Kids and Heroes
Radek z Nežfaleš: Dost bylo streamů, už chceme na pódia mezi lidi
PunkAsAlways 25/05/2020 Rozhovory

Osemnásť rokov na scéne, osemnásť rokov žijúci podľa motta (zhmotneného aj v songu) Každej klub i bar, každej víkend za to stál. Nežfaleš je žijúca legenda českej a slovenskej punkrockovej scény, nápadité texty so všemožnými presahmi, energická hudba a množstvo after parties, na ktoré ich aktéri spomínajú ešte aj roky po. Navyše líder pražskej kapely Radek Šedivý slávi teraz v septembri okrúhle jubileum, a to je aj jeden z dôvodov, prečo sa podujal zodpovedať pár otázok. Tak sa usaďte, lahodný mok do ruky a hor sa do čítania.

 

O chvíľu máš štyridsiate narodeniny, čo pre mnohých znamená viesť usadený život, nutnosť byť o deviatej večer v posteli a na „výstrelky“ z mladosti je priestor už len v spomienkach. Ty si ale o čosi iný typ. Ako teda toto životné jubileum vnímaš, je to pre teba len číslo, alebo sa dosiahnutím tohto veku niečo v tvojom náhľade na život, a potom aj celkovo na hudbu, koncerty, tvorbu mení? Apropos, je budoucnost stále s otazníkem a je to fakt fofr, když máš na tacháči už 40 let?

Jdeme na to hned zostra koukám. Vnímám to asi opravdu jen jako číslo. Pohybuju se hodně mezi mladšíma lidma, takže i když někdy na oko předstírám starobu, nijak výrazně na mě ve skutečnosti nedoléhá.

Je fakt, že občas narazím na vrstevníky, kteří mi přijdou, že už se usazení narodili, někdo je prostě „starej“ celý život. Pro ty třeba můžu někdy působit trošku jako exot, ale většinou jim přijde sympatický, že si člověk, pokud chce, může v sobě stále držet takovou malou zdravou dávku nedospělosti.

Budoucnost je pro všechny s otazníkem a vždycky to tak bude, to je asi na životě to zajímavý.

Za roky aktívneho hrania boli možno aj momenty, kedy nebolo dostatok energie, nápadov, kedy sa „robenie“ punkrocku na okamih zdalo nudné, stereotypné, niečím, čo už nenapĺňa. Ako dokážeš prekonávať práve momenty, keď sa ti nechce, keď nie je nápad? Alebo proste zakaždým zvíťazí prirodzená závislosť na hudbe, hraní, parties?

Tyhle momenty, myslím, někdy potkaly každého, ať už se realizoval v čemkoliv. U mě osobně to bylo nejmarkatnější na konci roku 2014, kdy jsme vyhlásili pauzu na neurčito a celý následující rok v podstatě nehráli. To jsem se právě potřeboval zastavit, vybočit ze stereotypu a uvědomit si, že jsem s kapelou srostlý do té míry, že by mi opravdu chyběla. Tenkrát vlastně bylo všechno fajn, dařilo se nám, hodně se hrálo a lidi chodili, ale chtělo to asi tenhle zásek.

Co se týče nějaké té absence nápadů nebo inspirace, z toho se nijak nehroutím, to tak prostě někdy přijde. Za ty roky už dobře vím, že text se moc nedá „vysedět“, ale spíš to nechat plynout a on si k tobě nějaký ten nápad nebo slogan, co to celé odpíchne, nakonec vždycky cestu najde. Závislost na hudbě nevím úplně, jestli mám, spíš jsem pyšný na to, že se nám s klukama podařilo vybudovat něco, co tu po nás zůstane a že to dělá radost lidem.

Teraz si dajme úplne klišé otázku. Kedy ti napadlo, že by si niekedy mal rád kapelu? Spomínaš si ešte na úplné začiatky Nežfaleš? A aké kapely ťa inšpirovali, kto bol tvojím vzorom?

Už v dětství jsem zatáhnul mladšího brášku do hry na kapelu. Natáčeli jsme na magnetofonové kazety písničky našim, dělali k nim obaly a koncertovali pro babičky. Bubnovali jsme do krabic – jak je řečeno v písničce „Jehly“.

