Kids and Heroes
Krang: Sezením ve zkušebně bez kontaktu s vnějším světem se kapela moc neposune
Michaela 27/03/2018 Rozhovory

Skate punk, pocta devadesátkám, odkazy na spoustu filmů, videoher, ale i kritika rychlé módy, totalitních režimů nebo fundamentalismu. To všechno s lehkostí mixují na své letošní, v pořadí druhé desce moravští Krang, a tak si bylo o čem povídat. Na otázky odpovídal baskytarista Stanley.

 

Jak byste popsali hudbu, kterou hrajete, vaší babičce?

Aby to nejlíp pochopila i s minimálním hudebním přehledem a vzhledem k věku tak bych se jí zeptal, jestli si někdy spletla rychlost u pouštění desek Elvise a místo 33 dala 45. A když by řekla, že ano, tak bych jí řekl, že tak nějak zníme.

Vyšla vám spousta recenzí na zahraničních webech, v zahraničí jste i hráli. Jak se tohle povede? Poraďte ostatním kapelám, jak o sobě dát vědět za hranicemi.

Je to tak, recenzí vychází strašně moc, některé servery a lidi se nám ozývají sami, některé obesílají labely, u kterých nám deska vyšla (Bird Attack Records v USA a Melodic Punk Style v Evropě), protože samozřejmě z toho oni mají větší prodeje. A něco si obepíšeme sami, zda jsou nám ochotni napsat recenzi. Je to tak, že když člověk punkrock nesleduje a nesleduje různé stránky se tím zabývající, tak ani neví, komu napsat.

Proto když už hraju nějaký styl, tak je třeba sledovat, kde se co děje, a ty možnosti se vám otevřou samy. Sezením ve zkušebně a drcením akordů bez kontaktu s vnějším světem se kapela moc neposune. A to mi přijde jako největší problém českých kapel. Jenže je to často moc práce, dobrovolně to dělat nikdo moc nechce, když se to dělá mezi členy kapely, vzniká zase zmatek a někomu to může přijít jako dolézání nebo vlezdoprdelkování, ale odkud se má americký server dozvědět, že kapela z Valašska vydává svoji druhou desku?

Co nejzvláštnějšího se vám na koncertech mimo ČR přihodilo? Jaké byly koncerty v Japonsku, Izraeli nebo Mexiku? Do jaké země byste se chtěli podívat nejvíc?

Nedá se říct, že bychom zažili nějaký mindblown, ale každá z těchto zemí v sobě měla kus něčeho, co si nedokážeme ani představit. V Japonsku je vše profesionálně zařízeno, věci vám na stagi chystají zvukařky (ano, většina zvukařů v Japonsku jsou ženy), lidi vám přinesou dárek ještě před koncertem a poděkování, že jste přijeli zahrát do Japonska, či jedou na více koncertů, které v Japonsku hrajete. V pauzách mezi písničkama je hrobové ticho, ale když hrajete, tak jsou jako urvaní z řetězu, vše je přesně na čas. A to až bizarním způsobem, že když jsme měli hrát akci, kde hrály 3 kapely a my jsme byli headliner a akce měla začít ve 20:00 přesně a obě kapely nějakou nešťastnou náhodou/nehodou nedorazily, tak jsme si řekli: Super, tak budeme hrát třeba v 21:00 a pohoda. Ale bohužel na plakátě bylo, že koncert začíná ve 20:00, tak jsme hráli ve 20:00!

Mexico a centrální Amerika je prostě divočina od A do Z. Šest kapel minimálně na koncertě, koncerty začínají v 10 večer, lineup a dokonce nástroje se půjčuje, takže si jen přehodí kytary z krku na krk a jede další kapela, lidi jsou mega rozdivočelí, pogujou, fotí se s váma a strašně se chcou kámošit, ale už je vidět, že nemají peníze, tak musíte věci prodávat za minimum, protože prostě na to nemají. Co se týče historky, tak si pamatuju, jak nás na hranicích z Guatemaly do San Salvadoru zastavili policajti a vytáhli mě do nějaké boudy. Sebrali mi pas a nutili mě něco podepsat, protože jsme měli hudební nástroje, když jsem mu desetkrát řekl že „no comprende“, tak po půl hodině přišel druhý, tomu jsem zaplatil 30 dolarů a pak mě i s pasem pustili a jeli jsme dál.

A Izrael, to je skoro jako u nás, jen je problém, že se dá hrát prakticky jen ve dvou městech, a to Tel Aviv a Haifa. Ostatní města jsou buď zcela uzavřená téhle muzice nebo tam žádné kluby nejsou a tím jak je Izrael izolován ze všech stran, se většina i když geniálních kapel, potlouká pořád po koncertech ve dvou městech. No představte si hrát celý život jen Prahu a Brno dokola…

Co se týče snu kam se podívat nejvíc? Tak samozřejmě USA! Tam to všechno začalo a většina kapely, co nás inspirovaly a posloucháme, je z USA. Akorát tušíme, že to bude jako vozit dříví do lesa a budeme tam pro ně za Rusáky.

