Kids and Heroes
Mighty Sounds 2015 – třídenní obléhání Tábora očima Kids and Heroes
Michaela 13/07/2015 Reporty

Jeden z největších letních mejdanů Mighty Sounds, který letos přivezl taková jména jako Sick of it All, OFF!, Red Fang, Architects, Enter Shikari nebo Derrick Morgan, je za námi. A protože se na něm jako každý rok zastavila značná část naší redakce, přinášíme vám opět multireport, tentokrát od devíti redaktorů. A pokud máte radši obrázky, dejte si fotoreport na našem facebooku.

 

Dommynick

Po zkušenostech z posledních dvou let jsem jel tentokrát na Mighty s tím, že se budu kapelám věnovat více než čemukoliv jinému a že stihnu v rámci možností vše, co jsem si poctivě zaškrtal. Povedlo se a festival jsem odstartoval kapelou The Creepshow. Místama lehčí nuda, celkově vydařený koncert. Hned poté jsem vyrazil na sousední stage, kde začínali Ignite. Pro mě osobně jedno z příjemných překvapení a doufám, že ještě někdy v budoucnu budu mít tu čest. Po menší pauze už jsem stál na Sick Of It All – legendární NYHC, dobrá atmosféra. Těšil jsem se a nezklamali! O hodinu později jsem šel zkontrolovat jedno z největších lákadel pátku – Architects. Metalcore z Británie, technicky na dost vysoký úrovni, circle pit po celou dobu koncertu a skvělá show! První den jsem zakončil kalifornskou kapelou Strung Out a na Vanessu už bohužel nevystačily síly.

V sobotu po obědě jsem odstartoval hudební maraton s Rabies a s na kvalitě stále rostoucími The Hope. Po nich jsem i přes šílený vedra v Lucky Hazzard stejdži vydržel a počkal si na skvělý Nano. Po pražských Skywalker jsem se ze zvědavosti šel podívat na Banánův projekt I am Pentagon, který ve mně moc nezanechal, a přesunul jsem se na Wild Tides. V poslední době má dost oblíbená pražská kapela. Syrovost, sranda, show a originalita. Prague Conspiracy tentokrát nevypadl zvuk ani jednou a předvedli svou obvyklou, energickou ráknrol show s několika novými songy. Iron Reagan jsem bohužel nezvládl a na dalši koncert jsem se vypravil až kolem jedenáctý na Jan Hus stage, kde měli zanedlouho začít očekávaní Enter Shikari. Předvedli strhující pódiovou show, skvělý zvuk, skvělý světla, bavil jsem se od začátku do konce, a i když k tomuto žánru nemám žádný hlubší vztah, rád si občas něco podobného pustím nebo zajdu na koncert a jak Architects, tak Enter Shikari naplnili má očekávání. Vše v pořádku a jdu chillovat na Batmobile. Poté už mám v aplikaci žlutě označeno jen The Oxx, kteří byli nedobrovolně přesunuti do Lucky Hazzard stage na 2:45. Čekání se vyplatilo a klucí sypali jednu pecku za druhou s občasnými featy týpků z Dead Letters.

Poslední den festivalu si dávám trojici koncertů v Jan Roháč stage – The Tidal Sleep, Expire a Defeater. Tuto hc jízdu jdu zakončit legendami žánru – Terror. Kapela odvádí na pódiu dobrou práci, jen mi přijde, že to moc nefunguje. Něco tomu chybělo. Rapující metalák James Cole mě opět dostal. Kvalitní songy s pořádnou dávkou nadhledu. Ubírám se opět do bílýho stanu, tentokrát na dva poslední koncerty – Red Fang a OFF! Na první jmenované kapele mě baví zvuk. Znějí jako z desek a krasně jim to šlape. Paráda! U druhé kapely se nabízí možnost ještě se před odjezdem trochu zmrzačit v moshpitu. Keith Morris a jeho parta to sekají, jako kdyby se neměli dožít zítřka, a jsou krásným zakončením jedenáctého ročníku Mighty Sounds.

Celková organizace festivalu výborná, nenapadá mě snad nic závažnějšího co bych mohl vytknout a tu jedinečnou atmosféru by měl zažít snad každý, koho alespoň trochu tyto žánry baví. Zakončuji tradiční větou: „Tak zase za rok!“

Dušan

Rozkaz zněl jasně: vyhni se obecným kecům typu – bylo to v Táboře, svítilo sluníčko, pil se Budvar a Toiky byly špinavý. Což nevím, na žádné jsem během těch čtyř dnů nebyl, ale prej byly letos relativně slušný. Místo toho se mám zaměřit hlavně na tu nejdůležitější část, což je muzika. Vypíchnout, co mě zaujalo, zkritizovat to, co stálo dle mého názoru za hovno, a to všechno nějak zkusit zabalit do „majtí“ atmosféry tak, aby si i ten vážený čtenář, který to letos prokaučoval, připadal, jako by tam byl. Fajn, ale já to ještě zkrátím o tu kritiku, na hejty mám facebook, kde si mě může smazat každej, koho nebaví to číst, tady tím nikoho prudit nebudu. A hlavně ono ani není moc čím. Toho pozitivního bylo mnohem víc, ale omezen počtem znaků zmíním jen to, co mi utkvělo nejvíc, v pořadí čistě náhodným.