Od té doby se to se mnou táhlo, na střední škole jsem potkal spolužáka, se kterým začal záměr „mít kapelu“ už nabývat zřetelnějších obrysů. Ani jeden jsme ale na nic neuměli hrát, na čemž jsem já nehodlal nic měnit a on si koupil kytaru. Prohlásil jsem se tedy za zpěváka. Našli jsme si vždycky na chvilku nějaké spoluhráče, ale celkově to byl samozřejmě amatérismus. Celá tahle anabáze skončila, když jsem byl ze dne na den, bez předchozího oznámení, nahrazen zpěvačkou, se kterou chtěl asi tenkrát někdo z kapely souložit. Hystericky jsem kamarádovi, který se prohlásil za našeho manažéra, chrstnul tenkrát pivo do obličeje a odešel jsem středem.

Pár let se nedělo nic, až v roce 2002 přišla Nežfaleš, kterou jsem založil s kámošem ze sídliště. První kroky byly samozřejmě taky ještě značně naivní, úplně jsme se nepotkávali směřováním, já to chtěl vždycky táhnout do punkrocku, ale moji tehdejší spoluhráči ne, takže to bylo někdy trošku, jak když pejsek s kočičkou dělají dort. Nepřijde mi, že bych měl tenkrát nějaké jasně definované vzory. Poslouchal jsem rockovou muziku a punk, z něhož jsem v těch letech drtil hlavně takové ty nejklasičtější klasiky a Visáče s Éčkama.

Daj pár tipov, čo z hudobného sveta by si odporučil každému, aby si obohatil playlist? Čo si dnes rád vypočuješ? A tiež, ako sa ti za roky hrania posunul hudobný vkus.

Musel jsem zalovit na Spotify, protože hudbu už poslouchám víceméně jenom přes to. Naposledy jsem si připomínal třeba desky „American Psycho“ od Misfits, „Fading American Dream“ od Street Dogs nebo „Avenue X“ od Turbo A.C.‘s.

Nejsem moc hudební hledač, jedu si zkrátka to svý. Občas mě na něco zajímavého přivede brácha, nedávno se mi třeba líbili The Struts, Desaparecidos nebo Andrew W.K.

Keby si si mal vybrať dve kapely z Čiech, dve zo Slovenska a dve zahraničné, ktoré ťa (akokoľvek) ovplyvnili, ktoré by to boli?

Tak od vás určitě Slobodka a co si budeme povídat, samozřejmě i Zóna A, to nelze popřít.

Od nás už to bude těžší, mám rád českou muziku, ale ovlivněn se jí moc necítím. Jde tam hlavně o ten textařský aspekt. Tím, že sám česky píšu, zajímá mě, jak je ten který text řemeslně odvedený, hledám v něm neotřelé fráze, poenty apod. Z tohohle hlediska obdivuju třeba Jardu Svobodu, Petra Fialu, Fanánka nebo v neposlední řadě Ivana Mládka, protože jeho cit pro poentu a tah na branku jsou famózní.

Zahraničních kapel by bylo hafo, je to klišé, ale nejvíc určitě ovlivňovali Ramones. Jinak, mám rád hromadu bandů, ale nedokážu opravdu posoudit a vyzvednout, zda mě ovlivňují nebo ne.

Dosiahol si v hudobnej kariére to, čo si si pred rokmi zaumienil? Kámoši zo spriatelenej kapely The Fialky v songu Kérky od Terky spomínajú, „jaký to bylo se hecovat s Radkem z Nežfaleš, která z našich kapel je dál. On i Kečup v začátcích, měly plány tak naivní, že se jim každej z party smál.“ Aké to teda bolo sa postupne dostávať do povedomia punkrockovej komunity? Prípadne, čo by si dnes urobil inak?

Já myslím, že jsem to spíš i mnohonásobně překonal. Chtěl jsem mít vždycky kapelu, ale nejsem ten typ dříče, co cvičí hodiny denně na nástroj a ani ambice nebyly proto nikterak velké.

Řízením osudu jsme se dostali tam, kde jsme, pro někoho by to bylo třeba málo, ale já nikdy neměl žaludek na to, někam se cpát, někoho furt uhánět nebo nedej bože si platit za účast na festivalu, hraní v rádiu a tak dále. A že takových případů znám.

