Kids and Heroes
Maraton negativních emocí na pátek 13. Downfall of Gaia a spol. v Kabinetu Múz
Marek Hadr 16/04/2018 Reporty

Pátek třináctého a pověry spojené s tímto datem daly pořadatelům dnešního koncertu skvělou záminku pro výběr žánru a kapel. V Kabinetu Múz se tak na dnešní večer chystá výbuch velké nálože smutku a hnusu. Procházím vstupem, není cesty zpět. Přede mnou je pět kapel a celovečerní maraton deprese, zabalený do žánrů jako doom metal, stoner, sludge nebo atmospheric black metal.

Dnešní večer je průsečíkem dvou tour, z východu, z mrazivého Ruska, přijíždějí kapely Pressor a Ypres, ze západu pak trojice kapel: Hexer, High Fighter a největší tahák, headliner Downfall of Gaia. V černočerném sále Múzu jsem krom kapel snad první, prostor se ale postupně příjemně plní.

Pomyslný hod korunou prohrávají Rusové a jsou první na řadě, koncert startují Pressor. A začínáme hodně špinavě. Pro muziku Pressor to slovo prostě sedí, celá produkce je dost nařvaná, spíše než k doomu sklouzává ke sludge. Riffy se táhnou a jen velmi pomalu se mění, zpěv: to je vždy jen několik výkřiků do instrumentálního hřmění. Nejvíc mě ale překvapuje, že občas je v těch hlasitých explozích zvuku stejně slyšet basa – zvukař si dává záležet. Perfektně šlapou bicí, které to tak nějak celé drží pohromadě.

Z bláta do louže, to je přechod na další kapelu Ypres. Zvuk se trochu rozjasňuje, je čistější a jednotlivé nástroje jdou snáz oddělit od sebe. Ypres s předchozími Pressor sdílejí basáka, a nejspíš díky tomu i některý konstrukční prvky, přesto se ale pohybují v menší akustický mlze. Vyniknout má možnost i zpěv, ale opět, dnešek není místem pro textově založené hudební gurmány, tady se křičí. Nevím ani, jestli rusky nebo anglicky, není to vůbec důležitý.

Večer se z koncertu pomalu transformuje do formy nějakýho okultního rituálu. Na tom má největší podíl právě třetí kapela – němečtí Hexer. Před začátkem setu hraje z beden meditační hudba, a všude čím dál tím více voní vonný tyčinky. Členové kapely mají černě pomalované obličeje a na pódium, společně s klasickými nástroji, přináší taky synťák Korg. Ten dostává náležitý porce prostoru a hudba Hexer tak v některých momentech sahá až k žánru drone. Celý set se vleče a lepí jako horkej asfalt, stojí na pár rifech a budování atmosféry skrze silnou hlukovou stěnu. A jak dlouho dokáží Hexer budovat atmosféru? Skrze song, dva, nakonec jako by celej set byl jen postupnou gradací, končící ve chvíli, kdy už všechny bolí z kývání hlavou za krkem, a to přechodem do ticha. Jen tak – postav a znič. Hudební nihilismus.

Následující kapela, High Fighter, má na druhou stranu zase asi nejblíž k v uvozovkách normální metalový muzice. Rychlejší tempo, občasný heavy metalový kytarový riffy, a ženský vokál, který přechází ze zpěvu do křiku – nutno ale uznat, že zpěvačka Mona dokáže se svými hlasivkami pořádně zatopit pod kotlem. Se zpěvem ji v jednom songu pomohl také jeden z členů Downfall of Gaia. Celkově mě High Fighter ale z celýho večera oslovili nejméně, tak nějak pro mě vypadli z tý kompozice, kterou předchozí tři kapely budovaly.

A finále? Downfall of Gaia dostávají roli popravčích. A pistoli přikládají zatraceně blízko k zátylku. Jak jinak zakončit čtyři hodiny emočního a sluchovýho výplachu než totální dehonestací. Set Downfall of Gaia není nic víc než zběsilej mix agrese a smutku, kterej hodně pevně objímá každého v sále. Objímá a pak skoro hodinu mačká a ždímá. Síla tří střídajících se vokálů s black metalovým screamem je nesmírná, a obrovskej bílej halogen, zběsile blikající při rychlejších partech songů, jen přilévá olej do apokalyptického ohně. Nemám tušení, kolik kousků se hrálo, ani jak moc technicky se to povedlo, vím jen, že jsem už chtěl pryč a zároveň se nechtěl už nikdy pohnout. Masakr.

Na konec, i když si to u každýho drsňáka i ortodoxního metalisty asi poseru, musím říct, že mě tenhle koncert postavil před otázku, co se mi na týhle muzice, rozuměj doom, sludge, stoner metal, vlastně líbí. Je to zvláštní, protože ta hudba nestaví na ničem nápaditém a na zběžný prozkoumání se jeví strašně jednotvárně. Proč pak chodit na pět hodin dlouhej maraton, kterej z vás navíc chtě nechtě vyždímá všechnu dobrou náladu a pak vás vyflusne z klubu na ulici? Zjistil jsem, že podobný koncerty jsou pro mě mnohem víc něco jako rituál než jako hudební zážitek. Prostě, někdo chodí poznávat věci, který přesahujou jeho chápání do kostela, já na podobný akce. Jinak totiž fakt nechápu, co mě tam táhne jinýho než ta nepochopitelná, těžká atmosféra, kterou jinde nepoznávám, spolčená s tím hypnoticky pokyvujícím se davem.

Foto: Christina Wenig

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com