Tak tedy, Sick Of It All. Dnes už klasika svého žánru, živelní a nespoutaní Amíci, kteří za ta léta, co už hrají, neztratili naprosto nic ze svého drajvu, a tak to na pódiu lítalo, v kotli pod ním se to vařilo a mlátilo hlava nehlava a já, hrozíc zaťatou pěstí, jsem si liboval, protože tohle bylo kurva NYHC, jak má být!

„You need a little bit of insanity to do great things.“ To řekl Henry Rollins a kapela Jaya the Cat jakoby si to vzala k srdci. Parta fousatejch maníků kombinovala houpavé tóny reggae s punkovými pasážemi, zpěvák Geoff střídal v rukou mikrák s kytarou a plechovkou piva, pot z nich cákal až do prvních řad publika a všichni u toho vypadali, že si nikdy v životě neužívali nic tak, jako zrovna tento koncert. A já jim to věřil a užíval si to s nimi!

Gone Hepsville patří do kolonky „Můj letošní objev festivalu“. Protože makám v rock´n´rollovým podniku, mám k téhle muzice hodně vřelej vztah a jsem rád za každou kapelu, která tohodle krále rockové muziky drží při životě. A když to navíc dělá někdo s takovým stylem, jsem přímo nadšenej! Kontrabas, klávesy, dechy, obleky, pomáda a poctivý chromovaný mikrofony, k tomu patřičný nadšení, nevázanost a unikátní atmoška narvané Lucky Hazzard stage a člověk si připadal jako v 50. a 60. letech tzv. us golden age. Slovy Joan Jett „Rock´n´Roll music is what gets me off“.

A nakonec pro mě to největší překvapení, libinská HC parta Empty Hall Of Fame. Znám je už pár let, viděl a slyšel je několikrát, ale tohle jejich vystoupení předčilo veškerá má očekávání. Po překonání prvotní nervozity rozjeli kluci na pódiu tak nehoráznej diktát, že i ti, co už byli po celé sobotě o půl druhé ráno dost zmoženi vedrem a chlastem, rázem ožili, při nejnovějším songu God už jakoby zábrany pod pódiem neexistovaly, půlka stanu najednou kroužila v circle pitu, kterej následně přešel do mosh pitu, nechyběl ani obligátní stage diving, zpěvák Kájoš sázel jednu pecku za druhou jak smyslů zbavenej, a díky tomu všemu moje euforie na konci dosáhla totálního vrcholu. Hluboká poklona pánové, váš koncert jsem strávil s hubou dokořán!

Těch kapel, co by stály za zmínku, bylo samozřejmě mnohem víc, ale jak už sem psal na začátku, limit na znaky je neúprosný, takže už jen ve zkratce: Bombs From Heaven a Burning Steps na rozjezd výborný, The Unholy Preachers jsou obecně moji hodně oblíbenou partou kreténů, ale svým koncertním outfitem, za který by dostali v Modré Ústřici doživotní čestné členství, tomu nasadili korunu a vnesli tak do své show i trochu toho dnes tak potřebného humoru, nové Shelter Six ještě nemám naposlouchané, ale rozhodně je to příslib, The Creepshow si odehráli svoje a nezklamali, čeští Rabies ukázali, že se velké stage nezaleknou a svým výkonem si nahlas řekli o lepší čas pro příští vystoupení, Burning Streets předvedli něco z pověstné bostonské punkrockové školy a i britští Cockney Rejects, Eastside Rebels a Booze & Glory dokázali, že ostrovní Oi punk má pořád co nabídnout. To, že mě spousta dalších kapel nezaujala, nebo nebavila, je úplně nepodstatný, svoje příznivce si našli jinde a o tom to je, o různorodosti, ve které si vybere každý a která vytváří právě tu jedinečnou atmosféru, pro kterou je tento festival tak ceněný.

Co říct závěrem? Lze se jen zopakovat, stejně jako minulý rok si organizátoři zasluhují absolutorium, opět ukázali, že tento festival u nás nemá konkurenci, zase nabídli vyváženou směs kapel známých i těch, které se jednou možná známými stanou, svou vysoko nastavenou laťku, co se zázemí pro kapely i návštěvníky týče, minimálně udrželi (možná i posunuli výš) a celkově to zvládli s grácií už sobě vlastní, za což jim patří veliký respekt! A mimochodem, ten si zaslouží taky za to, že hlavně díky jejich iniciativě a obrovskému úsilí to vypadá, že už příští rok se budou moct veškeré open air akce v ČR konat bez obav z těch hygieniků, kteří by si chtěli z limitů hlasitosti udělat bič na pořadatele a ztrpčovat jim život nesmyslně vysokými pokutami. Mighty crew díky, bylo to krásné a za rok se vidíme v Táboře.