Líbilo se mi právě to, že jsme si všechno poctivě vyjezdili, nabalovali tím na sebe nějaké publikum, byl to přirozený vývoj. Povedlo se nám udělat pár dobrých písniček, které oslovily lidi, a víc bych v tom nehledal.

Kdybych něco udělal jinak, tak by se tohle všechno mohlo sesypat. Začal bych třeba u názvu, který je vlastně blbost… možná originální, ale blbost. Ale co už s tím teď, takhle se to prostě stalo.

Ta pasáž z textu, který jsme napsali s Kečupem, se váže na naše pravidelné sedánky v modřanské pivnici Labe, kde jsme si malovali budoucnost našich kapel a s odstupem času si říkám, že jsme vlastně tenkrát ani nebyli tak daleko od pravdy.

V minulosti som sa opakovane stretol s názorom, že Nežfaleš je azda najnedocenenejšia punkrocková kapela na československej scéne a z nemalej časti s tým súhlasím. Čo ty na to? Nezdá sa ti, že mať lepší marketing, tak ste ako band teraz niekde inde – a možno už aj nadobro zaradení do komerčnej sféry? Lebo Nežfaleš má čisto z literárneho hľadiska rozhodne lepšie texty, ako kopec maistreamových interpretov, len punkrockový subžáner ako keby tvoril hranicu medzi týmito dvomi svetmi. Tým, samozrejme, nechcem povedať, že by si teraz mal robiť hudbu ako Goťiák, Olympic či nejakí Klusovia a pod.

Dost už k tomu bylo řečeno v předchozí otázce. Já to takhle neberu. Samozřejmě, kdyby se něco udělalo jinak, třeba i ten marketing, mohlo by to kapelu nějak posunout, ale chci to brát pořád jako zábavu, což by, myslím, tak mělo být. Nemáme kolem sebe tým lidí, nemáme manažéra, všechno si zařizujeme sami a jestli někde máme rezervy, tak je holt někde máme. Řadit se do komerční sféry, někam se tlačit, na to jsme nikdy neměli chuť. Děláme prostě nějakou muziku, píšu nějaký texty a je na posouzení každýho, zda to je jeho šálek čaje nebo ne.

Z každého, komu se Nežfaleš líbí, máme radost, ale třeba mě osobně už i někdy lezou na nervy mediální masírky některých kapel, takže bych touhle cestou asi ani neuměl úplně jít.

Myslím, že punkrock už je dneska v podstatě svým způsobem taky mainstream a že my určitě patříme do té jeho mainstreamovější části. Znám spousta lidí, kterým se Nežfaleš líbí, ale o punkrockové scéně obecně nemají moc potuchy nebo je prostě nezajímá. A myslím, že to tak má plno kapel našeho ranku, stačí se podívat na koncertech do publika.

Ako sa dokážeš vysporiadať s faktom, že niektoré songy hrávate na koncertoch častejšie než iné, že pre ľudí z kapely už časom mohli veľmi zovšednieť, že už miestami pôsobia ako odrhovačky. Na druhej strane si ich fanúšikovia pod pódiom opakovane pýtajú. Je na to vôbec nejaký recept, ako sa pred istou formou streotypu obrniť?

To k tomu patří, každá kapela musí mít nějakou svoji „Satisfaction“. Obrnit se proti tomu asi úplně nedá, vždycky někoho začne některý song štvát, ale snažíme se playlisty dost obměňovat a kromě takové nějaké klasické kostry se spousta písniček mění právě podle toho, že nás třeba na chvíli omrzela nebo jsme nějakou zas třeba dlouho nehráli. Je super mít na kontě víc desek a moci z nich vybírat.

Koncert tě navíc strhne, je samozřejmě vopruz nějaký tyhle „evergreeny“ hrát na zkoušce, ale na koncertě ti to vynahradí právě lidi pod pódiem. Vždycky se na to snažím dívat z pohledu fanouška, když jdu na koncert svojí oblíbené kapely, taky by mi vadilo, že nezahraje můj oblíbený hit, i když je mi jasný, že už je třeba musí taky srát.

