Kids and Heroes
Příručka moderního punkového hudebního publicisty aneb Pod Parou 2013
Vojta - Burning Steps 12/08/2013 Reporty

První zásada: Nikoho nezajímá, kde jsi chlastal den před odjezdem na festival, v jakejch prdelích jsi přestupoval, co tvoje holka vypila po cestě a jak kterej průvodčí reagoval na rozbitý kupé a poblitý sedačky. Jestli si myslíš, že to okoření tvoje vyprávění… mýlíš se. Nejsi první, kdo se někde zlil, je mi to líto.

První kapela, kterou jsem na Podpáře stihnul, byli The Brains. Je možnejch několik scénářů. Je reálný, že já jako psychobilly laik ocenim většinu těchhle kapel, protože nezahlcen takovym množstvím kapel jsem prostě pořád okouzlenej tím stylem a zábavností tý hudby. Je taky reálný, že kombinace žhnoucího slunce, tetelícího se vzduchu, vířícího prachu a ožralejch zpocenejch těl pankáčů s občas problesknuvší pohlednou dívkou prostě zapůsobila na můj mozek a v mixu s příjemnou muzikou fungovala. Každopádně The Brains moc dobře, svěže a bez zbytečnejch průtahů rovnou k věci a věc byla chytlavej melodickej rokenrol, skvěle a přímočaře zahranej, co zaujal i lidi, co v životě předtím neviděli kontrabas. Mission accomplished!

No a pak už nás čekali The Flatliners, podle programu kluci z USA. Když jsem je viděl naposled, byli ještě z Kanady, ale lidi se mění, znáte to, prachy, sláva… Nicméně, každej máme nějakou takovouhle kapelu. Kapelu, kterou moc lidí ve vašem okolí nezná a když, tak jenom zběžně, ale vy jste si tu kapelu sami pro sebe objevili asi před šesti lety a od tý doby hltáte každej song, co ty kluci vydaj, a přijde vám, že jsou hrozně nedoceněný a šíleně byste chtěli hlásat jejich úžasnost do světa. Pro mě jsou to The Flatliners, kapela, která začínala jako poměrně agresivní a ostrej ska-punk (pořád ještě pod tou čarou, kde mi ska nevadí) s geniálně vymyšlenejma songama, super působivejma osobníma textama s občasným politickým povzdechem a hlavně hrozně charismatickým zpěvem. Pak se postupně přerodili v děsně osobitej syrově melancholickej punk-rock, kterej si bere to nejlepší z kapel jako Lawrence Arms, Dillinger Four nebo třeba Hot Water Music, ale dělá to po svým a dělá to kurevsky uvěřitelně a dobře. Jestli je neznáte, určitě máte internet, youtube, google. Jejich poslední dvě desky se jmenujou The Great Awake (2007) a Cavalcade (2010), poslechněte si to, you gotta love that shit…

Druhá zásada: Nikdy se příliš nerozepisuj o jednotlivý kapele, kterou miluješ, každýho to odradí a většina lidí v tu chvíli přestane číst – zbytek aspoň přeskočí odstavec…

Každopádně Flatliners předvedli ještě daleko lepší koncert než před 4 rokama v Lucerně, vypotili všechno, co se dalo, neodpustili si pár vtipnejch poznámek (trošku alá NOFX vtípky) na účet ožralejch pankáčů pokřikujících na kapelu cosi nesrozumitelnýho a jejich set uběh příjemně rychle. Já jakožto správnej fanboy jsem se hned jal se s klukama fotit, vysvětlovat jim, jak naprosto geniální jsou a jak jsem jejich největší fanoušek v ČR a jak miluju Chrisův hlas (OK, v určitej moment to asi začalo bejt trochu divný a nepříjemný, ale na mojí obranu – byl jsem střízlivej, neprskal jsem, mluvil jsem anglicky a bylo mi rozumět…).

Třetí zásada: Nikoho nezajímá, který všechny kapely jsi neviděl, bude to stejně jasný, ale nemusíš je vypisovat a psát všemožný eskapády z festivalu, stačí, když je prostě elegantně přeskočíš a klidně navážeš až druhej den, nikdo si toho nevšimne, neboj. Stejně tak nikoho nezajímá, jaký množství čeho jsi vypil, každej někdy byl na fesťáku a téma na vychloubání tohle přestalo bejt někdy v 15 letech.

