Kids and Heroes
Kruhy, Rutka Laskier, Kannout, Pacino, Esazlesa. Svátek černých duší v Brně
Marek Hadr 30/03/2019 Reporty

Dneska to bude legrace. Smutná, ale přece jen legrace. Kolektiv okolo Happy Mutanta se totiž před nedávnem rozhodl uspořádat velkou věc, večer točící se kolem patosu, křiku a napjatých emocí. A než byste napočítali do tří, pěti, sedmi – zrodil se 3-5-7 Fest.

Hostí ho prostory Kabinetu Múz a já už jsem připraven nechat se potěšit svou i cizí frustrací a nespokojeností.

Emo je mrtvé – tak ať žije emo!

Mikrofon pro zpěváka je proklatě nízko a na bicích svítí žárovičky. Je to jasné, první místo na pódiu získala domácí trojice Kruhy. Tuhle skupinu jsem měl moc rád, a to až do chvíle, než jsem je začal potkávat naživo. Od té doby je mám ještě mnohem radši. I přes všechen vztek uzavřený v bicích, kytarách a zpěvu jsou Kruhy kapela, která srší radostí z hraní. Emocí až po strop a taky moje oblíbené tišší, svižné kytarové linky prolínající se některými songy.

Za další kapelou není třeba chodit daleko, jen do Hrušovan na Jevišovkou, odkud přijíždějí oblíbení Rutka Laskier. Kapela, která dokazuje, že i bez patosu to v emu jde. A jde to skvěle. Poetické texty, které vynikají i při živém hraní, a temperamentní muzika střídající tempo i intenzitu podobně snadno jako přirozeně. Songy Rutky plynou stejně příjemně jako projekce za jejich zády. Rutka představuje nový song, je o náměstí Míru v Hrušovanech, a jestli opravdu vystihuje atmosféru toho místa – nejezděte tam. Nikdy.

Říká se, že první kapela je ta, co tahá nejkratší sirku. U mě to padá spíše na Kannout. Třetí kapela z pěti a já potřebuju chvíli pauzu. Dávám půlku setu, setu, který se tak nějak vymyká zbytku dnešního programu. Kannout s atmosférou koketují trochu jiným způsobem, pomaleji, víc… naturálně? Hudebně se přátelí s metalem a i díky textům má pro mě jejich hudba trochu neofolkový charakter. Dámský vokál v čele mu padá jako ulitý. Mám ale pocit, že někde v nitru kapely je nějaká nejistota, která zatím do budované atmosféry sabotérsky zatíná drápy.

Pacino jsou zpět v Brně! Ztělesněný duch nehostinné Orlové stojí na pódiu Kabinetu Múz, připravený nalít do početného publika zbytky vody z Půl litru země a spolu s tím představit nové věci, které se objeví na chystaném EP. Stará hesla musejí odejít, „voda neteče, ale stojí…“ křičíme na kapelu nejspíš už naposledy, ale atmosféra a energie zůstává. I po dvou letech jsou to pořád Pacino, s novými nápady a starou silou. A jestli nová placka bude jako tenhle koncert, tak nad Orlovou znovu vyjde slunce.

Finále do Brna přijíždí ze západu. Matadoři domácího ema a jedna z českých kapel, která v podstatě formovala můj hudební vkus. První koncerty Esazlesa mi braly dech, stejně jako voda, v níž jsme utopili auto, když jsme jeli na jejich koncert. Teď se ale okolo kapely nějakou dobu drželo ticho a já na Esa málem zapomněl. Ale jsou zpět, v plné hlasitosti a síle a já si vzpomínám, proč mě tenkrát tolik brali. Surová energie skvěle propojená s emocemi, které se v té bouři z kytar a bicích neztrácí. A Průměrný děti historie? Zapomněl jsem, jak strašně dobrej je ten song.

Pořád čekáme na tu změnu, která to konečně udělá takový, jak bychom chtěli. Ale jak to vlastně chceme?

Chceme to znova, víc Esazleza!

A víc 3-5-7 festů, s ještě více skvělými lidmi. Díky.

Foto: David Pelikán

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com