Kids and Heroes
Mighty Sounds – místo, o kterém nejde v realitě vyprávět
Johnny Násilník 19/07/2012 Reporty
Mighty Sounds mají mezi tuzemskými festivaly svébytné postavení – nebudou vozit Iggyho Popa, nedočkáte se Franze Ferdinanda ani jiných dalších velkých zahraničních hvězd, ovšem ani s Vypsanou fiXou a jinými českými festivalovými stálicemi nepochodíte. Na Majty si dávají sraz punks, skinheads a billies celé střední Evropy a zahrát jim přijíždí legendy žánru i mladá neotřelá jména.

A není to jen o muzice – letiště Čápův dvůr u Tábora se na tři dny stane královstvím dobré nálady přiživované všemi druhy návykových látek, festival šílenství a rizikového chování, královstvím tolerance, kde těžko najdete člověka s rasovými předsudky a když ano, tak bude zřejmě stát někde v ochrance, festival, který se snaží pomáhat dobré věci (akce „Světlo pro svět“) a který se také v neposlední řadě nebrzdí žánrovými konvencemi. Atmosféra Mighty Sounds mě letos znovu pohltila, byl jsem tam potřetí a byl to sakra velkej úlet.

V předvečer festivalu proběhlo v pohodě parkování, ubytování i aklimatizace. Jako správní buržousti jsme si zaplatili dvě stovky za V.I.P. stanový areál, vzhledem k počtu krádeží ve zbytku městečka přišlo nonstop hlídání vhod, stejně tak čisté záchody i sprchy. V rámci večírku pro nedočkavé vystoupili v pivním stanu němečtí La Boum, kteří se s ozvučením nepárali, prali do lidí akustické ska pěkně unplugged a místo mikrofonů posloužily megafony. A nejen kontrabas se starověkou egyptskou výzdobou zaujal, stan roztancovali pěkně a následoval dj’s set, kterému ve stanovém městečku sekundovala spontánní Toi Toi Doll show nalitých návštěvníků.

První festivalový den to nevypadalo na to, že by se chtělo slunci ohřát promoklé návštěvníky. Počasí se celý víkend střídalo, chvíli bylo teplo, chvíli jste se mohli na travnaté ploše areálu opalovat a jindy padal do publika hustý déšť. Načal jsem program se Sour Bitch. Viděl jsem je už několikrát, a ač hrály jen ve třech, bylo to nejspíš nejlepší vystoupení ze všech. I songy z nepříliš povedené debutové desky (recenze) zněly naživo skvěle. Dirty Blondes jakožto další kapela s krásnou ženskou za mikrofonem předváděli propracovanější punk’n’roll a celkově působili sympaticky, hudebníci si koncert očividně užívali a zpěvačka skákala z bicích, potápěla se v davu a lehala si na pódium, přesto jsem se chvílemi nudil. Potěšil ale cover Subways na závěr. AMO&Band na rozdíl od loňského vystoupení Prago Unionvůbec neoslnili a jejich hiphopovou vložku jsem vydržel asi dvě písničky. Štěpán z N.V.Ú. letos předvedl nejúchylnější show, jakou jsem od něj kdy viděl – v sadomaso slipech a elasťákách pobíhal a poskakoval po pódiu a vyburcoval dav k zatím největšímu běsnění.

Ještě mnohem lepší ale byli The Detectors z Německa (rozhovor), jejich směs výbušného kalifornského street punku a letních pop-punkových melodií mě dost bavila. Horror punk v podání The Crimson Ghosts byla naopak vrcholná nuda, vykrádačka Misfits postrádající šťávu a nudilo se i publikum. Legendární Adolescents pak byli úplně jiný kafe. Čekal jsem, co předvedou a jak to bude po letech vypadat a rozhodně nezklamali. Nebyl to vrchol, přeci jen už jsou to pánové v letech, ale nikdo si rozhodně nemohl stěžovat. Snad jen jeden blbec, který se pod pódiem do někoho navážel, dostal nakládačku a kapela kvůli němu zastavila song a donutila lidi v kotli k pořádnému objetí. Naprosto rozsekal závěr v podobě Kids of the Black Hole a coveru Sonic Reducer.