Aktuálne žijeme v dosť čudnej dobe. Koronapandémia nás nešetrí, zobrala nám veľa z voľného času, ktorý sme trávili na koncertoch, festivaloch, parties. Postupne sa síce uvoľňujú opatrenia, už sa aj istá malá masa ľudí môže napr. u vás v Čechách na koncerte stretnúť, čo ma ale zaujíma je jednak to, ako si ty Radek a chalani z kapely trávili dobu, kedy boli nastolené všemožné zákazy, a potom určite aj to, ako to celé vnímaš – či sa v nejakej dohľadnej dobe vrátia veci do normálu, ľudia a kapely do klubov a na festivaly a či to vôbec bude taký „nářez“ ako roky predtým.

No přišlo to celý velmi rychle, ta situace nás zastihla těsně před rok plánovaným jarním turné s Totálním nasazením a The Fialky. Můj názor se v průběhu těch koronaměsíců měnil a ani teď si vlastně nejsem vůbec jistý, co za tím vším je. Věřím, že jediným pozitivem toho všeho by mohlo být, že se obecně trošku pozmění nálada společnosti, protože se každý zastavil a měl možnost si uvědomit, že věci, které bral vždycky jako samozřejmost, vlastně vůbec samozřejmé nejsou. Stačí lusknout a všechno je jinak.

To, jak tahle krize postihla strašnou spoustu lidí, těžce zasáhla do ekonomiky ve všech možných odvětvích, to vidím jako daleko horší dopad než vlastně ten zdravotní. Nějak jsem ta nařízení samozřejmě respektoval, ale rozhodně nejsem nějaký korona fanatik, co se neustále polévá desinfekcí a volá na sousedy policajty, protože vyšli před dům vyhodit odpadky bez roušky. Je dost zajímavý to sledovat, kdo se jako bojí a jak to vlastně bere každý trošku jinak.

Co se týče kapely, nejdřív nás samozřejmě mrzelo to zrušený turné, na který jsme se fakt těšili, ale to už je přesunutý, pak nám tak nějak došlo, že jsou na tom všichni stejně a člověk to musí holt brát, jak to je. Blbý bylo, že nám uzavřeli i zkušebnu, kde jsme chtěli díky volnému času aspoň něco tvořit.

Tohle je ta kapelní rovina, v osobním životě se to odrazilo samozřejmě taky, hlavně u kluků z kapely, kteří mají někteří taková svobodnější zaměstnání a ze dne na den jim vlastně všechno skončilo. Nějak jsme to přežili a optimisticky věřím, že snad přežije většina… hospod, klubů, festivalů, divadel, živnostníků. Jaký bude ten postupný návrat do reality, asi ukáže čas. Pomalu se to rozbíhá, zahrádky se plní a už i nějaké ty koncerty budou. Zda se budou lidi bát a bude to takový opatrný, nebo naopak budou řádit, jak čerti utržený z řetězu, na to si rád počkám.

Muselo byť poriadne čudné, keď ste hrali streamované koncerty a pod pódiom nikto nestál. Vieš si vôbec predstaviť, že sa svet nedostane späť do normálu?

My jsme původně streamy neřešili už z toho důvodu, že jsme nemohli ani zkoušet. Odmítli jsme pár nabídek, ale pak už se to začalo uvolňovat, tak jsme kývli na live přenos z klubu Cross. Bylo to něco jinýho, bylo to zvláštní, hrát v klubu bez lidí, jen pro kamery, ale člověk se s tím musí nějak popasovat. Velmi nás potěšila sledovanost a ohlasy, tak jsme si vymysleli ještě jeden stream, tentokrát plně ve své režii a ze studia, ve kterém jsme nahrávali několik singlů i desku „Zločin z vášně“. I tenhle se povedl, ale teď už dost bylo streamů, už chceme na pódia mezi lidi!

Pokud by už nikdy nebyl žádný koncert, asi by kapely na tenhle model přešly, ale je otázka, kdo by na to pořád koukal.

Na ostatnom streamovanom koncerte ste predstavili aj nový song „Modlitba za pražský floutky“. Je to teda predzvesť, že sa chystá ďalší album Nežfaleš?

