Kids and Heroes
Násilník na útěku do Anglie II.
Johnny Násilník 29/07/2013 Sloupky

Motorest nebo přesněji service station se dá nějaký čas považovat za domov. Je tu lavička, fast foody, záchody, obchody s nejdůležitějšími věcmi, parkoviště, kde se můžete hodinu ptát kamionů, jestli náhodou nejedou vašim směrem, a je tu i koupelna, sic špinavá, zato ale s teplou vodou. V těhle oázách jsem totiž strávil po překročení La Manche hodně času.

Přes kanál jsem se dostal s Anglánem středního věku, který v bekovce mířil za rodinou z Německa, kde bydlí. Jmenoval se Sascha a koupil mi pivo. Ne, vážně, seděli jsme v aute ve fronte před trajektem, mluvili o muzice a on mi pouštěl fresh britské objevy a potom jsme něco vypili na trajektu, než jsem usnul na sedačce zírající do temných vln.

Tenhle Sascha se živí tím, že dělá recenzenta muziky, ale na státní zakázku. Kontroluje vesměs kapely bílý ligy, které, když porušují zákony, nemůžou v Německu oficiálně nikdy vyjít.

Kousek za Doverem se rozplývají mraky, a teď už na druhé straně a s hodinou navíc k dobru, frčíme do Maidstone. To je jedna z těch service stations, kde zůstávám trčet přes noc, protože řidiči dostávají buhvíproč z cedule ‚Birmingham‘ slzavé záchvaty smíchu. Tak si poprvé oddechnu, vykoupu se a ustelu si na vřesu pod dráty moderní britské železnice. V zahradě Anglie, v Kentu plném zeleně a pestrobarevných se snáší chladná noc a já usínám jako vandrák s Pascalem Briggsem v uších, jako bych se válel doma v peřinách.

Ráno měním plán a smiřuju se s tím, že víc než desetimilionovému Londýnu se prostě nevyhnu. Po nějaké hodině mi staví týpek, který mi lámanou angličtinou vysvětluje, že mě odveze někam kousek před Londýn. Je to Polák, má v Camdenu obchod s potravinami a na sobě tepláky.

Poláci jsou všude a většinou jsou hned poznat. Buď se už z dálky nese hlasité ‚pierdolis, kurwa mac‘, nebo mají tepláky. Jednou jsem zabloudil do anglické galerie a součástí výstavy byla i obrazovka, na níž stálo několik bábušek v lidových krojích na louce před vesnicí, plačtivým hlasem zpívali lidovku, kde se ale zpívalo něco o tom, že mladým radí na úřadu práce rovnou, ať se seberou a jedou dělat do Anglie. K Polákům v Anglii se ještě dostanu, teď nechci zabíhat do nějakých stereotypu a už vůbec ne předsudků.

Na parkovisti v Thurrock se ten chlapek vyptava polskych kamionu, jestli by nevzali bratra do Birminghamu a I kdyz nikdo nejede, podava mi nejaky libry na obed. Najim se a obejdu kamiony. Nic. Češi a Poláci jedou zpátky do Evropy, Angláni jedou na sever. S jedním pokérovaným Irem si dávám fag, pak mi říká, že jeho kámoš by měl jet do Manchesteru kolem Birmu. Nejede, akorát se smějou a nadávaj si do pricků. Zkusim to ejste jednou a pak si optimisticky stoupnu na vyjezd na silnici.

Truckeři jsou většinou milí, ale i tak slyším během dvou hodin asi stokrát sorry mate, dvakrát fuck you, párkrát piss off a černoch s dodávkou narvanou dělníky přibrzdil a když jsem se rozběhl směrem k nim, s hlasitým řehotem ujeli. Nevadí, objednám si megabus z Londýna, tam se dostat musím.

Odpočívám v kavárne a s úbytkem pohybu přicházejí úvahy o tom, co tu sakra dělám. Jak jsem se ocitl někde na ostrově, kde mince absolutně nedávají smysl, jsou těžké a nevejdou se do peněženky, všecko je opačně, cigára stoji víc než nový auto a ani do zásuvky kabel nenarvu.

Znovu měním směr na Londýn, jdu k hlavní silnici, jenže tam je zácpa a řidiči na sebe v pátek v podvečer leda tak troubí. Jeden si mi omlouvá, že má dítě. Píšu si na ceduli pod London nápis „please“ a pak „I won’t hurt your children“. Po hodině na debilním místě u přechodů na velký křižovatce beru svůj hlemýždí domek a deru se provozem na druhou stranu, následuju značení pod most pod dálnici a stojím u cedule, kterou nechápu. Zkouším levou i pravou stranu, protože nechápu, kudy se na ten Londýn jede.

Deset hodin. Neříkej mi, že se do toho posranýho Londonu nedostanu. Bolí mě záda, chce se mi spát, potřeboval bych si aspoň sednout, ale nesmím to vzdát, ráno mi jede bus a někdo mě vzít musí.

Po jedenácti hodinách mi staví dva Pákistánci, Saleh (možná to bylo jinak) a Chaz. Zatímco ti distingovaní a slušní Angláni ve svejch kárách mě ignorovali, ti slušní a celým západním světem nenávidění muslimové mě berou na předměstí k zastávce metra.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.