Jura

Ten, kdo jezdí pravidelně na Mighty, sleduje průběžně celý rok dění okolo festivalu a těší se na každou novou zveřejňovačku potvrzených kapel. Já to mám samozřejmě úplně stejně. Pravidelně kontroluju internety, kdy se konečně začnou objevovat nějaká jména. Letos jsem tak nějak marně doufal, že se objeví, alespoň pro mě, nějaký pořádný tahoun. Nejdříve mě uklidnili The Casualties, ale ti museli svoje vystoupení nakonec odpískat. Když přišel den D, odjížděl jsem do Tábora v nejistém očekávání, protože kapely zvýrazněné na plakátě velkýma písmenama mi nic neříkaly. Nicméně i tak to pro mě byl jeden z těch povedenějších ročníků a užil jsem si ho tak jako vždycky.

Oproti minulému roku, kdy se mi podařilo oběhnout slabou půlku kapel, na které jsem si myslel, jsem letos viděl opravdu hodně. Většinu setu Bombs From Heaven, kteří otevírali festival na Roháčovi jsem prostál ve frontě s lístkem a do stanu jsme s partou dorazili na poslední dvě věci. Po Bombs nebylo až do The Creepshow nic zajímavého, tak proběhlo kolečko po areálu. Na Mighty mě strašně baví, že se vždycky sjedou všichni známí, které celý rok potkávám po celé republice na koncertech, na jednom místě. Proběhlo nějaké to pivo, první zdravice od kamarádů a poté už jsem následoval dav mířící k jednomu z hlavních pódií. Je zbytečné se rozepisovat, že The Creepshow už asi nikdy nebudou mít takovou šťávu jako se Sarah, ale i tak jsem si je rád poslechl. Pipes and Pints. Já nevím, mě ta jejich muzika asi opravdu víc sedí do menších klubů, kde je větší kontakt s publikem a atmosféra je taky někde jinde. Z jejich vystoupení jsem neměl vůbec dobrý pocit a nebyl jsem sám. Další věcí na programu byli Cockney Rejects. Pro mě naprostá srdcovka a tak trochu splněný sen vidět praotce žánru naživo. Bez kouřových, světelných a jiných zbytečných efektů předvedli skvělou show. Na starých pánech bylo poznat, že je muzika pořád baví a jsou stále plní energie. Takovým kmetům texty o chlastání a rvačkách na fotbale s klidným srdcem věřím. Po anglických veteránech jsem odběhl na skvělou bandu Rezurex, s charismatickým frontmanem a neskutečným kytaristou, které diváci nechtěli pustit z podia. Po nich přišlo největší překvapení festu, Strung Out. Tahle nesmírně poslouchatelná záležitost mě totálně dostala. Agresivní, ale melodická muzika zahraná s neskutečnou lehkostí a absolutně precizně. Sympaťáci z podia rozdávali i v pokročilou hodinu pozitivní vibrace a bavili se jak oni, tak my v kotli. V pátek jsem chtěl stihnout ještě 8°6 CREw, ale na ně mi už nezbylo dost sil, tak jsem se vypařil do stanu.

Klasické ráno na Mighty? V pět hodin první šok, když přestane hrát muzika, po areálu se rozhostí ticho a do sousedních stanů se začnou vracet kamarádi s větší výdrží. Asi v 8:00 je ve stanu zhruba 40°C, takže nejvyšší čas vypadnout ven. Venku už to praží, takže na slunci je asi jen o pět stupňů míň než ve stanu. Postup je jasný: hlava pod studenou vodu, vrstva opalovacího krému, brýle, čepice a hbitý přísun libovolných tekutin. Sobotu svou ostrou muzikou výborně otevřeli Rabies, následovaní Call Tracy, které jsem musel omrknout po jejich objevu na Bandzone, a nemohl jsem vynechat anglickou smečku Seaside Rebels. Parta skinheadů pod vedením basáka z Booze and Glory. Na druhé jmenované jsem se těšil asi nejvíc. Řízný Oi! z ostrovů s melodickou kytarou pro mě byl opravdu vrchol festivalu. Booze and Glory zahráli vše, co jsem potřeboval slyšet a poslední peckou London Skinhead Crew si koupili i poslední pochybovače. Toho večera jsem ještě zavítal na záležitost Enter Shikari. Pro mě to byla absolutně nepochopitelná muzika, takže jsem dal dva songy a se spoustou otázek a skeptickým výrazem ve tváři jsem se odporoučel na výborné Empty Hall Of Fame. Noční párty v Bubnu jsou samozřejmostí a nechť zhyne ten, kdo tam nikdy nebyl.