Je to tak. Dáváme do kupy nový pecky už někdy od loňského listopadu. Máme teď už pomyslnou půlku desky hotovou, studio zamluvený, což nás vždycky nutí k aktivitě, tak snad všechno klapne. My jsme s materiálem spokojení, tak snad budete i vy.

Jelikož máme za ty roky poměrně široký repertoár, tak standardně nový věci na koncertech nehrajeme. Tuhle výjimku způsobil právě ten stream, řekli jsme si, že do druhého koncertu, který byl playlistem úplně odlišný než ten první, přidáme i jednu novinku, aby to bylo zajímavý. Teď ji, myslím, zas necháme spát a bude až na novém albu.

Aké sú najbližšie plány kapely? Samozrejme bude záležať na ďalšom vývoju pandémie, preto sa vlastne nič nedá stopercentne garantovať, fanúšikov ale zaujíma, kde Nežfaleš uvidia, i to, či si toho „na plecia“ nezoberie v druhej polovici roka 2020 viac, keďže korona začiatkom jari zrušila avizované veľké turné s Fialkami a Totáčmi. Jednoducho povedané, je doba na prehodnocovanie plánov.

Necháváme to plynout, nějaký koncerty určitě chceme přes léto a podzim odehrát a do toho natočit tu novou desku. Tím, že se mělo víc hrát na jaře, nechali jsme si třeba celý listopad volný na nahrávací studio, ale Honza Balcar, u kterého chceme zase nahrávat, je divadelník a také řeší přesuny různých představení, takže musíme být všichni trošku operativní. Hlavně ať nám to zas celý vláda nezatrhne, že je tu druhá vlna.

Ještě bych možná zmínil, že v těchto dnech vychází vinylová reedice našeho alba „Každej klub i bar“, takže si můžete doplnit sbírku!

Čo sa koncertov Nezfaleš týka, tak show na pódiu robíš ty. Čo ostatní chalani, sú skôr introvertnejší, alebo proste len zažratí do hrania?

Nevím, nepřijde mi, že bych show na pódiu dělal jen já. Znám nás teda samozřejmě pouze z videí, co se objeví po internetu, ale myslím, že to rozhodně není tak, že já bych tam sám nějak poskakoval a kolem mě všichni stáli jak zařezaní. Možná nejvíc komunikuju s publikem, hlavně třeba i neverbálně, to mě baví hodně, ale to vnímám na pódiu jako svůj úkol.

Aký si v súkromí?

Jaký jsem v soukromí? Strašně fajn. To ti potvrdí každý, kdo mě zná.

No a na záver ešte pár otázok, na ktoré chcem úplne krátke odpovede.

Všeobecne sa o tebe vie, že si fanúšikom piva, takže svetlé alebo tmavé?

Světlé, ale už to umím i s tmavými.

Remeselné, alebo komerčné pivo?

Jednoznačně řemeslné.

Česká, alebo slovenská punkrocková scéna?

Těžko říct, beru to jako jednu disciplínu – československý punk.

Ramones, alebo Sex Pistols?

Ramones.

Tvoj najlepší text?

To takhle nejde říct. Mám svý osobní favority, na který jsem nejpyšnější, ale netroufl bych si jeden pasovat na nejlepší.

Petr, alebo Dalibor Janda?

Asi ani jeden. Možná jedině tak nějaký starý Olympic…nebo mít přirození jako Dalibor?

Praha, alebo Brno?

New Orleans. Jsem rodilý Pražák, ale Brnu se nesměju a mám ho navíc moc rád!

Najlobľúbenejší festival?

Mighty, Pára, Summer punk párty Volyně, Brněnec… každý má to svoje, mám moc rád i třeba pěkně zorganizované menší festivaly.

Naj koncert, ktorý si navštívil?

Nejde vybrat jeden, sorry. Skáčou mi v hlavě malé klubovky, velké akce…nedá se to porovnávat, bylo jich plno.

Naj koncert Nežfaleš?

Myslím, že to byl ten jediný, na kterém jsem nebyl. Ratišovice u Znojma, zasvěcení vědí a zbytek si musí počkat, až někdy napíšu knihu.

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com