Kids and Heroes
Násilník na útěku do Anglie I.
Johnny Násilník 19/07/2013 Sloupky

Dost bylo potácení se od baru ke klubu, dost bylo pracáku, dost bylo země přísných pohledů, kterými si tě měří skrz pivní kecy a normalizovaný měřítka, dost bylo nevkusu a snění s otevřenýma očima.  Jednoho dne jsem se vzbudil s plánem odjet za hranice, ale zase tolik romantický to nebylo. Prochlastal a prosmažil jsem se k tolika pokutám, ze ani nezbylo nic jiného, než prásknout do bot. Stopování na dálnici nebo ježdění metrem na černo podle mě není takovej zločin, každopádně sekáč v řádu desítek tisíc je konec rokenrolu, a tak jsem všechno opustil a vydal se s třiceti euro na stopa s cílem kdesi na britských ostrovech.

Během několikatýdenního tahu se zdál ten sebevražedný nápad jako jediné možné řešení. Práci tu neseženu, v jedenadvaceti letech jsem, jak mi jedné noci naznačili pražští strážníci hrozící mi zapíchnutím tužky do voka, jen fracek společnosti na obtíž a s maturitou nebo nějakým psaním se můžu jít leda tak vyfotit k nim na stanici. Dostanu se stopem na farmu do Worcesteru, kde budu bydlet ve stanu a denně si vydělám na přežití, to přece nezní špatně.

Jenže pak jsem po snad dvou týdnech dodávání si odvahy, loučení se a nesmyslů okolo peněz na cestu, ocitl v Plzni, kde už to jako taková jízda nevypadalo. Utrácím poslední český drobný za oběd u Číňanů a užívám si s Plzeňáky ještě jedno brko před zahraničním detoxem. Na Rozvadově jsem tudíž až za tmy, zkouším chytit pár kamioňáků s iluzí, že bych se mohl dostat do Anglie třeba na jeden zátah. Sladký sny, a tak si asi ve dvě ráno ustelu za svodidly a snažím se spát.

Brzy ráno mi staví vysokoškolský profesor, který učí v Německu. Rychle mění routeplan a nechám se hodit až do Heilbronnu. Kilometry německých dálnic rychle utíkají a i přes ospalost mě dost baví historky a názory vzdělanýho a inteligentního týpka.

Na parkovišti u Heilbronnu se zkouším ptát truckerů, přičemž se nade mnou smiluje řidič z Třebíče a bere mě někam ke Speyeru. Celou cestu je to samý “jeď ty chuji”, ale je to milej postarší týpek. Mluví o cenách plynu, o Brnu, a přitom za okny míjím německé elektrárny a závodní okruh v Hockenheimu.

Život kamioňáka je vůbec podobný nomádovi. V kabině si vozí pojízdný domov, postel, pod ní zasunutou ledničku a špajz, na palubce notebook, repráky, navigaci, telefon, kýbl s tabákem, baličku. Domů se vrací třeba na víkend, někteří prý nebyli doma dva měsíce v kuse. Fascinující jsou nekonečné karavany nákladních vozů, které nekontrolovatelně vozí zboží po celé Evropě, od výrobce ke špeditérovi a dodavateli. Jsou jich tisíce, možná miliony.

Johnny“A mimochodem, tohle je buzerantský parkoviště,” řekne ten týpek na rozloučenou, a já stojím u Hockenheimu na rastplatzu, kde je jen zaflusaný posraný hajzl. Jezírko, ve kterém se prej dalo vykoupat, je plný hoven a vodních rostlin, umírám žízní a nezbývá než překonat ostych a ptát se řidičů, jen co přijedou. Jedna Němka přede mnou uteče do auta a rychle odjede.