O zhruba 15 hodin později… sobota dopoledne, moje troška do mlýna Pod Parou, set kapely Tales Of Error, kde hraju na kytaru, kdo zná, ví, kdo nezná, má šanci kdekoliv poznat. Parno neustoupilo, možná naopak a mýmu nevyspalýmu mozku už se to vlastně začlo líbit, přispívá to dekadenci, schnoucí pot, všechno, na co sáhneš je rozžhavený, jseš jak z hlíny, součást tý rozpálený půdy, kterou máš pod nohama. Je to stejnej efekt, jakej působil v dešti na hipíky kdysi na Woodstocku? Nebo to bylo spíš LSD?

Čtvrtá zásada: Nikdy se v reportu z akce nezmiňuj o případnejch drogách, který jsi moh požít – je to neprofesionální, krade ti to důvěryhodnost a ve finále to stejně nikoho nezajímá. Stejně tak se snaž nepsat ani stylem, jako bys na drogách byl, to je ještě horší.

Odpoledne v mým vnímání přistála naprosto nečekaná atomová bomba v podobě pro mě dosud neznámý kapely Barb Wire Dolls. Složení – bubeník, kytarista (zapojenej i do basovýho aparátu, takže suplující i basu) a zpěvačka, respektive ZPĚVAČKA. Drobná blonďatá usměvavá holčina, která se na pódiu proměnila v jakousi pološílenou sexuální šelmu. Fakt jsem podle mě celej jejich set stál s otevřenou držkou a čuměl, možná jsem i slintal, těžko říct. Hudebně byli BWD hrubej přímočarej rokenrol, muzika sama o sobě byla dost dobrá a energická, ale to, co předváděla jejich frontwoman, nemá jen tak obdoby. Securiťáci se nestačili tvářit hustě a hlídat lidi, protože měli plný ruce práce s ní, mužský osazenstvo prvních tří řad mělo podle mě kompletně erekci, holka lezla po lidech, polejvala se pivem, vozila se na securiťácích, mlátila fotografa mikrofonem do hlavy… trochu jako Jim Morrison v těle sexy mladý buchty s úžasným hlasem. Obávám se, že jsem jí pozdějš večer svým chraptivým tvrzením (řvaným do ucha), že vrací zpátky sex do rokenrolu, trochu vyděsil, nicméně si za tím stojím. Sex a rokenrol, znovu pospolu, konečně…

Pátá zásada: Pokud jsi zase neviděl nějaký kapely nebo jsi nějaký kapely jenom slyšel z povzdálí a nebo jsi byl ještě pořád moc ohromenej kapelou Barb Wire Dolls na to, abys dokázal náležitě vstřebat něco jinýho, radši to přiznej nebo prostě obejdi, než aby ses debilně vymlouval a zastíral to historkama o pivu.

Boy, poměrně mladá kapela, který vévodí Kejkla z brněnskejch Mad Pigs. Od začátku je jasný, že Boy to budou hrát dost na image a vizuální projev. Musím uznat, že na pět kluků v těch fetišistickejch černejch uniformách je dost impozantní pohled, kór v tom vedru těžkej respekt. Tohle a i celej Kejklův stage-projev očividně na publikum působí, a to je důležitý, protože to je účel koncepční kapely podle mýho názoru. Přesto bych ale rád vyzdvihnul hudební stránku. Nehledejte žádnou přehnanou snahu o originalitu nebo novátorství. Ale řeknu to jednoduše – miluju Turbonegro, miluju Cock Sparrer, mám rád spoustu kapel, který vycházely z obou zmiňovanejch, a muzika Boy mi přijde jako příjemnej a svěží mix těchhle vlivů, kterej baví. Tečka.

Možná to bylo horkem, možná přílišnou a dost brzkou konzumací alkoholu většiny návštěvníků, možná kombinací obojího, ale nemůžu se ubránit dojmu, že na žádnou z větších (rozuměj zahraničních) kapel jsem neviděl žádný hejbající se lidi pod pódiem. Pokud nepočítám dva tři obligátní ožralý číratce pogující s petflaškama v rukou, který nechyběj na žádný kapele nikdy nikde, tak bylo publikum vážně všude statický, až utahaný. Jediná kapela, která rozhejbala lidi, a to ve velkým (aspoň z těch, který jsem zaregistroval), byli First Blood. I v tom dusným horku se jim povedlo přesvědčit (a že se verbálně i nonverbálně snažili fakt hodně) dav ožralejch, zpocenejch a k smrti unavenejch pankáčů, že by opravdu měli udělat „ještě jeden circle pit!“ a hned vzápětí: „další wall of death, no tak!“ a podařilo se jim udržet ty lidi v pohybu celej set, kterej byl mimochodem už tradičně skvělej – což ještě víc potvrdili den na to na Sedmičce.