Neděle byla odpočinková a nesla se ve znamení válení se u vody a vlažného polehávání ve stínu. Každopádně jsem nesměl vynechat Houbu, protože na Houbě jsem začínal a s Houbou taky jednou skončím. Povinností bylo zajít na skvělé Stepson, protože ride or die. Do večera jsem obcházel stage a stánky a užíval si posledních chvil na fesťáku. Poslední kapela OFF! mě taky překvapila, ale v tom smyslu, že jsem asi čekal o něco větší parádu. Ale jo, dobré to bylo. V noci samozřejmě klasická dojezdová party v nacpaném Rude Bo… teda Bubnu.

Co napsat závěrem? Nebudu řešit plusy a mínusy. Jediné, co mně docela nebavilo, bylo zvětralé pivo, někdy víceméně pokojové teploty, podávané ve stáncích. Chápu, že lidí bylo moc a muselo se točit dopředu, ale já bych si klidně počkal, protože spadlá pěna není můj styl. Jinak nemám sebemenších výhrad. Viděl jsem, co jsem potřeboval, i něco navíc. Poslal pár hipíků k holiči a vše přežil (tentokrát) bez zranění, takže děkuji přátelé a za rok na stejném místě. Peace!

Martin Suicide

Mighty Sounds sobotní, zastavení první: Příjezd v půli odpoledne žárem spalovaný plac letiště, polomrtvý areál a tóny linoucí se z jednoho z pódií ve mně opět způsobují recidivu jinak úspěšně potlačované skafobie. Jsem fanoušek horkých letních dnů, ale v tenhle moment si říkám „tohle už je asi moc“, na druhou stranu lze se rázně shladit pivem. Ploužím se areálem jako cestovatel Saharou hledajíc oázu, jen mi chybí ten apartní koloniální obleček ve stylu Night Boat To Cairo. Chvilku koukám na Burning Streets, standartní post-devadesátkový neškodný punk, žádná sláva, ale oproti mixu ska s world music zní mému sluchu jako rajská hudba.

Zastavení druhé: Je zábavné poflakovat se po areálu a čas od času zaslechnout něco, co bych jinak vyvzduchoval, to je jedno z kouzel festivalů obecně. Zabloudím k Lucky Hazzard stanu, kde právě nic nehraje, ale za nachystanými nástroji trůní banner „Brichta bude viset“, konečně něco, co stojí za zapamatování a zároveň vlastně to nejvýraznější z celého Mighty Sounds 2015. Je možná příznačné, že to není muzika. Po chvilce na pódium lezou I am Pentagon. Známé ksichty z pražských kapel, které většinou nejsou mým šálkem kávy, a totéž z většího lze říci i o tomto projektu, je to takové oživování aspektů devadesátek, co považuji za hodna zapomenutí, ačkoliv několik více do dischord soundu hozených skladeb na závěr je o poznání zajímavějších a trochu poopravují můj (do té doby značně skeptický) pohled. Slogan „Brichta bude viset“ je ovšem v tento moment vítězným tahem, mající můj palec namířený vzhůru. S blížícím se podvečerem vykukují známé tváře, a tak vyrážíme na Iron Reagan, metalové rify se pojí s minimalistickou stopáží kompozic a hardcore projevem, který náležitě rozpumpoval stanovou stage. Je to dobré, ale pokud člověk není právě v kotli a není válcován předávanou energií, trochu vylézá na povrch jakási nijakost skladeb. Na doporučení jdu zkouknout část vystoupení Jaya The Cat, příjemné překvapení od kapely, kterou bych asi na samostatném koncertě vynechal, energické spojení rocku, reagge i ska, stavící na celkem silných písničkách. Dead Letters to o chvíli později rozjíždí v „party zone“, kam je vstup od 18, a kde dík tomu nemohou vystoupit původně plánovaní The Oxx, což rozjíždí alespoň trochu kontroverze a hejtu v jinak bezkonfliktní „sluníčkové“ hippie festivalové atmosféře. Špinavý garage rock se šmrncem a přehulenou kytarou. Následuje poflakování se areálem a popíjení bez cíle, Jenda Peterka mi v nějakém stánku vyfoukl desku Dwarves, kterou nemám, sakra. Míjím velký stage, kde hraje jakýsi moderní Oi!, aaa, tak to jsou Booze & Glory, chvilku postávám, aniž by cokoliv upoutalo mou pozornost. Po dlouhé době si dávám trochu psychobilly s Batmobile, klasici žánru, ale asi tak tři skladby mi bohatě stačí, jdu se občerstvit.

