály mi po poslechu zůstávají ještě dlouho v hlavě, takže nečekejme žádné tupé odrhovačky a fousaté skandování Oi! po každém songu. Členové se hrdě hlásí ke kultuře tradičních skins, nezatížené žádnou politikou, ostatně v jejich textech je to znát. Podle mě jsou Booze and Glory na letošním Mighty jedním z velkých překvapení a už teď se těším, až si naživo poslechnu pravý londýnský Oi!

Martin Suicide

Mighty Sounds, festival, který ušel za léta dlouhou cestu a ke kterému mám v mnoha ohledech rozpolcený vztah. Na jednu stranu přátelská párty, příjemný servis i celek stojící v příkrém kontrastu k takzvaným „rockovým festivalům“ a jedno z mála festivalových pódií, na které mě bavilo usedat jako účinkujícího. Na druhou stranu pro mě prezentuje jak ideovou vyprázdněnost a bezzubost dnešních subkultur, bazírování na vizuálním kýči a v neposlední řadě zástupy „sluníčkových mighty lidiček“, co ještě před pár lety jezdili na techno párty. Leč to jsou festivaly a ona negativa jsou spíše symptomy obecnými, zde pouze zbytňující s ohledem na rozsah celé akce. Ale dost remcání a vzhůru k tomu, co doporučit z programu. Numero Uno: OFF! Hardcore punk pro střední generaci se vším všudy, spoustou energie i entuziasmem členů, kteří nepotřebují za každou cenu parazitovat na svých dávno přežitých starých kapelách a mají koule rozjet něco aktuálního. Nicméně faktem je, že OFF! nejsou tvůrci těch nejlepších songů žánru, mety nastavené ranými Circle Jerks nebo Redd Kross zůstanou nedobyty a jejich skladby, v konfrontaci s prapředky, na deskách působí jako poněkud povrchní kompozice ušité rychlou jehlou. Jenže koncert je jiná káva a šedesátník Keith Morris na pódiu nakope zadek 99 % dvacátníků. Numero Kaksi: Rattus – jak jsem řekl v momentu, když mi kdosi sdělil informaci o jejich účasti: „Před třiceti lety bych se z toho posadil na prdel.“ Rattus jsou pro mě srdeční záležitost a jejich stejnojmenné LP, jedním ze soundtracků půle 80. let. Finský hardcore punk v tom nejlepším a syrovém slova smyslu. Jenže jsme o tři desítky let dál, co to Rattus dalo či vzalo je otázkou, kterou mi možná zodpoví právě tohle vystoupení. Nummer drei und vier: Iron Reagan – thrash či crossover? Tak či onak, Iron Reagan si rozhodně berou dávku rifů z thrash metalového boomu půle osmdesátek, ale strukturou skladeb stojí na čistě hardcore punk půdě. Jsou rychlí, tvrdí i chytlaví. Z podobných vod v mnoha ohledech čerpají i americko-němečtí Scheisse Minnelli, jen celek podbarvují potivou dávkou punkového nihilismu a skate rockového odéru. Jejich desky jsou skvělé a těším se na to, co předvedou na pódiu. Number Five: Fousatí pivníci Red Fang ukáží svůj stonerový rocknroll made in Portland a co je zábava z desek, mohla by být ještě větší heavy taškařice pod pódiem. Nakonec jako číslo šest pak jeden lokální typ, nová vlna se starým obsahem jménem Shelter Six, pár známých tváří a dívčím zpěvem okořeněný melodický punk, co stojí za poslech.

michaela klocováTo je bezvadný, všechny dobrý kapely zas vyzobal Martin!“ říkala jsem si, když jsme se v redakci domlouvali, kdo co napíše. Po nakouknutí do programu jsem ale objevila tři věci, který bych si na letošním Majty nechala ujít jen v případě, že by mě Keith Morris zval na panáka (což je pravděpodobný asi jako, že Slavia Praha vyhraje… cokoliv). Zaprvý Supersuckers. Parta kovbojů z Arizony, která naštěstí nedělá čest svýmu jménu. Přestože sami sebe nazývají nejlepší rocknrolovou kapelou na světě, ohraný megalomanství alá Carburetors nečekejte. Připravte se na poctivou kytarovou jízdu, klobouky a kotlety! Přišla zpráva z nejhorších, Supersuckers z vážných zdravotních důvodů ruší turné, více zde. Držíme všechny palce, co v redakci máme!

Podobně našlapanou show, akorát v trochu frackovitejším stylu a bez vousů (který jim určitě ještě ani nerostou), naservírujou The Oxx. Stále svěží vítr ze soutoku 77 a Hliníkova města si zaslouží, abyste dorazili udělat bordel právě na jejich set. A do třetice, domácí hardcore sebranka Empty Hall of Fame, kterou bych si nenechala ujít jednoduše proto, že mi naživo zatím vždycky unikala. Ne každý kapele se v dnešní době daří udržet si vlastní ksicht a málokomu se povede dostat na nahrávky tolik energie jako právě týhle smečce z Libiny. A tak se klidně vsadím, že z pódia bude stříkat adrenalin po galonech.

Nechci to víc protahovat, ale chybu rozhodně neuděláte, když si lihovkou ve festivalovym manuálu zakroužkujete taky Thalidomide, Dead LettersRocket Dogz, Burning Steps, Rabies, Carlose a jeho kojoty nebo Moonshine Howlers. Ha, samý domácí kapely, co? A pak mi někdo tvrďte,  že je to s tou naší scénou na draka.

