Kids and Heroes
POLICE STORY aneb Znej svý práva!
Johnny Násilník 13/09/2017 Magazín, Sloupky

Z tramvaje do baru, z bytu do bytu, tu pochcat zeď, tu se zastavit za známým v grow shopu. Vietnamský večerky jako pit stopy. Spíš „pít stopy“, tedy měnit prázdný za plný, a naopak.

V hlavě toho moc nemám. S pachutí konce svý nekonečný lovestory smutně přemýšlím nad tím, jak to vlastně dopadlo s Milem z Descendents a tou holkou, o nehynoucí lásce, k níž se vypsal v songu s názvem Hope. Přišel ten jeho den? Byl jedinej? Nebo nikdo?

No co, stojím na úsvitu nových časů: tykám si s byrokracií, s úřady i s doktory a s výpisem z rejstříku trestů („cože? čistej? nuda!“) kráčím vstříc nový práci, ač krokem rozevlátým, navátým a ne úplně jistým. Jsem přeci jen větší alkáč, než bych si byl kdy dřív ochoten přiznat.

Proto se ocitám zase lehce na plech, na drezíně, stojící na kolejích uprostřed opuštěného nádraží. Do ksichtu září okna baráku, kterej jako by vypadnul z devadesátek, z nějakejch Knoflíkářů. Fleky v omítce, to jsou skřítci někomu viditelní a jinému ne. Noidové, poťouchlí rarachové kradoucí pizzy přímo z rozvozu. Sem tam zaslechnu syčení canů stříkajících na zeď slova vzdoru, i když pravděpodobnějc to bude jenom nějakej podpis, prachobyčejný vzdorovitý vandalství, pouhá rebelantská zábava. Štěkot psa. Pod kůži se vkrádá podzimní chlad. A tak je třeba se zahrát ještě jednou lahví vína.

Chasník pod cedulí se smaženým hnusem v letenským nonstopu u bab přemejšlí, co by sežral. Nad pořád ještě zavřenou lahví se dohadujeme, jak ještě víc na hovno můžeme bejt a kdo z nás žije hůř. To se nelíbí jednomu ze dvou policistů, kteří večeří smažák s hranolkama u vedlejšího stolu. Prej, že máme opustit prostor.

Nesnášíme fízly. Nesnášíme pseudoautority, co rádi kibicujou, co máme dělat. A kurvadrát, teď ani nijak nehlučíme. Nebuříme. Povídáme si.

Fízl chce vidět občanky. Nemám. A ten zákon o tom, že jsem povinen ji u sebe mít, zmizel někde v propadlišti dějin. Stejně máte v autech ty krabičky, kde si nás podle iniciálů bleskově prolustrujete. Ale já ještě neslyšel žádnej důvod, proč bych vám ty doklady měl ukazovat.

Strážník začíná vyhrožovat. Mluvím o svejch právech, ale dost v tom plavu. Aktivisti jako třeba  Zewlák tohle umí líp, znají paragrafy a fízly často vyděsí tím, jak přesně svý práva znají. Já jsem jenom takovej vyndanec. Ptám se, proč to nevyřešíme jako lidi. Tomu oni nerozumí, víš, nemá to cenu, říká Chasník. Utírám loužičku piva, která vznikla před kasou, a fízla prostě ignoruju. Podávám ubrousky prodavačce zpátky. To už oba muži v černém blokují vchod a znovu hartusí na Chasníka, aby jim dal občanku.

„Takže neuposlechnete?“

„Ne, nic vám nedám.“

A to už vím, že jsme v hajzlu. Šumění vysílačky. Poplach. Chasníka zadržujou. Říkám, že jdu za roh pro právníka. A že nemají právo mi bránit v pohybu. Fízlové dál blokujou vchod. Vletím mezi ně a zkouším se prosmýknout kolem. Bum. Letím i s celým křídlem lítacích dveří, ležím na chodníku, někdo na mě řve, ať natáhnu ruce před sebe a zůstanu ležet. Zůstaň ležet na zemi!

Kolem nás je snad dvacet fízlů, tři policejní auta. Celý oddělení! Zásah proti teroristům! Chasník má pouta, ruce za zádama. Klasika na kapotě. Guns, guns, guns on the roof! Vybíhají lidi, kteří celou tu situaci viděli, a říkají, ať nás nechají bejt. Ti kluci nic neprovedli. Dokonce i provozní vyběhnul. Všechno marno.

Vzpomínám na zásady slušnýho chování, na etiketu se Špačkem. To je v tuhle chvíli moje jediná zbraň. S většinou zasahujících paňáců se vlastně dá kupodivu bavit. Tuším, že jim je jasný, že jde o hovno. Ale stejně jedeme dolů na služebnu před Bio Oko.

Prohledávání báglů. A zůstaň tady. Zkouším si vlízt do cely. Vyhazujou mě, že tam nemám, co dělat.

Slyším Chasníka, jak vedle huláká o nespravedlnosti. Fízlové si nasazují rukavice a: „Tohle fakt chceš?“ Dostáváme dejchnout. „To jsem si myslel, že jste na tom hůř, než kolega,“ říkají na mejch jeden a půl promile. „Ježiš, tak už to bude?“ slyším zase Chasníka, když sepsání protokolu trvá dýl než hodinu. „Dejte to sepsat jemu, támhle kolegovi, ten vám napíše román, že se z toho poserete…“

Tak ho píšu.

Je to psychologická hra. Jak dlouho tady budu? Kdy si zakouřim? Nic vysvětlovat nebudu. Nic mi nemůžete, ačkoli vlastně můžete, cokoli si zamanete. Chci jenom vodu. Slyším klapání klávesnice. Zasahující orgán (ten, co chtěl, abychom opustili prostor a navalili občanky) čumí do kompu jako husa do flašky. Gumový hovno vedle něj si promačkává klouby. Klap klap. Čumím na jejich pendreky a pistole. A kafrám, jestli si připadají, že jsou v právu. A že to teda musí bejt dlouhá story, když už to sepisujou dvě hodiny.

V poslední hodině mě to přestává bavit. Otvírám Célina, kterej mě přenáší do doby před sto lety, kdy bylo všechno úplně stejný. S chutí se směju tomu, co ten starej prasák píše.

Myslím na Hugovo „neřeknu nic, nebyl jsem tam, nevim“. A jsem vytočenej z tý nespravedlnosti. Ze zvůle autority, která mě na tři hodiny omezí na svobodě, jenom proto, že „jsem podivně máchal rukama a choval se arogantně“ (citace z protokolu). Nepodepisuju. Budu teda muset na úřad. Bla bla bla, jasně.

V půl druhý ráno jsem venku. Mám naraženou prdel a vztek. Přeju si víc teplejch fízlů.

Foto: Petr Zewlakk Vrabec

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.