Kids and Heroes
Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip – Temple Of Serenity
Vojta Libich 31/05/2020 LP, Recenze

Kdekdo dneska umí natočit desku, která vás nakope sonicky – svojí hlasitostí, tvrdostí, „temnotou“. Stačí mít prachy a dobrý studio v zádech. Málokdo ale dovede natočit desku, která vás porazí v podstatě pravým opakem. A právě takovou maj čerstvě na svědomí Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip.

OOBBT na Temple of Serenity netěží totiž z jejího masivního předchůdce v ničem, kde by jim to mohlo bejt pohodlný. Kapela opouští líbivej zmatek riffů rozbouřený přírody z Feathers of Oblivion a místo toho se zavírá do tichýho, mrazivýho chrámu, kde medituje nad mnohdy nepříjemnejma otázkama. Což se ale daří s takovou mírou minimalismu a až obřadní ukázněnosti, že výsledkem je podle mýho názoru dosavadní dynamickej vrchol OOBBT. Důležitý je si připomenout, že dynamický neznamená vždycky jenom hrozně nahlas nebo hrozně potichu. Tahle kapela to pochopila a dotáhla tomu všechny šroubky. Ubrání na riffovosti a melodický stravitelnosti vůbec nevadí. Paradoxně jedny z nejsilnějších momentů Temple of Serenity přicházej třeba v místech, kde slyšíme akorát zacyklenou basu s rytmickým pulzem činelů a kde kytary vytváří maximálně ambient v pozadí. Na druhou stranu je tahle deska domovem i několika „nejrockovějších“ kytarovejch sól v historii tohohle maskovanýho kvarteta. Nebyli by to ale OOBBT, kdyby z nich správnou dávkou šílenství nevytvořili sobě vlastní kakofonii a neposunuli to celý zase úplně jinam. Je dobře, že hluk a disonanci tahle kapela nepoužívá jenom jako nástroj volume, ale jako už naprosto přirozenou a funkční součást svýho arzenálu výrazovejch prostředků.

Menší plocha jde tentokrát na ruku materiálu, skladby maj co říct nejen jako celek, ale i jako samostatný kusy muziky, z nichž nejvíc prog strukturu po vzoru předešlý desky maj nejdelší How Many Times Have You Died Before? a asi nejzvláštnější Penitence, zbytek funguje sympaticky i v daleko kratších úsecích. S materiálem si skvěle sedne i volba čistšího a ucelenějšího zvuku, kterej byl svěřenej Amákovi, což byl podle mýho názoru match made in heaven. Rozhodně to kapelu neštrejchlo sterilitou, jak se moh kdekdo obávat. Všeho je tam akorát. Kdybych se nebál takovejch slov, tak bych možná v souvislosti s touhle deskou použil výraz „vyzrálá“. Ale já se jich dost bojím a navíc – úplně by to nevystihovalo skutečnost. Temple of Serenity je pořád plná zvukovejch nahodilostí, skřípotu živě hrající kapely a prostoupená velkým „fuck off“ plastový rockový profesionalitě – ať už je to cokoliv. Jenom je celá ta změť tentokrát víc soustředěná jedním směrem. A to i tématicky. Pryč je oslava chaosu, která prostupovala většinu Feathers, tady sledujeme zamyšlení, žalozpěv, pohřební rituál, tichej, ale nepříjemně ostrej vítr, kterej kvílí dírama v kamení Chrámu a vlastně trochu narušuje jeho posvátnej Klid. Jako myšlenka, která roste vzadu v hlavě a nedovolí vám usnout. Tak jako ty přízračný duše, který známe už ze starejch vizuálů OOBBT, a který na monumentálním obalu novinky, kterej má opět na svědomí skvělá Aneta Irma Lammrová, tentokrát opouštěj Chrám. Tak jako posledních pár vteřin celý nahrávky, kdy uslyšíme starou známou melodii. Ale to, co v nás vyvolává, není nostalgie. Spíš znepokojení.

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com