Večer hrála Houba pro natřískaný stan. Na Cool stage byla nejlepší atmosféra, sborový zpěv fanoušků a celkově klubová atmosféra dodala koncertům ten správný náboj a Houba, ačkoli je to věc, která se mě nikdy příliš nedotkla a dneska jde už dávno mimo mě, mě překvapila. Výborná show, kdy celá kapela pobíhala po pódiu, strhli s sebou dav a neustále kolem sebe házeli úsměvy. K tomu, abych hodnotil vystoupení Biohazard, asi nejsem ta správná osoba – metal nemám rád a celou dobu jsem se nudil. A čekal. A nelitoval jsem. Horrorbilly v podání rakouských Bloodsucking Zombies From Outer Space totiž byla řádná krvavá jízda v pátek třináctého a strhla nejen mě, ale celé pubilkum, které v půlnočním dešti zpívalo Moonlight Sonatu a tancovalo Monster Mutant Boogie. Bavili mě víc než na Halloweenu v Praze a i když v setlistu chybělo pár mých oblíbených pecek, byl to jeden z highlightů festivalu. Výbornou atmosféru si (jestli nekecali) užívala i kapela, která měla letos dost velkou podporu krajanů – bylo až překvapující, kolik Rakušanů do Tábora přijelo, člověk měl chvíli pocit, že mluví víc anglicky a německy než česky, že je skoro každý cizinec z Vídně.

V sobotu jsem se vydal vyléčit kocovinu do Lucky Hazzard Unplugged Teritoria, do malinkého stanu, kde se i kvůli dešti tísnilo hafo lidí. Kocovinu léčili i Rocket Dogz, i přesto svůj set zahráli s přehledem a bavili. Nejlepším lékem ale byli holandští The Upsessions, letošní překvapení. Dostal jsem na ně tip od svého rakouského souseda a nelitoval jsem. Perfektní oldskůlové ska reggae a hodně pecek od Judge Dreada v podání zřejmě stálého hosta kapely, Prince of Rudeness. Šalalala, jak za mlada, tohle jsem si neskutečně užil a ještě jsem neslyšel, aby lidi nenechali mluvit moderátora a skadovali jméno kapely (která vystupovala v zelenožlutých teplákových stejnokrojích) pořád dokola. Set Queens of Everything jsem snad poprvé viděl celý, a to hráli dost dlouho, mnohem víc mě ale bavila pražská punkabilly zvěř The Gangnails, na které se tančilo i v bahnu a dešti a předvedli prostě svůj dobrý standart.

Jedním z vrcholů festu měli být švýcarští The Peacocks a i já se na tohle punkabilly hodně, hodně těšil. Bohužel, i když jsem neodolal jančení v bahně a potěšili mě třeba takovou I Don’t Care, bylo to první velké zklamání. Divný zvuk, hodně skladeb z nové desky a celkově poměrně nuda. Co funguje v klubu, to prostě někdy na velkém prostoru není ono. Zato Roy Ellis a.k.a. Mr. Symarip byl parádní – stařík v obleku, který seká rozštěpy, rozhazuje úsměvy a pod pódium pouští všechny ty staré vypalovačky. Už od úvodního I Don’t Want You se nešlo zastavit, nepohoupovat se sem a tam do rytmu Skinheads Dem a Come a závěrečné „jejejejéééjééé“ legendární pecky Skinhead Moonstomp bylo epic.

Zatímco na vedlejší stagi valili agresivní jízdu Discharge, vedle rozjížděli Inner Circle, jamajští pop-reggae hitmakeři z osmdesátých a devadesátých let, dlouhé houpavé čekání na těch pět provařených hitů, které ale nakonec stály za to (včetně nekonečné Bad Boys s parodií na dubstep). Real Mckenzies mě po chvíli začali nudit, mám jiné celtic punkové favority a Locos na hlavní stage bavili obrovský dav. Chvílemi to rozhodně bylo skvělý, ovšem hipsánský ska punk se nakonec vždycky zvrhne v kolovrátek s lacinými věcmi jako I Like to Move It nebo různými převlekům a lidovým „nanana.“ A The Meteors jsem pak jako debil strávil ve stanovém městečku a viděl z nich jenom kousek – prý to ale stejně byla nuda a zklamání, z toho co jsem viděl, jsem pochytil akorát příšerný zvuk. Kytary neměly ten typický meteorský feeling úchylnýho rokenrolu a znělo to prostě jenom jako bordel, stejně tak zanikal zpěv. Na psychobilly kapely přestávám chodit do kotle, protože mě serou wreckeři, kteří se šátky na hlavě a v tílkách ve třech lidech boxujou a kopou do lidí. Ale stejně, myslím, že Wrecking Crew byla z Meteors trochu v rozpacích a nápisy OTMAPP trochu ztratily lesk.

