Kids and Heroes
Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip – The Feathers Of Oblivion
Vojta - Burning Steps 29/10/2018 LP, Recenze

Žijeme v době, kdy už skoro nic není autentický. Věci, který jsou vytvářený jenom za tím účelem, aby autentický byly, jsou taky jenom produkt a podvod. Busking je pro zbohatlický dementy. Punk je arbitrovanej lidma, co píšou idiotský články pro Vice, nebo salónníma aktivistama, který v životě nedostali přes držku od fízla. Z facebookovejch událostí jsou na nás chrlený přirovnání. „Tohle je jako Bowie kříženej s Panterou.“ „Támhleto zní, jako kdyby At The Drive-In hráli covery od Helmet a poslouchali u toho Bruno Marse.“ Veškerá rebelie rokenrolu byla zhomogenizovaná do podoby úhlednejch škatulek, napodobenin, retra, oficiality a pochvalnejch recenzí od zasranejch diletantů. Každej nýmand má kapelu a každej jeho nýmandskej kámoš, se kterým šňupe fejkovej koks k ránu v Bukáči, je kritik, promotér nebo jinej král vesmíru. Když ale budete bloudit v temnotách, deliriu a stoce hodně dlouho, nakonec se vám může podařit objevit i v týhle době pár kapel, co jsou opravdový, neokoukaný a dělaj si věci absolutně po svým. Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip je rozhodně jedna z nich.

Nebudu zdržovat klasickým výčtem historie, úspěchů a diskografie. Každej nějak začal, něco nahrál, někde hrál koncerty. Důležitý je vědět, že OOBBT jsou tak trochu bezprecedentní záležitost a určitě to nebude nic, co byste čekali. Ve chvílích, kdy jste ponořený v atmosférickým ambientu, může se najednou objevit zlá a ostrá riffáž, za kterou by se nemuseli stydět Sabati v roce 1970 (haha, přirovnání, jsem pokrytec, jasně, jděte do hajzlu…). Ve chvíli, kdy kapela vampí nějakou téměř až rustikální smyčku připomínající ze všeho nejvíc náladou Stravinskýho Svěcení Jara, může se stát, že do vás najednou pustí tisíce voltů bzučivejch pilovitejch black metalovejch ploch. Tohle všechno platí zejména pro zatím poslední a zatím největší počin OOBBT, kterým je dvojalbum The Feathers Of Oblivion.

Nevyzpytatelností a eklektičností ale v žádným případě nemyslím chaos nebo nekonzistenci. Deska a její plynutí je promyšlenej koncept od prvního do posledního tónu. Koneckonců s tím souvisí i způsob, jakým byla nahraná. Každá její část (každá strana desky) nese podtitul jednoho ročního období, který symbolizuje a ve kterým byla i vytvořená. Nahrávání probíhalo venku, a to v rozvalinách raně středověkýho kostela v Budči. Natáčelo se v obě rovnodennosti a na oba slunovraty. Ambient okolních zvuků a špinavost field-recording nahrávky jenom podtrhuje atmosféru silnýho materiálu, kterej na týhle desce najdem. Big Bad Tripu je očividně úplně jedno, jak moc se vylejvá z žánrovejch necek stoneru, psychedelickýho rocku, black metalu nebo instrumentálního ambientu. A právě to je jedna z věcí, který dodávaj tomuhle skoro hodinu a půl dlouhýmu opusu na čerstvosti, kterou si dokáže udržet celou tu dobu. A to zdaleka nejen pro fanoušky dlouhejch ambientních ploch. Monotónnost je OOBBT naštěstí cizí. Přestože se jedná o poměrně dost sofistikovanou instrumentální hudbu, prostě při poslechu The Feathers Of Oblivion zjišťujete, že je to kurevsky šlapající rokenrol, kterej umí kromě zkoumání a tvoření taky pálit a ničit.

Druhá složka kapely, kterou je potřeba podtrhnout, je její vizuální prezentace. Kromě skvělejch psychedelickejch masek, jejichž současnou podobu má na svědomí sochařka Sikra, je to především obal samotný desky. Grafickou stránku všech věcí kolem OOBBT vytváří od samýho začátku manažerka kapely Irma a je dobrý podotknout, že její vizuál je v tomhle případě dalším hudebním nástrojem. Obal The Feathers Of Oblivion je v našich končinách nevídaně promakanej výtvarnej masterpiece a u deluxe verze na vás čeká i podepsanej sítotisk a další vychytávky navíc. Tématicky pak obal koresponduje s konceptem spirituality přírodního cyklu a pokračuje tak v lehce (nebo vlastně možná těžce) pohansky rituálním oparu, kterej se kolem vznášel už u předchozích počinů.

Celkovej mix toho všeho nicméně vytváří okolo kapely temnou enigmatickou auru, což je prostě vždycky plus. Aspoň já jsem byl vždycky fanoušek kapel, který byly záhadný. Takže vznikající kult kolem Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip mě dost baví. A navíc – konec se blíží, soudnej den je za rohem a kdoví, co nás čeká. Charles Manson je mrtvej a už nás nespasí, je čas najít si nový bohy. Nevím, jak vy, ale až dojde na lámání chleba, radši půjdu za sektou, která ve mně evokuje rokenrol, vztek, pohanství, přírodu, drogy, sonický extáze, sexuální orgie, estetiku Lucifer Rising od Kennetha Angera a filozofii Motörhead, než abych se plazil za nějakou bandou sterilních čůráků, kterejch je plná Praha.

V době, kdy autentičnost neexistuje a všechno je stá kopie zase další kopie, je potřeba kopat hluboko do země, než člověk narazí na pramen. A hlavně by nám mělo konečně dojít, že slova jako punk, rebelie, vzdor nebo revoluce už dávno nepatří ke všem těm klonům v jejich padnoucích uniformách. Je čas tu revoltu proti zavedenejm pořádkům a šedýmu střednímu proudu začít hledat na úplně jinejch místech. Tam, kde ještě nechcípla.

Diskuze

  • Facebook(0)
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com