Zastavení třetí: Moji pubertální hrdinové Rattus na Lucky Hazzard stage předvádí divoký severský hardcore punk tak, jak se od nich očekává. Přijde mi to vážně dobré, ale zda tomu tak opravdu je, již nejsem schopen reálně posoudit a s kapelou řvu Rattus on rautaa. Obrazy se s postupujícím časem poněkud rozostřují. World Inferno Friendship Society působí jako skvělá, odvázaná show kabaretního rocknrollu. Nakonec pak pubescentní The Oxx, takhle by měl vypadat punk, mladý, divoký a chytlavý. Jako bych na moment získal dojem, že místní podzemní rock má nějakou budoucnost, leč ten mě asi záhy zase přejde, zvlášť pokud si pročtu xenofobní příspěvky buranů pod článkem Už i Aleš Brichta staví oprátku (Tak mě napadá, nemělo by tam být „staví šibenici“? Kus provazu se dost blbě staví, haha.). A pak už přichází to, co je vlastně nejvíc na celém Mighty Sounds, posedávání u baru, navršování hladiny alkoholu v krvi a nekonečné opilecké kecy až do kuropění, to je pro mě ta reálná esence Mighty Sounds, komprimovaná do alkoholem poháněného nekonečného blablablablaaaa.

Epilog: Ranní kontrola peněženky hovoří jasně, rozpočet zruinován a neradostná bilance ohlašuje čas k taktickému ústupu, nechám si ujít OFF!, Red Fang i Conflict a mířím zpět nach Prag.

michaela klocováTo je pokaždý řečí. Začnou se blížit Mighty Sounds a ze všech stran je slyšet, jak lidi nemůžou pomalu ani dospat, jak se těší na nejlepší víkend v roce strávený na tom ojedinělém festivalu s tou nejlepší atmosférou. Popravdě musím říct, že jsem nikdy kult, který se za jedenáct let okolo tohohle festu vytvořil, úplně nepochopila. I přesto, že je line-up každoročně nabouchanej přehlídkou zajímavých jmen různorodých žánrů, navíc s víc než chválihodnou absencí provařených domácích festivalových „jedniček“, a do Tábora se sjedou známí z celé republiky, to kouzlo mi nějak unikalo. Člověk je za klubovou sezónu koncerty kolikrát přehlcen a na Mighty pak stejně potkává víceméně stejné tváře, se kterými se týden co týden vídá na Sedmičce nebo v Bubnu.

Jenže letos bylo všechno jinak. Pátek a sobotu jsem totiž strávila na Rock for People v Plzni (report). Páska Mighty Sounds se mi na zápěstí ocitla až v neděli něco kolem třetí odpoledne a najednou to bylo tady. Díky kontrastu, který se mi během jednoho víkendu ukázal v celé své kráse, už odteď dělím festivaly jen do dvou skupin – na Mighty Sounds a na ty ostatní. Bez jakéhokoliv patosu musím uznat, že Mighty má okolo sebe vlastní subkulturu a byla by blbost čekat, až ji zvěční nějakej nepovedenej televizní dokument, nejlíp uděláte, když ji přijedete na další ročník zažít na vlastní kůži.

A na závěr, protože tenhle multireport je dlouhej jak rok do dalšího ročníku, jen tři jména – Thalidomide, The Rocket Dogz a OFF! Díky!

Nekro

Páteční program by byl pro mě ztráta času, takže se na místo dostavuji v sobotu odpoledne, akorát ke konci Skywalker. Po krátké akomodaci jsem byl rád, že se většinu času budu zdržovat na Hazzardu a Roháči. Tam jsem také začal s Graveyard Johnnys. Frontmama donutilo vedro neustále dolaďovat kontrabas. Set navíc skončil menším fiaskem, jelikož poslední song hrál každý z tria v jiném tempu. Přesto je publikum do poslední chvíle podrželo. Dále Divadlo F.X.Kalby v přeplněném divadelním stanu a v Hazzardu Banánova novinka I am Pentagon. Před osmou dostávám pásku Party spotu, abych mohl kouknout na skvěle naladěné, ale na malé stage zapomenuté streetpunks Fischmartkt. Z Washington Dead Cats utíkám, neboť tak statickou nudu jsem dlouho nezažil. Přecházím na Booze&Glory, kteří mně předchozích 15 minut vynahradili a připravili na pro mě jedno z největších jmen – King Kurt. Samozřejmě mě nezklamali a i ve svých 50 letech byli pořád vysmátí jako za mlada. První řada, všechny největší hity a prostě skvěle užitá záležitost, až na úplný závěr, kdy byla kapela useknuta a stáhnuta během uvádění další písně. Dále staří známí Rattus a letos jediná kapela na Žižkovi – Batmobile, kteří předvedli přímo pekelnou jízdu, ze které jsem byl naprosto vyndanej ještě druhý den. Není tedy divu, že na World Inferno Friendship Society jsem spíše pospával a přes zajímavé hudební nápady na mě vyzdvihované projevy frontmana působily nuceně a uboze.