Nekro

Přes 30 let existence, milion změn v sestavě, spousty reunionů a samozřejmě nepočítaně bitev s jídlem, které se odehrávaly na tehdy tak vyhlášených koncertech nechvalně známých psycho-pošuků King Kurt, kterým ani přídomek „The Ugliest Band in the World“ nezabránil dostat své singly do žebříčků britských hitparád. Kurťáci se dali dohromady už roku 1981 a byli tak součástí hned první vlny psychobilly v Británii. Přesto se kapela dala svou vlastní cestou, neboť místo dnes už pro psychobilly zažité záhrobní tématiky se pustili do komedie neslýchaných rozměrů. Kapela se stala brzy vyhlášena jednak svým vzhledem, kostýmy či nošením šatů na akcích (to samé často vyžadovali i od svých fanoušků), ale hlavně groteskními výstupy, které jdou i dnes pěkně na ruku jejich víc punkrockem řízlému psychobilly. Takže všichni, kdo se jindy stydíte nosit dámské šaty a chcete si povyhodit z kopýtka, tohle je ideální důvod se vyšňořit a protancovat dvoje střevíce.

SABINA

Z letošního line-upu Mighty Sounds mě nejvíce potěšila přítomnost kalifornských Strung Out a pak ještě mojí velké srdcovky Bombshell Rocks (Bombshell Rocks z vážných rodinných důvodů ruší turné). Letos v březnu vyšlo Strung Out na Fat Wrecku v pořadí již osmé album a dost jasně jím ukázali, že ještě zdaleka nepatří do starého železa. Na Transmission.Alpha.Delta je plno rychlých sypaček, ale i pomalejších songů, co vás prostě chytnou – pro mě osobně jsou to Tesla, Modern Drugs a No Apologies. Doufám, že Strung Out naživo tyhle, ale i starší pecky, zahrají s takovou energií, jaká je cítit i z jejich nahrávek. Švédští Bombshell Rocks jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec a to, že novu začali koncertovat, pro mě byla hodně potěšující zpráva. Ačkoliv mě při jejich poslechu většinou popadá nostalgie a jejich album From Here And On poslouchám téměř jen na podzim, nedám na ně dopustit. Pokud máte rádi trochu studenější streetový punkrock a Bombshell Rocks neznáte, rozhodně se na ně na Mighty běžte podívat.

tuxpi.com.1434238262

Post hardcore s prvky electra a dubstepem? To jsou Enter Shikari. Zpráva o tom, že bude tahle londýnská partička vystupovat na Mighty, mi udělala vážně radost. Už jenom proto, že jsem letos prošvihla jejich lednový koncert v Lucerně. Koncertujou už přes 12 let, v roce 2007 převzali cenu za hudební inovace a jejich nejnovějším počinem je hodně našláplá deska The Mindsweep. Tihle kluci nejsou známí jenom tím, že kombinují zdánlivě neslučitelné hudební styly, či vlastním labelem, ale především svými energickými koncerty a jsem si jistá, že ze sebe na Mighty vydají všechno – přesně tak, jak je to u nich zvykem. Takže kdo chce vidět skvělou show, nechť je ready v sobotu přesně o půlnoci před hlavní stage – bude to jízda! See ya!

Tony

1) Cockney Rejects. Jedna z naprosto klasických „plešatých“ kapel by neměla chybět ve sbírce žádného správného fanouška street punku, respektive oi! Vydat hned na počátku kariéry zářez s názvem The Greatest Hits, parodovat ostatní kapely z žánru a nahrát zásadní hit street punku Oi! Oi! Oi!, to si může dovolit jen banda chuligánů z londýnského East Endu. Pro mě jsou Cockney Rejects vedle například legendárních Cock Sparrer nebo Angelic Upstarts povinností – uvidíme se pod pódiem s pivem ruce a songem na rtech! 2) Derrick Morgan. Máte rádi rude boys ska/rocksteady/skinhead reggae veterány? Zvedá vás hudba na dvě doby ve starém dobrém „dřevním“ tempu ze židle, milujete Jamajku a kult vydavatelství Trojan Records, a při vyslovení jmen, jako jsou Laurel Aitken, Desmond Dekker, Alton Ellis, Roy Ellis nebo raný Bob Marley Wailers, vám běhá mráz po zádech a jste schopni protančit celou noc? Pak se vidíme na show pana Derricka Morgana, jednoho ze sice starých, ale stále žijících a koncertujících original rude boys, kteří drží ducha svaté trojice ska/reggae/rocksteady. 3) Sick Of It All. Kapela, která drtí těžkotonážní old school hardcore, přesněji NYHC, už bezmála třicet let, si zaslouží nějakou pozornost. Nekonečné koncertování, hromada vydaných alb, spolupráce se spoustou spřízněných skupin a umělců, rozumné názory a hudba v srdci – tak lze stručně shrnout fenomén, který si čeští fanoušci překřtili na vtipné a dnes už profláklé Sikovky. Show legend Sick Of It All by neměla uniknout nikomu, kdo má rád poctivý starý hardcore a cítí se nesvůj bez poslechu kapel, jako jsou Agnostic Front, Madball, Terror nebo H2O.

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

2 komentáře

  1. Henryksen 16/06/2015 at 20:38

    Nezapomeňte na Ignite… ! :(

  2. Tony R'n'R Youngfield 17/06/2015 at 00:02

    Nezapomínáme! A kompenzací za to, že se nevlezli do tipů (vážně jsem nad nimi přemýšlel), ti může být to, že se uvidíme pod pódiem na show Ignite, nenechám si je ujít. :)
    Měj se a see ya in the pit! :)
    Tony Youngfield

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com