Kolik chodí poslední dobou na koncerty lidí? Probíhá podle vás nějaká reinkarnace skate punku, nebo už jsou devadesátky nenávratně pryč a tenhle žánr je záležitost pro pár nostalgických pamětníků?

Skate punk je v ČR víceméně mrtvý žánr, na koncerty chodí od 50 – 100 lidí a jsme za to hodně rádi! Pokud chce nějaká kapela hrát tenhle styl, musí se poohlížet do zahraničí, kde prostě tyhle věci pořád táhnou a něco znamenají. Docela to vystihl Robert Vlček, když jsem se s ním bavil, že jsem dostal nabídku na koncert Lagwagon a skončilo to u toho, že jsme si odsouhlasili, že víc než 200 lidí by na ně na Sedmičku nepřišlo, a tím si člověk uvědomí, jak v prdeli to tady je. I když musím říct, že punkrock šel v posledních pár letech trochu nahoru a hraje tu pár super kapel jako Rabies, Honem, Louty nebo Just For Being (ti teda RIP).

Tenhle styl hudby se vždycky objevoval v teenagerských komediích. Kývli byste na nabídku, aby se vaše muzika objevila v soundtracku nějakého filmu? Které by to měly být a které byste odmítli?

No to mi přijde spíš jako pop punk, o čem mluvíš, takové ty Prci Prci, kde hráli Blink nebo Sum 41. Ale chápu otázku. Je to spíš už na jednotlivých členech, já osobně proti tomu nic nemám, pokud by to bylo něco neškodného nebo pokud by šlo o dobrou věc. Párkrát jsme už dávali písničky k nějakým skejtovým, bike videům. Za mě bych rád náš song viděl v nějakém skvělém béčku, kde postarší outsider chlápek kosí přerostlé pavouky brokovnicí a ujíždí jim při tom na skejtu, haha.

Z filmů, především z 80s a 90s, čerpáte hodně inspiraci. Vzpomenete si ale na nějaké snímky nebo seriály z poslední doby, co vás oslovily? Na co se aktuálně dívají Krang? A zaujal vás třeba i nějaký český film?

Kluci hodně sledujou Hru o trůny a hodně těch Netflix sérií. Na čem se shodnem, je asi seriál Stranger Things, při kterém zaplesá jak mé 90tkové srdíčko, tak filmový duch Hennyho. Jinak já osobně českou kinematografii vůbec nesleduju, když už se o to pokusím jednou za rok, tak je to průser nebo něco, na co po dvou hodinách zapomenu. Jo, jinak teď sledujeme britskou sérii Black Mirror!

A co v poslední době posloucháte? Dejte čtenářům Kids and Heroes nějaké tipy na zajímavé kapely.

Já jsem hudebně hodně konzervativní, poslouchám pořád jen punkrock, tak z tohohle soudku pokud někdo neslyšel poslední desku izraelských Useless ID – State is burning, novou desku domácích Rabies (což je strašná pecka!), poslední desku Authority Zero – Broadcasting to the nations a pro klasiky Ten Foot Pole – Setlist, což je pár nových a pak bestoff starých věcí od téhle kalifornské stálice.

Merch, obaly desek, plakáty. Všechno od vás je na první pohled rozeznatelné díky vaší typické grafice. Je pro vás vizuální stránka kapely hodně důležitá?

Jasně! Myslím, že existuje pomyslná rovnice mezi hudebním, textovým a grafickým rozhraním desky! Všechny tři by měly dávat smysl a měly by jít ruku v ruce s tím, co hraješ. Tohle taky hodně kapel podceňuje a nasypou ranec peněz do studia, kde si s tou deskou vyhrajou, a potom tomu dají obal, na který se člověk podívá jednou a nic mu to neřekne. Beru to podle sebe, že když má deska super obal, který vám například ještě něco řekne nebo obsahuje nějaké skryté odkazy na něco, tak vás to prostě hned víc baví. Vždy jsem tíhnul ke komixům a retro grafice či béčkovým filmům, které mají většinou prachbídnou kvalitu, ale obaly mají vymazlené. A hlavou se mi vždy honí různé nápady, ale tím, že neumím nakreslit ani takové to prasátko, co se kreslí na špinavé auta, musím to nějak předat dál a nechat ty věci nakreslit.

Oslovil jsem dost grafiků a vyzkoušel je, ale nejsilnější trojice je asi ZU!Yande z Francie, co nám kreslí obaly desek, Woody z Rocket Dogz, což je prostě český génius a divím se že už si ho nevzalo nějaké zahraniční studio na práci pro Dark Horse nebo jiné vydavatelství, a nakonec rakouský SBÄM, který kreslí hodně věcí pro Fat Wreck. Merch je další hodně důležitá věc, kterou kapely podceňujou. Mít na koncertě aspoň jeden či dva designy triček je základ, takhle se kapela dostává mezi lidi, je víc vidět, stoupá jí nějaký kredit, udělá radost fanouškům, a zároveň si v situaci, kdy hraješ za cesťák, dokážeš nějakou korunu přivydělat.