Neděle fajnově načnutá německými Uprising, dále skvěle odehráli mnou velmi očekávání The Train Robbers a poté česká smršť v podobě Just Wär a Thalidomide, následně vymrdáno v hlavě z Muchy a zpět na rozjeté čínské Rolling Bowling. Na hlavní stage Terror, kteří i přes absenci frontmana rozjeli energickou show a krom léty prověřených hitů zaznělo i spoustu songů z připravované desky. Po nich na podiu zmírajíci Conflict a v Hazzardu chrousty nesnášející Rocket Dogz, kteří se také pochlubili množstvím nových písní. Už jen Hang ‘im high od Moonshine Howlers a závíračka v podobě Red Fang.

Než jsem se nadál, jedem domů. Na Mighty to prostě letí.

SadloKdyž se mě někdo zeptá, jaký byly letošní Mighty, tak mu odpovím, že pro mě asi nejlepší, na kterých jsem byl…

Začalo to v pátek kapelou Rozpor – nasranej oi-core od bratrů sSováků je naprostá klasika, jako první banda na Mighty pro mě ideální, pecky jako Až do konca života nebo Fanatik byly super start festivalu. Další partička, která mě chytla za kulky, byli kluci ze Sick of it all – americkej hardcore prostě miluju a „sikovky“ jsou pro mě jedna z kapel, který ho definujou, parádní moshovačka, suprová show a výbornej sypec. Páteční večer pro nás byl spíš už ve znamení popíjení, ale podíval jsem se ještě na Cockney Rejects, jako tradiční skinheadskou záležitost to cením, pecky jako Oi, Oi, Oi! tvarovaly skinheadský hnutí, ale bohužel naživo mě to nezaujalo.

První kapela, kterou jsem v sobotu stihl, byli NH3 a jsem z nich zklamaný. Ne snad protože by hráli špatně, ale tu kapelu jsem neznal a lákala mě jen příslibem, že hrají ska-core. Nakonec to byl uskákanej skapunk podobnej Ska-P a tak. Bohužel nic pro mé uši. Chuť po nich mi zpravilo pár piv a výstup thrasherů Iron Reagan. Z nich mám asi největší zážitek, jejich vystoupení prostě bavilo. Šílenej křičící Tony nenechal člověka, aby z něj spustil oči a uši, hlášky typu „Tohle byl náš třetí song, máme jich ještě pětadvacet, tak nám prosím dejte šest minut vašeho času!“ si budu pamatovat snad nadosmrti. Když IR dosypali, stihnul jsem ještě kus Jaya The Cat, další naprostá klasika, reggae s nádechem rock’n’rollu a punku je úžasná oddychovka. Rychlý pivko, chvilku oddech a běžet na Booze and Glory. Fotbalový chuligáni, popěvky o pivu a bublinách… Jednoduchý a za mě dobrý.

Neděle proběhla vesměs ve znamení oddychu, dvoudenní grilování na letním slunci dalo dost zabrat, ale byly tu věci, který jsem samozřejmě nemohl prošvihnout. Zaujali mě Terror, klobouk dolů, bez zpěváka to zvládli, ale asi by bylo lepší, kdyby bez něj nehráli. Nebyl to pro mě ten Terror, na kterej jsem se těšil. Závěr festivalu jsem prožil ve stanu Jana Roháče. Kombinace Red Fang následovaný OFF! Byl super tah. Při koncertu Red Fang zaplesalo srdce snad každýho headbangera, co byl přítomen, a plechovkový rytíři na konec vystoupení? Bomba! Poslední posyp v podobě Off! byla výborná tečka. Dredatej trpaslík Keith (kterýho pravděpodobně znáte z Black Flag) prostě ví jak na lidi. Jen trochu mě zklamala jeho politická slovní přestřelka, která dopadla zásahem securiťáků. Ale i tak jsem si je užil jak málokterou partu.

tuxpi.com.1434238262

Tohle je vždycky ten nejkratší víkend v roce. Mighty byly, i přes hrozný horka, skvělý – ostatně jako každý rok. Jelikož jsem letos nebyla na Mighty jenom jako návštěvník, neměla jsem moc možností užít si „odpočinkový“ doprovodný program (ze kterého jsem, přiznávám, viděla vážně minimum) jako divadelní představení a podobně, ale můžu říct, že mě příjemně překvapil Cirk LaPutyka. Skvělých kapel bylo každý den vždy několik a žánrově bylo samožrejmě z čeho vybírat.

