Kids and Heroes
Recenze: Fotokniha Live 1996-2014 jako reálná paměť punkové subkultury
Martin Suicide 19/10/2015 Magazín

Fotoknihy a fotoziny jsou reálnou pamětí subkultury a fotografové jejími kronikáři. Ve světě, kde punk stejně jako většina podzemní hudby byla vždy mimo zájem kamer, byly a jsou fotografie tím nejzásadnějším médiem udržujícím subkulturní paměť. Ostatně fotografové jako Ed Colver či Glen E Friedman budiž toho příkladem stejně jako stovky bezejmenných amatérských fotografů, co zachytili zrod subkultury stejně jako její vzestupy a pády.

Totéž platí i v lokálních podmínkách a místní rodák Syky patří k těm, kdo s foťákem na krku obráží akce již dobrá dvě desetiletí. Právě kolekcí jeho fotografií je tato kniha. Po úvodních slovech domácích „scenesterů“ přichází sestava černobílých fotografii v naprosté většině zachycující účinkující na různých akcích a věnující se téměř výhradně extrémním podobám podzemního rocku. Znova a znova tu najdete chlápky třímající mikrofon a jiné skákající do vzduchu s kytarou, jen výjimečně tu jsou pohledy na publikum, na tváře a vizáž bezejmenných návštěvníků týchž akcí. Ano, je zajímavé podívat se na zpěváka DropDead s patnáctiletým rozpětím v téměř stejné póze, ale fotek muzikantů v plus mínus stejných pozicích je nepočítaně a najdete je všude. Reálná dokumentační hodnota punkové fotografie od počátku spočívá v záběrech těch bezejmenných punků, tančících, zevlujících, fetujících či pózujících s jejich tvářemi a vizáží reflektující trendy dané sezóny i ducha té či oné doby. V tom je kouzlo fotografií z minulých dekád a myslím, že to je jejich smysl i dnes. Ostatně jedním ze zásadních výkřiků punku bylo „nejsou žádné hvězdy a publikum“, jsme si rovni, punkem byl v podstatě vyhlášen konec „rockstar“ manýrů, ač mnoho z těch, kteří z punku vzešli, to svým působením v posledním čtvrtstoletí usilovně popírá. To je má hlavní výtka vůči celé této knize, která je jinak sympaticky zpracovaná, hezká, a počin jako takový je záslužný a místní prostředí si nějakou dokumentační foto knihu rozhodně zaslouží, ale svou fixací na „ty na pódiu“ se pro mě stala poněkud fádní a myslím, že tak bude působit i ze zpětného pohledu. Protože co si budeme povídat, když se vrátíme k těm fotografům zmíněným v úvodu, jedna fotka okopaných motorkářských bot ověšených řetězy a šátky dokázala vystihnout punk lépe než tisíce fotek zpěváků a kytaristů dohromady.

Fotky obyčejných kluků a holek v jejich subkulturním prostředí a ohozech, to je můj tip na fotoknihu, která by si zde zasloužila vyjít, nicméně zatím vezměte za vděk tímto dílkem, i to stojí za to, bez ohledu na mé recenzentské remcání.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

1 Comment

  1. Michaela 19/10/2015 at 11:46

    Souhlasim naprosto. Fotoreport by měl bejt v něčem jako psanej report, tam se taky nepíše jen o kapele, ale o celkový atmosféře. Třeba na fotkách od Kilča mám nejradši, že se dozvim, kolik na koncertě bylo lidí ;)