Na nové desce máte song Fuck Fast Fashion. Řešíte tenhle problém, když si necháváte dělat merch? Aby vaše trička nepocházela z prostředí, kde si lidi vydělají „na misku rýže za 14hodinovou směnu“, jak zpíváte?

Ha, no to jsem chtěl říct v předchozí otázce! Samozřejmě, že řešíme! V téhle malé punkové scéně by si tohle měl uvědomovat každý, je to pár korun navíc a víš, že na druhé straně světa to člověk šije alespoň za nějakých slušných podmínek. Než jsme začali trika dělat, tak jsem si procházel seznam fair trade značek a po vyzkoušení od pár dodavatelů jsme zůstali u jedné značky, která vychází dobře jak finančně, tak kvalitou a je fair trade.

Na albu vyšla i coververze klasiky Help od Beatles. Proč zrovna tahle věc? Jaký máte v kapele k Beatles vztah? Zvažovali jste i nějaké další songy?

No, jestli chceš říct pravdu, tak jsme přišli do studia a měli jsme toho jen 17 minut, tak jsme si řekli, že tam plácnem ještě věc, co hráváme naživo, ať to má aspoň 20! Obecně máme problém se shodnout na coveru, každý poslouchá trochu něco jiného a jednomu se nelíbí tohle, druhý tamto nezná atd. Beatles máme všichni rádi, já si to teda nepustím, ale když to hraje, tak mi to nevadí a jsou to takoví hitmakeři, že každou písničku poznáte a víte, že to hrajou Beatles. Hrávali jsme cover od NOFX, H2O a měli jsme nazkoušenou i tu největší odrhovačku Bro Hymn od Pennywise, ale nikdy jsme ji naživo nehráli.

Když jste hráli ke konci loňského roku v Praze, po koncertě za vámi přišel fanoušek, že je Kurd ze Sýrie a že vám moc děkuje za písničku Lions of Kurdistan. Byl tohle váš nejsilnější zážitek spojený s kapelou? Co dalšího jste si s ním řekli?

Tohle bylo opravdu dojemné! Ale fakt! V tuhle chvíli si můžeš říct: Jo, má to smysl! Povídali jsme si s ním, odkud je, jak to vypadá u něj doma, zda tam má ještě rodinu, a o celé té bídné situaci, co se v Sýrii odehrává. Jazyková bariéra je trochu problém, pokud se bavíte o takových věcech, ale radost z obou stran je jasná a není třeba slov. I u nás ve městě jsou Kurdové a chodím k ním často na jídlo a povykládat, mají rodinu v Afrinu, který teď bombarduje Turecko, a je z nich cítit zoufalost, ale taky radost, že se někdo z ČR zajímá a nemyslí si o nich, že jsou to nějací řezači hlav.

Ta zmíněná akce se jmenovala Srdcem proti rasismu a výtěžek z ní šel iniciativám GNWP a Ne Rasismu. Proč je podle vás důležité podporovat podobné projekty? Neměla by hudba být apolitická?

Tohle je velice složitá otázka! Podle mě je být proti náckům úplná samozřejmost v punkové scéně a nemyslím si, že je to politický názor. Prostě náckové, fašisti, rasisti, xenofobové jsou zlí/hloupí lidé, ať už vědomě či nevědomě, a nemít rád takové lidi či proti nim vystupovat není moc politika, ale základní věc, kterou by každý soudný člověk měl mít v sobě.

Potom se to ale začíná trochu komplikovat, když třeba půjdu na demonstraci proti náckům a vedle mě bude stát člověk s trikem, na kterém bude mít srp a kladivo, Che Guevaru nebo Karla Marxe, tak nastává ten vnitřní konflikt: Ano, teď jsme na stejné straně barikády, ale klidně bych si dovedl představit, že půjdu na demonstraci proti komunistům a tam vedle mě bude stát někdo v tričku Thor Steinar? A tak tu máme lidi, kteří nemají rádi nácky, ale když se řekne Antifa, tak se kroutí jako červ v soli, protože Antifa není jen o tom běhat po městě a bít nácky, ale má i svou politickou, sociální část, se kterou někdo nesouhlasí.

Nebo tu máme zvláštní věc, jako je logo Bad Religion – přeškrtlý křesťanský kříž. Když v něm přijdeš na punkový koncert, je to v pohodě. Ale přijď takhle s přeškrtlým islámským půlměsícem či židovskou hvězdou a bude zle, v lepším případě strávíš celý večer vysvětlováním, jak to myslíš, v horším dostaneš do zubů a budeš na černé listině.

Chápu hodně kapel, hlavně mladých, které se do politiky plést nechcou, nerozumí jí, je jim to vcelku jedno a zpívají o holkách, mejdanech anebo proč na jejich pizze není ananas. Respektuju to a nevidím v tom nic špatného. Ale v otázkách nácků, lidských práv či totalitních režimů by punková, punkrocková, pop punková… kapela měla mít jasno!

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com