Šestá zásada: Měl bys vždycky vědět, kdy přestat. Nikoho nebaví dlouhý popisy a reporty, a víš, že všichni nesnášej lidi, co píšou sáhodlouhý příspěvky a místo zpráv romány, proč vůbec takový lidi žijou, hm?

Podvečer pokročil v noc (neptejte se jak, prostě se to stalo), pomalu končil třetí den festivalu a dekadence, která už celej den cenila svoje ošklivý tesáky hrozící infekcí tetanu, teď už regulérně chňapala kolem sebe a kousala každýho, kdo jí přišel do rány. A pak samozřejmě přišel můj zlatej hřeb festivalu. Jello Biafra and the Guantanamo School of Medicine. Tenhle člověk byl první zahraniční punkovej hlas, kterej jsem opravdu zaníceně poslouchal někdy ve 12 letech a vážně jsem se odhodlal zjistit, o čem kurva zpívá, a to už mi od tý doby zůstalo, naštěstí. Znám nazpaměť všechny songy Dead Kennedys a když Jello před 3 rokama hrál na Rock For People a kvůli skluzu stihnul zahrát jenom pár pecek od DK, tak se mnou tak zamávalo, že vidím svýho dětskýho hrdinu, že jsem při začátku California Über Alles regulérně brečel. Tentokrát jsem teda svoje emoce ovládnul, ale byl to pořád stejně dobrej pocit jako tenkrát, o to víc, že tentokrát jsem si moh vychutnat celej set včetně novejch věcí od GSM a byl jsem víc než nadšenej. Jello je samozřejmě pořád kazatel, jehož projevy občas až zavání fanatismem a nekompromisností, ale kdo aspoň trochu chápe paralelu s Jerrym Falwellem a s americkým televangelismem, tak pochopí i ten jeho projev, kterej mě neskutečně baví a i přes zdánlivý kázání mi přijde neskutečně vtipnej, stejně jako jeho texty. No a když se tenhle 55letej politickej bard prohnal tisíckrát pódiem a set byl u konce, bylo na čase vrhnout se konečně dekadenci do jejího krvavýho chřtánu dobrovolně a zakončit report elegantně, protože o některejch věcech se prostě nepíše.

Sedmá zásada: Ani na závěr reportu není dobrý psát nic osobního, žádný nesouvisející story o zvratkách, sexu na toikách nebo podobně poetickejch událostech. Výjimkou je, když se dá taková storka brát jako symbolický uzavření příběhu. V 15 případech z 10 to ale nevychází, bacha na to. 

Ráno se po třech dnech brutálního suchýho vedra zničehonic zatáhlo, vylouply se černý mraky a začal foukat brutální vítr. Při velice rychlým úprku na vlak skrz areál a kemp jsem pozoroval skupiny lidí, z nich půlka ještě nešla spát a postupně střízlivěla, čuměla na nebe a nechápala, co se to děje, a druhá půlka se právě po dvou hodinách spánku probouzela, ještě ne úplně střízlivá, čuměla na nebe a nechápala, co se to děje. Všude se potáceli zmatený polonahý lidi a něco hledali a trochu jsem si připadal jako v nějakým zombie filmu, ve scéně, kdy tábor přeživších v noci napadli zombíci a při rozednění panuje naprostej chaos, protože nikdo nechápe, kdo je kdo a všichni se navzájem žerou. Zamyslel jsem se na chvilku nad tím, kolik z těch lidí si poslední tři dny užívalo muziku, ale pak jsem si dal v duchu facku. Jedna z pokročilejších zásad punkový publicistiky zní totiž: „Nemoralizovat, zvlášť, když sám nemáš čistý svědomí!“ K těmhle pravidlům se dostanu příště. Stejně už jsem v tu chvíli nebyl moc ve stavu na nějakou větší filozofii. Kyvadlová doprava byla světlo v tunelu, vlak byl spása a Praha byla země zaslíbená. Aspoň na chvilku…

P.S.: Osmá zásada: Nikdy nepiš report z akce, když si pak stejně uvědomíš, že vlastně nemáš moc, co říct o samotným dění, věci, který si tam zažíval, buď napsat veřejně nemůžeš nebo by je nikdo nepochopil a tvůj názor na muziku stejně málokoho zajímá. A když už takovej report napíšeš (a je jasný, že je pak škoda to zase po tý práci smazat), tak ho aspoň dej jenom někam na blog, kde máš jistotu, že si ho nikdo nepřečte, kromě pár tvejch zevláckejch kámošů, který se nudí v práci. Good job, asshole…

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Comments are closed.