Kids and Heroes
Klenoty a odpadky z regálu Martina Suicide: The Vibrators – Pure Mania
Martin Suicide 22/01/2018 Magazín

Je horké léto roku 77 a sotva rok existující Vibrators vypouští do právě pučícího punkového boomu své první album s trefným názvem Pure Mania.

Kapela se poprvé mihla coby Vibrators na pódiích roku 76, doprovázejíc pub rockovou ikonu Chrise Speddinga, se kterým následně nahrála singl Pogo Dancing. Zpěvák a kytarista Ian Knox Corchoran patřil k těm, kdož do divokého punkového světa naskočil už jako, v porovnání s majoritou tehdejších punks, veterán. S datem narození 1945 byl ostatně jednou tak starý než třeba členové Eater. Co víc, Pure Mania je po debutech Damned a Clash jedním z prvních alb onoho velkého britského punkového boomu.

Stejně jako u mnoha dalších stěžejních desek je mé první setkání spojené s obdobnou vzpomínkou. Je první půle osmdesátých let, kdy mezi poflakováním se po ulicích a holdování lacinému alkoholu sedíme v dětském pokoji dalšího punkem stiženého pubescenta, vzájemně si rozšiřujíc obzory skrze úlovky na našich kazetách, když útroby kazeťáku spolknou další z nich a vzápětí místnost prořízne naprosto signifikantní motiv. „Hele a tohle jsou ti Vibrators, vole,“ zazní z úst kumpána a já mám na dalších pár dnů jasno, co bude permanentně vyřvávat u mě doma.

Eklektický rif úvodní Into The Future doslova srší energií a ta nepoleví po zbytek desky. Jen občas zabloudí do romantičtějších končin, jako v hitu Baby, Baby, který je možná pro majoritu jedním ze signaturních songů kapely, ale Vibrators zde jsou především rozjetá přímočará rocknrollové kapela, která navíc dokáže do písní vměstnat frustraci i temnotu. Vibrators nejsou rozjuchaně popovou záležitostí a vlastně i ono Baby, Baby je záležitostí postavenou na nahořklém vyznění hudby. To jen potvrzuje po ní následující frenetická No Heart, která jakoby vším neguje vyznání vyřčené v písni předešlé. Ostatně totéž reflektuje i přímočará She’s Bringing You Down, jeden z mých osobních hitů, který mě pudí k divokým pohybovým kreacím i po všech těch letech. Z každého úderu do nástrojů může člověk i dnes vycítit onu nezpochybnitelnou dávku elektrizující chemie, ve které se protínají tvůrčí duše celé čtveřice muzikantů a která je nepřenosná a neopakovatelná.

Pure Mania po stránce do drážek přenesené živé energie i celkové produkce patří k tomu nejsilnějšímu, co v punku vzniklo, a možná, že krom skvěle se doplňujících talentů celé čtveřice a Knoxovi zkušenosti, na tom má podstatnou zásluhu coproducent desky Robin Mayhew, který měl na starost zvuk během Bowieho turné Ziggy Stardust. Talent na silné pubrockově přímočaré kytarové nápady se tu propojil s citem pro krystalicky průzračný zvuk a dokonalé si hraní s dynamikou, kde ještě rezonují dozvuky ostrovního glamu, který punku svými flitry dláždil cestu.

Pure Mania je jedna z těch desek, při jejichž poslechu mi tělem proběhne zvláštní mrazení i po cirka třech a půl dekádách od prvního setkání s ní, a tak trochu mi uniká, proč není na punk rockovém piedestalu mnohem výše. Neboť co se týče autenticity, chytlavosti kytarových motivů a projevu jen máloco jí, i po více než čtyřiceti letech od vzniku, může dodnes konkurovat.

A co bylo dál? Roku 1978 vydávají The Vibrators neméně skvělého následovníka v podobě desky V2, která se stane komerčně nejúspěšnější nahrávkou kapely. Ještě před koncem dekády se rozejde originální sestava a skončí i smlouva s Epic Records. Nicméně nová inkarnace The Vibrators vydá pár zajímavých singlů a roku 1982 se blýskne povedenou deskou Guilty. Aby v následujících letech jako jedni z nemnoha pokračovali ve vydávání více či méně nezáživných desek, obměnách sestav a živém hraní, a tak je tomu vlastně doposud.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Diskuze

  • Facebook(0)
Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com