Kids and Heroes
Pipes and Pints natřískanou Melodku nezklamali
Johnny Násilník 19/11/2012 Reporty

V Brně jsem nikdy nebyl víc než na autosalonu s dědou, a možnost poprvé okusit atmosféru moravského klubu se mi naskytla na sobotním koncertě Dirty Blondes, Peacocks a Pipes and Pints. Věhlas těchto kapel došel mnohem dál, než jen přes dálnici déjedna, takže se před Melodkou kolem sedmé hodiny stály fronty dlouhé až na ulici.

Dirty Blondes jako známé jméno, nicméně pořád jen ta předkapela s hezkou zpěvačkou a divokým projevem, od které zná pár fanoušků největší pecky a atmosféra zhoustne při předělávce Subways. Hráli skvěle, ale přeci jen tomu pořád chybí nějaký rozlet, něco, co by od sebe víc odlišilo songy a dokázalo potenciál kapely udělat srozumitelným víc lidem.

Každopádně rozjezd to byl dobrý a na Peacocks už byli lidi pořádně rozehřátí. Kromě toho, že tihle zkušení punkabilly floutci měli krátký set jen jako druhá předkapela, tudíž se nekonalo jejich klasické nekonečné vystoupení. Po turné po českých klubech přišel zpěvák o hlas a prakticky nebylo slyšet, jestli zpívá, nebo jen chraplá. Klubová sauna sice Švýcarům svědčí, ale ani zvuk, a rozhodně to, že pořád hrají na můj vkus málo věcí z Touch and Go (a vůbec nic z nové fošny), tomu fiasku nezabránily.

Report z koncertu se dá prej napsat i takhle, dokonce, pokud jste tam ani nebyli. Já se těšil na Peacocks v klubu, a neviděl jsem z nich ani ň. Všechno tohle znám z vyprávění a přišel jsem tam až na zvukovou zkoušku Pipes and Pints.

dsc_0065_pipes_and_pints_850.jpg

Pipes and Pints se s demáčem přehoupli od sladkého dětství ke špinavým dokům a do Kensingtonského klubu, teď kapela hraje před narvanou Akropolí, na jejich desku čekají s nedočkavostí i za oceánem a skví se v letáčku People Like You vedle Meteors nebo Adicts. Od prvního koncertu, který byl „nejlepší“, protože byl první, rostou s každým dalším koncertem. A přes krátké období monotónnosti a okoukanosti se vydáním nové desky dostali k něčemu neskutečnému.

Vyprodaná Melodka praskající ve švech, horký nedýchatelný vzduch, nikdy nekončící stage diving a ohlušující nonstop sborový zpěv, protože staré pecky i přes „jazykovou bariéru“ zlidověly a nové se rychle zarývají pod kůži – při sing-along Never Let You Down šel prostě mráz po zádech. Vzduchem létají piva, lidé padají přes odposlechy, bezhlavě skáčí i tam, kde stojí někdo naprosto fasicnován děním na pódiu.

Každý z kapely je ksicht, každý z nich tam působí jako osobnost a vydávají se absolutně na plno, jakoby hráli poprvé a museli všem dokazovat, co v nich je, jakoby se poprvé ukazovali masám, jako by to bylo naposled. A tak oči slepené štiplavým potem v kotli i daleko vzadu u baru visí na pokérovaném Mikeovi, který běsní, skáče, směje se, uznale a ohromeně děkuje a žene lidi kupředu, visí na Vojtovi, který se šklebí a směje za dudami a potom soustředěně hraje svůj part, na Ondru a Tomáše přebíhající s kytarami sem a tam, a na Vincu, který do hrnců mlátí s nehoráznou zuřivostí a ještě si dokáže užívat koncert, dělat opičky a sem tam skočit někam do moře zmítajících a vřeštících těl.

Publikum hopsá jako banda kreténů až do padnutí. A to vše spolu perfektně sehrané, sjednocené v melodii, v energii, v to, co na nich milují ty stovky a tisíce lidí, které přišly i dneska. A je úplně jedno, že každý ví, kdy přijde circle pit a wall of death, každý ví, že na konci ze sebe vydá to poslední a zamáčkne už stokrát zamáčknutou slzu při Where is my America.

To, co jsem viděl v Brně, byl nejspíš nejlepší koncert Pipes, jaký jsem zažil, s neskutečnou atmosférou. Po několikátém roce objíždění země a po vydání druhého alba dokazují, že jsou velká kapela a dorůstá tu něco, co by se s nadsázkou dalo označit jako „generace Pipes and Pints“. Jsou v podvědomí mladých lidí, kdy není pankáče, který by je neznal, není studenta, který by na nich někdy nebyl, ti, na které z punkových a podobně alternativních kapel nikdo nemá. Hlavně kapela s duší, kapela, která má něco, díky čemu si ji každej, kdo ji kdy aspoň chvíli viděl, zapamatuje.

A my ji milujeme. Byl to koncert před natřískaným klubem s rozjetým obecenstvem, bylo to takový, jaký to člověk vlastě očekával, ale přitom to bylo úžasný. Jako bych cítil něco výjimečného. Ne, že jsem jen zašel na koncert dobrý český kapely a bylo to super. Cítil jsem, že to, co vidím, je něco extra a že to asi zdaleka není konec.

Celý fotoreport najdete zde.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.