Kids and Heroes
Od špinavé garáže po kouzelnou psychedelii. Divoké vítání jara s Panel Surfers
Tony Youngfield 14/05/2019 Reporty

Jsou koncerty málo známých, avšak parádních kapel, na nichž se vídáte v podstatě pořád s podobným osazenstvem a publikem, složeným z nadšených bláznů, věrných svým neznámým objevům. A je jedno, jestli je to v Berlíně nebo v Plzni. Když už jste znaveni jednotvárností koncertů a stále se opakující šablonou songů i vystupování kapel, je třeba, aby po čase přišel večer plný spontánnosti, divoké energie a atmosféry, která spojuje. Možná vás něco takového nakopne, začnete opět tvořit, napíšete po dlouhé době reportáž.

Pokud vím, maďarští surf-punkoví Panel Surfers se na svých cestách zastavili v Plzni podruhé. Premiéru si odbyli téměř přesně před třemi lety a možná jsem ze Sally Brown a jejich koncertu s kolegy z The Vernal napsal i report. Tenkrát vše proběhlo bez problému, při letošním jarním návratu byla ovšem cesta o poznání trnitější. Jejich kamarádi na turné, surf rockoví The Keeymen, pocházející též z Budapešti, měli totiž spolehlivější odvoz – přijeli na čas a odehráli sólo koncert v plzeňském podniku Moovement ve čtvrtek, pak pokračovali do Berlína, zatímco Panel Surferům se rozsypala kára a lokální plzeňská parta nakonec uspořádala last minute show v klubu Belfast. Ještě že tak – odměnou nám byly prostory nacpané lidmi a prosáknuté pozitivní energií. I přes chladné počasí v našich končinách, jako by člověk jen vyšel po schodech na terasu ve vnitrobloku, zalitou líným odpoledním sluncem, klonícím se k obzoru, a slyšel zvonící kytary a šplouchání zpěněných vln.

Tentokrát basák nevypadal jako Jack Dalrymple z toyGuitar, potažmo Dead To Me – přijal inkarnaci ve Franka Zappu. „Zappa on the base, ladies and gentlemen!“ Jinak si ale veselá parta byla podobná vzhledově, a hlavně hudebně – a nutno podotknout, že od minule šli o několik levelů výše. Hráli staré songy, nám známé například z eponymní kazety, ale rychleji, lépe, zuřivěji, produkce byla sebejistější. K tomu nálož novějších skladeb, a jestli jsme onehdy probírali, co v jejich tvorbě slyšíme za vlivy, rychle jsme zapomněli, protože zvuková stránka byla ještě pestřejší. Od špinavé garáže a surfových punků, jimž dominovali Thee Oh Sees, jsme na acidu propluli i kouzelnou šedesátkovou a sedmdesátkovou psychedelií v jasných barvách, zaslechli ozvěny Doors nebo Jeffersonů, troufám si tvrdit, že já jsem chvilkami pociťoval i lehké stonerové sucho na patře. Z mnoha pocitů a nálad mi ale žádné nebyly nepříjemné – dlouho jsem si neužil tak nevtíravé a sympatické souznění kapely, publika i celkové atmosféry. A je jedno, jestli stojíte u baru s drinkem a podupáváte si nožkou, nebo v první řadě předvádíte epileptický záchvat – taková spontánnost by neměla být výjimečná, naopak – kde jinde, než v rock’n’rollu by se měl dělat bordel? Pokud ne na punkovém koncertě, tak už nikde.

Třešnička na dortu je klišé – po asi hodinovém poctivém setu Panel Surfers, kdy jsme se nezastavili, a další hodině, věnované chlastu a rozličným substancím, přišlo totiž něco, co lze spíše nazvat dalším deklem pod jazyk – jam session. Ne ledajaká jam session. Panelové vzali do rukou nástroje (kde jen jsem to před lety viděl tu kytaru se samolepkou „CRAP“?) a začali do nich řezat, ponejprve lehce a mírně, jen jako doprovod k probíhající party, a pak tvrději, nelítostně. Mejdan, opět se svíjíme v křečích. Dá se říci, že mohutně zreverbovaný mikrofon už nepatřil kapele, ale „hostujícím“ z řad místních – jam odzpívali a odeřvali Sochy, jehož můžete znát z úderky Commodore 64 nebo úkazu Jack Prescott AKA Shit Spirit, nejnověji ze savage hardcore gangu BOOST, a Tobiáš ze senzace (Ed) Rosenthal.

Foto: Mára Kindl

O autorovi

Sometimes antisocial, always antifascist. Sailor of rock'n'roll since 2007, journalist since 2013. DJ Tony Looney Drill since 2018. You have no right to know anything more about me.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com