Pátek byl hodně akční. Začala jsem na skvělých The Creepshow, pokračovala přes Sick Of It All a Rezurex. Na Protoje jsem se hodně těšila, avšak jsem z jeho koncertu neodcházela moc spokojena. Naštěstí to Dubioza Kolektiv zachránili. Tihle energičtí a temperamentní hudebníci z Bosny nenechali nikoho v klidu a na jejich asi největší pecku Marijuana skákal snad celej Čápák. Komu by nestačila tahle balkanská nálož, mohl si večer přijít ještě pro jednu psychobilly nakopávku do Lucky Hazzard stanu. Tam si na jasnou lunu zavyl Carlos se svou smečkou kojotů a byla to jízda jako vždycky. Avšak na tu nejlepší show, kterou jste na Mighty mohli vidět, jste si museli počkat do nedělního večera.

V sobotu mě mile překvapili Graveyard Johnnys. Nejvíc jsem se těšila na Enter Shikari. Dobrá show, ale popravdě… nejlepší sobotní zážitky mi poskytla spíš Žižka stage s Jaya The Cat a jejich profláklýma hitovkama jako Here Come The Drums, Thank You nebo Hello Hangover, která mi zněla v hlavě snad ještě v pondělí. Za zbytek večera jsem stihla snad už jenom legendární psychobilly smečku Batmobile.

Nedělní ráno bylo takový trošku smutný. Víte, že je to poslední den, máte kocovinu a už se pomalu těšíte na příští rok. Ale jak tenhle splín spláchnete prvním pivkem, pobroukávaje si pecku Hello Hangover (ne teda už s takovým elánem jako předešlý večer), tak si říkáte, že si poslední den užijete ještě víc než ty předchozí. Nejvřelejší program na neděli mi nabídla zas Jan Žižka stage a později k večeru i Lucky Hazzard stage. Nejznámější slovenská 2tone kapela Polemic naservírovala svoje nejlepší hity, který známe snad každý. A co by to bylo za Mighty, kdyby nám nezahráli Fast Food Orchestra. Party ZEN odstartovala sice už kolem 20:00, ale přinesla to nejlepší od Fasfoodů. Zazněly pecky z novýho alba, ale i starší hity jako Montpelliere nebo Virus. Na Hazzardu se potom rozeznělo další vytí. Tentokrát to byli dobře známí čeští The Rocket Dogz, kterých jsem si teda moc neužila, jelikož jsem běžela sehnat slusnej flek na The Carburetors. A udělala jsem dobře. Pro mě jednoznačně nejlepší show na letošních Mighty! A ne, neříkám to jenom kvůli tomu, že jsem jejich syrovýmu rock’n’rollu podlehla už ňákej ten pátek zpátky. Bylo to prostě skvělý, nakopali prdel všem kapelám, který jsem na letošních Mighty viděla, a kdo neviděl tuhle show, jako by snad ani na Čápáku ten víkend nebyl! A co víc ještě dodat? Snad jenom ať ten rok rychle uteče a vidíme se na dalším ročníku!

Tony

„Budeš chtít akreditaci na Mighty?“ zeptala se mě naše šéfová. Má odpověď zněla: „Rozhodně ne, Mighty jsou moc velká srdcovka, superticket to jistí už od prosince.“ Naprosto nekriticky vždy prohlašuji o dalším proběhnuvším ročníku milovaného festivalu Mighty Sounds, že byl tím nejlepším…

Čtvrteční bordel s Burning Streets a Circus Problem v rámci stanové warm up party v Camp Village se vydařil – bostonští Burning Streets nasypali líbivý, ale úderný street punk amerického střihu s romantickým nádechem, zatímco čeští Circus Problem předvedli nefalšovanou balkánskou gipsy punkovou dechovou disco show.

Naši páteční party vyhrotili hned v úvodu slovenští street punkoví klasici Rozpor s jejich agresivním pojetím oi! a jasnými postoji. Asi nikdy neodolám koncertu oblíbených Queens Of Everything, kteří byli další zastávkou na cestě vždy tak dokonale a přesně postaveným areálem. Po mírné pauze v extrémních vedrech mrknout na The Creepshow a uvědomit si, že jsem si na divokou kočku Kendu zvykl. Absolutní hvězdou páteční jízdy ale pro mě i mnohé přátele byli Ignite. U nás podle mě málo doceněný hardcore na velmi vysoké úrovni, jak hudebně, tak i textově a názorově. Zpěvák Zoli dokázal do show naprosto nenásilně dostat i bystré proslovy o životě nebo politické situaci. Sympaťáci na nejvyšším levelu, potěšil i cover songu Sunday Bloody Sunday. Během osvěžovací pauzy jsem propásl Eastern Standard Time, náladu jsem si ale spravil nekompromisní, nařvanou a upřímnou show klasiků NYHC, mé velké srdcovky Sick Of It All. Bratři Lou a Pete Kollerové s jejich skvadrou nás rozštípali na atomy. Naopak tím, že jsem legendární plešky z londýnského East Endu kvůli trampotám s přáteli viděl a slyšel jen z dálky, jsem si nešikovně naběhl na označení „smradlavej hipík“. Oi! Oi! Oi! ani další fláky jsem si s Cockney Rejects neměl možnost zařvat. Přesto, že moc nejsem na moderní a melodické post-hardcory, během show Architects jsem si zahrozil a zapařil přímo královsky. Zbytek pátku jsem zabil, kde jinde než v Buben Territory…