Po dvou hodinách lámanou němčinou vysvětlím dědovi, kterej venčí za svou dodávkou vypelichaný psisko, že chci směrem na Koblenz. Vůbec nerozumí anglicky a já jsem na tom s němčinou dost špatně, ale bere mě. Lomím rukama, hledám slovíčka ve svým provizorním ručně psaným průvodci. Zdá se, že mě bere nerad jen jako pomoc bližnímu v nouzi, ale vyklube se z něj pohádkovej dědeček, který na starý kolena dělá řidiče a objíždí severní Evropu i se svým destiletým psem. Dokonce mi nabízí cigára, na benzínce mi kupuje bratwurst a kafe a loví z koše slevové tikety na jídlo.

U Koblenz je hodně Holanďanů i Belgičanů, ale zírají na mě s odporem. Po necelé půlhodince ale staví hodně opálená Italka, narozená v Německu. Jede ze Španělska od své hipísácké kamarádky do Bielefeldu, živí se jako zdravotní sestra a po nocích hraje taneční goa muziku v německých klubech. Zastavuje na benzínce pro něco sladkého, protože prý posnídala jointa, a v zácpě před Bonnem zpíváme s Bobem Marleyem z rádia: “Could you be loveeed?”

Na bezínce před Kolínem nad Rýnem přichází další krize. Nejde to. Je vedro, začínám smrdět potem a nikdo nestaví ani kladně neodpovídá na otrávné dotazy dvě, pak tři hodiny. Pozoruje mě blonďatej albín z kamionu, který tu přespává. Vyptává se kam jedu, zdviženým palcem mi pokaždé, když projde kolem, přeje štěstí a pak mi hází vodu. Zřejmě je to Lars Carlsberg, ochránce alkoholiků na cestách, duch, měnící se v nejrůznější lidi.

Měním rychle plán. Když už jsem tady, zahraju si na turistu a podívám se do Kolína. Brzy ulovím kancelářského fricka, jenž mi během desetiminutové cesty udělá expres průvodce, vypráví, co je ve městě zajmavého, a vyhodí mě téměř pod obrovským Dómem. Po nádherných scenérií řek a údolí vidím kolínské panoráma a stojím pod tou obří stavbou mezi turisty a rozjívenými mladými Germány s kytarou, a nevěřím tomu, že tu jsem.

Ptám se na výpadovku na Cáchy, projedu se Strassenbahnem, ve Frechen nakupuju večeři v supermarketu a když se doplazím k ceduli ukazující Aachen, prohnutý pod zavazadly mám dost. Jsem  v hajzlu, místo není dobré na zastavení, padá tma, aut jezdí málo a já poštípaný od komárů pomalu hledám místo, kde se tu na předměstí bezpečně vyspím.

K ceduli Aachen připisuju “bitte”, a v půl jedenácté mě zachraňuje Nizozemec. Takovej uťáplej typ, nevím, jestli jenom nechce mluvit, nebo mluví špatně anglicky, nebo ho seru, ale je mi to jedno, jedu na Achener Land, velkou service station na hranicích a překonal jsem Německo za den. Projíždíme kolem gigantický, nádherně osvětlený elektrárny, tenhle most zase zbourali, protože se pod něj nevešly moderní kamiony, a pak přemejšlím, jestli jsem si usral já, nebo tenhle učitel v nizozemský večerní škole. Pořád opakuju, jak moc mi pomohl, podáme si ruce a pak si půjčuju mapu od rumunských truckerů. Zejtra dám Belgii, ale napřed si lehám na pískoviště za bezínkou k mladým Polákům, kteří jedou do Portugalska surfovat.

Ráno asi hodinu a půl obcházím české, slovenské a polské kamiony s cedulí mířící někam k Bruselu. Mám štěstí, bere mě polský truck, který řídí slovenský Maďar. Fotřík, nejdřív nevím, o čem si budeme takovou dobu povídat, ale nakonec to je fajn stop plnej družnýho vyprávění. Je vtipný, jak vždycky řidiči začnou od ostýchavých a fádních otázek, moc se nesmějou a spíš nedůvěřivě zírají, a nakonec se dozvím celej medailonek a příběh plný ženských, co je podrazily, dětí, co jsou daleko doma a které studují, chlastají nebo vychovávají děti, dozvím se zajímavosti o systému čísel navádějících řidiče do nizozemských přístavů, a nakonec se skoro plácáme po zádech a je mi líto vystupovat.