Nedělní program jsem načal s Chancers a ti mě, po skvělé nahrávce Age of Rudeness (recenze), znovu přesvědčili, že jsou nejlepší českou ska kapelou. Poctivé 2tone nasáklé anglickými puby a plešatými rudeboys, zábavný trpaslík Simon za mikrofonem, Honza se saxofonem místo něj naváděl angličtiny neznalé publikum a i na ty Clash došlo. Následující set Buster Shuffle pak byl tím nejlepším, co jste mohli na letošních Mighty vidět. Tihle mladí angličtí Madness míchají ska a rokenrol s neskutečně chytlavými refrény a tanečními aranžemi, který byl zábavný i na albu Our Night Out. A live to byla paráda, zpěvák za klávesami se pokoušel hrát i nohou a nechyběly neodmyslitelné předělávky Specials, především to ale byl hit za hitem, refrény zpívali i lidé, kteří kapelu ještě nikdy neslyšeli.

Slobodka si na Mighty odbyla premiéru a po bouřce bylo vtipný slyšet „jak nám slunko svítí nad hlavou“, Whiskey si v půlce odkrágloval hlas, a tak to museli zachraňovat kytaristi. Ska punkoví veteráni Distemper z Ruska mě překvapili, jejich tvrdý dopředu se valící chytlavý kolovrátek v mnohém předčil LocosPipes and Pints potvrdili pozici jedné z nelepších českých kapel – jsou to ksichty, které důvěrně znáte a přes rok je vidíte v kdejakém zaplivaném klubu, ale na festivalu to potom vypadá, jako by přijeli z Ameriky. Nový song se mi dost líbil a těším se na novou placku a staré věci už na začátku strhli nějakého skinheada k tomu, aby vyšplhal po ocelovém laně držícím pódium a tancoval ve vzduchu, čímž pro něj, potom, co slezl, festival skončil. Vyvádějící ochranka ale slízla pár angry beers po hlavě. Frank Turner navzdory své proslulosti na západě působil skromně a mile, snažil se trochu mluvit česky (ale teď už žádná cockovina) a jeho folk punková show byla až nečekaně živelná, rozezpíval fanoušky nejen na těch pár největších hitů. Škoda, že jsem většinu písní neznal, užil bych si to mnohem víc.

A po romantice se zase pořádně nechat seřezat na hardcore. Gallows jsem nikdy nijak nemusel a tak mě nějaké personální změny moc netankovaly, ale uprostřed té smršti vedené totálně naštvaným černým fousatým Kanaďanem jsem se octnul v extázi pod pódiem a agresivní kytary skutečně sekaly hlavy, jak sliboval program. Být jejich show delší, možná by se pár lidí z toho řevu A.C.A.B. a jiných hesel zbláznilo a z té vichřice na pódiu přinejmenším podělalo. Kousek Rat City Riot na Cool stage rychle zaujal a rychle přestal bavit a Irie Révoltésjsem si opět po další šanci je vidět prostě odpustil.

Street Dogs byli to poslední, co jsem viděl a zcela nečekaně taky to úplně nejvíc nejlepší. Neposlouchám je, znám jen pár nejprovařenějších pecek, ale stejně mě dostali. Vynikající atmosféra, šlapající punkrock, zpocená kapela, která do toho dává všechno a hasič v pozici frontamana, chlápek, který si zaslouží respekt. Kromě toho, že si vytáhl na pódium týpka v tričku Pat a Mat, domlouval security, aby nechali lidi, kteří se nechávali strhnout a lezli po zábranách nebo doputovali na rukou za ně. Několik circle pitů, riot pod pódiem a jednoznačně nejlepší set.

Ono se toho dělo tolik. K té porci muziky se přidalo nepřeberné množství situací a zážitků okolo a to nemluvím o hromadě stánků a atrakcí v areálu. Mighty Sounds bavili mě, celou naší partu, a podle výrazů ve tváři snad úplně každého. Je jasné, že festival už je úplně někde jinde než v D.I.Y. začátcích (které ani nepamatuju). Pivo opět nestálo za nic, a tak to jistil Kaufland, ale jinak mi to připadalo organizačně zmáknuté v pohodě. Tenhle festival roste, letos se na něj přesunula i scéna elektronické hudby v dnb stanu a alternativní kultura má tak v Mighty Sounds českou vlajkovou loď. Byla by ale škoda, aby festival přerostl do diskotéky, jakou se stal Rock for People, tahle velikost mu sluší a je ideální. Je to místo, kde se dějí věci, které pak nejdou zpět v realitě vyprávět a ani v reportu sdělit. Je to místo, kde hromada skinheadů a pankáčů v rude boy stanu paří na PSHHlasují proti, a to se jinde moc nevidí.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.