Sobota, vražedné horko sílí a my se jdeme roztančit s Wayward Caines a jejich lehkým a kouzelným mixem punku, slunné Kalifornie a BBQ surfu. I tentokrát zaznělo z úst frontmana pár českých slov. Zatímco s Wayward Caines jste zapomněli na problémy, levicově orientovaní italští NH3 vás ve stylu Redska nebo Talco se svým ska-corem vrátili elegantně na zem – trocha politiky nevadí. Úprk do stylařské Lucky Hazzard Stage a podpořit rodné Mariánské Lázně. Eat Me Fresh se líbili, publiku učarovali poctivým hardcorem a živelnou show. Mé zběsilé sobotní tempo paradoxně zbrzdili britští skinheads Seaside Rebels – projekt basáka Booze & Glory mě téměř vůbec nezaujal, spíše nudil. Mightí stálice Jaya The Cat nás ale opět totálně rozsekala. Tento „punkový Marley“, vybraná kombinace rytmů na druhou dobu s punkem a roots rockem má osvědčené páky – a už by neměli na konec setu dávat tak návykové popěvky jako je flák Here Come The Drums. Jestli nás Jaya vyčerpali tanečně i hlasově, zbytek hlasivek jsme zničili během vyřvávačky s plešatými Booze & Glory, které jsem asi přece jen podceňoval. Dostali jsme se k nejpozitivnějšímu koncertu letošních Mighty Sounds a pro mě k nejlepšímu zážitku vůbec, a tím byl po akci Světlo pro svět pan Derrick Morgan. Slepý pětasedmdesátiletý original rude boy a king of ska byl na pódium přiveden dámou, opíraje se o hůlku, jako jeden z posledních žijících velikánů původního jamajského ska/reggae/rocksteady. Ostatní zdravotní indispozice nebyly na krásném hlasu znát, zážitek byl magický a Derrick se s tím vůbec nepáral, podporován partou profíků, kapelou High Notes. Bez ostychu řeknu, že jak jsem si tančil na nesmrtelné songy, vhrnuly se mi do očí slzy. Od přátel vím, že jsem nebyl sám. Takhle extrémně pozitivních zážitků je v dnešním zkaženém světě velmi málo. Rychle mrknu na Enter Shikari a přesouvám se do Jan Roháč Stage na německé ska klasiky No Sports – ti nekompromisně odpálili hitem Stay Rude, Stay Rebel a jejich tempo mě drží na nohou. Posledním zážitkem soboty jsou holandští psychobilly šílenci Batmobile. Ostřejší kytaru jsem snad neslyšel, na –billy žánr možná až příliš nabroušený a řezavý zvuk. Na druhou stranu korespondoval s kytaristovým oranžovým oblekem a zebrovaným kontrabasem. I přes příval energie padám únavou a k usínání ve stanu mi ještě stihnou vyhrávat Los De Abajo, sympatický mix ska a latino rytmů s dámským vokálem.

Neděle se přihnala snad rychleji, než na kterémkoli předchozím ročníku Mighty Sounds. Tropické slunce nepřestalo pálit a nedělní hudební zážitky začneme s kalifornskou soulovou partou The Inciters – old schoolový zvuk, čtyři dámy, střídající a doplňující se u mikrofonů a utahané mightí publikum, které ze sebe chce vydat z posledních sil to nejlepší. Tanečky mi na vražedném slunci bohužel dlouho nevydržely, ale vidět naživo soulovou kapelu byl velký zážitek. Relax, z dálky zaslechnutí slovenští Konflikt, pak se mihnout kolem německých punk rockových šílenců Itchy Poopzkid a rychle do Lucky Hazzard Stage. Čínští punkabilly zabijáci Rolling Bowling pro mě byli letošním příjemným překvapením číslo jedna. V Hazzardu bylo nedýchatelno, to nás ale nezastavilo – publikum zachvátila taneční horečka hned, jakmile čínská variace na The Peacocks rozjela rockabilly, kořeněné punkem a žánrově přesahující i do surfu a garáže. Nanejvýš sympatické! Losangeleští hardcoroví klasici Terror nás donutili objevit v sobě poslední zbytky sil, britští anarcho-punkoví veteráni Conflict váleli, jako by jim pořád bylo dvacet. Kolem desáté večerní mě vcucnul Buben Territory a propustil až kolem páté ranní, tudíž bylo po živé hudbě…

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

1 Comment

  1. DoN 14/07/2015 at 07:45

    Myslel jsem, že na OFF! se místo mosh pitu normálně poguje, ale možná už jsem jenom starej.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com