Dýchám Evropskou unii, kvůli jejíž kvótám doma žeru polský potraviny a nebudu moct kouřit startky. Na druhou stranu si můžu po Schengenu jezdit jak chci a přitom mi kvůli brzdičům hoření padá motor cigára na kalhoty.

Takzvané krátké Holandsko přejíždíme za deset minut, pak míjíme Brusel i Gent, na benzíně na vařiči ukuchtíme vajíčka a po pár hodinách, kdy jsem se stihnul i trochu prospat, jsem ve Francii kousek od Lille.

Bohužel jsem zase na dost blbým místě na kruháči. Improvizovaně čmárám na cedulku cosi o první benzínce ve směru na Calais a po celkem dlouhém čekání mě na tu silnici vezme Frantík. Tihle cizí lidé jsou neskuteční, například tenhle si zajel deset kiláků a pak mi nacpal destieurovku na jídlo.

Po občerstvení se dávám na liduprázdném parkovišti u poměrně dost ospalé benzíny do řeči s podivínským Slovákem, který shání trávu, nabízí mi kafe a v rytmu Depeche Mode mě doveze až pár kilometrů před kanál do Transmarku.

Je tu obchod s chlastem, kde se dveře netrhnout, ale řidiči obtěžkaní kartony piv většinou jedou zpátky do Evropy. Lars v převlčení za bodrého Ira mi z okna sype s přáním, ať se kurva držím, asi deset liber v drobných, a po čtyřech hodinách, kdy jako somrák opruzuju před krámem, se balím, že si do toho Calais dojdu pěšky.

Zapomínám na to, že doptat se Francouzů na něco anglicky, je nemožná věc. Pěšky je to do přístavu asi hodinu a půl a oni zřejmě netuší ani, co to je ferry, ačkoli je to napsáno na mapách. Beru bus do centra Calais a pak se táhnu a bloudím, až se po snad dvouhodinové odyssee s báglem a stanem v ruce vidím ošlehaný chladným mořským větrem před jeřáby a plošinami. Ještě tři čtvrtě hodiny obcházím celý přístav, pár anglických důchodců mi radí, jak se dostat na trajekt a zase do mě sype prachy, ač si o žádné fakt neříkám.

Na parkovišti před ticket office pak potkávám dva stopaře, po krátké konverzaci v angličtině měníme jazyk na češtinu. Týpci jsou v pohodě, a jsou rozhodnutí dostat se přes kanál stopem zadara, což já po dnešku vzdal a chystal jsem se obětovat třiatřicet euro za plavbu on foot. Na shánění řidičů a stopování v Anglii je ale už dost pozdě, a tak hledáme místo za fabrikami smrdícími sírou. Zakempíme to na louce u lesa, do noci probíráme svoje životní osudy a pak usínám klepající se zimou pod temným francouzským nebem.

Říkal jsem si, jakej jsem frajer, že se dostanu do UK za pár dní, mnohem dřív, než jsem čekal, nicméně Calais je děsnej vopruz. Ráno se snažíme ptát před pokladnou, ale většina lidí spěchá a kouká na nás jako na nedůvěřivý somráky. Bezvýsledně se snažíme pošmelit lístky levnějc ve městě, které je jinak neskutečně romantickým maloměstěm s cihlovými rybářskými domky, památkami a úzkými uličkami.

Je po poledni a pořád trčím ve Francii, před branami Anglie, a začínám propadat otupělosti i panice. Kouřím jednu za druhou a jen tak sedím s klukama na něčem, co je zřejmě zastávka. Lars Carslberg nikde, a už vůbec žádnej řidič, který by byl ochotný vzít nás na trajekt, kde se platí za vozidlo, a ne za osoby. Prachy mizí, protože člověk musí něco jíst. Na nohou mám puchýře.

Jak by řekl klasik, je to fakt prcárna.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

1 Comment

  1. Hurvy 31/07/2013 at 13:20

    Já jsem zvědavej, jestli to přežiješ ve zdraví :-)