Kids and Heroes
Kabinet hudebních kuriozit, vol. VII: Sixto Rodriguez
Tony Youngfield 26/03/2015 Magazín

Sedmý díl našeho kabinetu bude bolestivou výpravou za jedním smutným osudem výjimečného hudebníka, který zažil slibný, leč podivný začátek kariéry, strmý pád do zapomnění a – rád bych řekl, že posledním zastavením byl návrat na výsluní a zasloužená sláva – bohužel tomu tak nebylo, a člověku zbudou po odhalení okolností jen oči pro pláč. Ano – díky složitému pátrání a velmi záhadným okolnostem by měl tento díl kabinetu nést podtitul „Případ Sixto Rodriguez“. Sám umělec i jeho pohnutý příběh jsou sice raritními záležitostmi, v žádném případě se ale nejedná o nějakou zhovadilost, osobnostně ani hudebně. Dnes žádný Reverend Beat Man, Tiger Lillies nebo Screaming Lord Sutch, žádné vtipné bláznovství – jen originalita hlavního hrdiny s tragickým osudem…

Bohužel se teď nemůžeme zabývat celým životním příběhem Sixta Rodrigueze, nám ale bude bohatě stačit část, týkající se výhradně umění, hudby, tvorby. Musíme se tedy vrátit do roku 1967, kdy bylo Sixtovi, pocházejícímu z pracujících vrstev mexických přistěhovalců v americkém Detroitu, pětadvacet let. Tenkrát nahrál singl I’ll Slip Away, ale na další tři roky se odmlčel. V roce 1970 podepsal smlouvu se Sussex Records a nahrál alba Cold Fact (1970) a Coming From Reality (1971). Hudebně a žánrově se jednalo o vybranou kombinaci folku, soulu, psychedelie, rocku a blues. Komerčně a prodejem to byl naprostý propadák, Sussex s Rodriguezem rozvázali smlouvu, aby se za pár let rozpadli, a jeho nahrávky v USA ani nikdo nechtěl slyšet, nebyl o ně vůbec zájem. Smůla? Osud, karma, tarantinovská náhoda? Těžko říci – talent, hluboké texty ani zvláštní, až kouzelný hlas, Sixtovi nechyběly. Měl přece všechno, tak proč to sakra nevyšlo, rvali si vlasy producenti, kteří si od něho tolik slibovali. Tvrdili o něm, že nebyl jen hudebníkem, byl prorokem. Měla to být bomba, ale nic se nestalo! Propracovaná, ale přitom andělsky lehká hudba od záhadného muže, ducha, který bloudil po městě, jak říkali ti, kteří ho znali.

Tulák a básník z města, který dokázal tak mistrně a syrově zachytit věci kolem sebe, podobně jako Bob Dylan psal básně a dělal z nich písně, ale ani přes originalitu si ho v podstatě nikdo nevšiml – Rodriguez se po vydání dvou alb a neúspěchu vytratil. Během sedmdesátých let ale záhadně získal obrovskou slávu a stal se oblíbeným, aniž by o tom věděl, v Jihoafrické republice! Jeho album Cold Fact se dodnes neobjasněným způsobem dostalo do JAR a během sedmdesátých let bylo slyšet tam, ale například i v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Někdy v té době dokonce australské vydavatelství Blue Goose Music vydalo obě Rodriguezova alba, vyšla i kompilace At His Best, obsahující nezveřejněné songy. Zatímco ani jedné nahrávky si v době a místě vydání téměř nikdo nevšiml, v Jihoafrické republice si Sixta zamilovali a byl přirovnáván k Dylanovi a dalším slavným současníkům, byl stejně populární jako The Beatles nebo Simon & Garfunkel. Přirovnání k Dylanovi ostatně není příliš přehnané – Sixtovy texty byly hluboké a měly básnické kvality, a zatímco Dylan byl vždy lepší básník, než zpěvák, Sixtův zpěv by se dal poslouchat hodiny. Instrumentální provedení songů bylo profesionální, nahrávky měly čistý a sympatický zvuk.

Vzhledem k tomu, že nikdo neví, jak se album Cold Fact dostalo do Jihoafrické republiky, kolují samozřejmě o oné události pestré historky. Podobné pohádky, kterým člověk rád a s úsměvem dětinsky věří, se vypráví třeba i o vzniku svaté trojice jamajské hudby – ska, rocksteady a reggae. Asi nejznámější verze příběhu o Sixtově albu je ta, ve které dívka, vracející se z cesty do USA, dovezla vinyl svému příteli. Ani v Jihoafrické republice ale historie Rodriguezovy hudby není jednoduchá – lidem se sice nahrávky líbily, ale pořád tu byl apartheid, protesty, rasová nesnášenlivost – některé z jeho songů se staly hymnami solidarity a boje proti apartheidu, což bohužel zapříčinilo zákazy hraní v rádiích a ničení kopií desek.

Když se fanoušci z JAR v devadesátých letech rozhodli ztracenou hvězdu objevit, téměř ničeho se nedopátrali – po Rodriguezovi jako by se slehla zem. Začaly se šířit jen šílené zkazky o údajné umělcově sebevraždě – v jedné verzi se měl přímo na pódiu upálit a druhá nejznámější příhoda zahrnovala proslov k divákům a prostřelenou hlavu. Jako by Motor City, město Detroit, bylo prokleté – kromě konce slavných automobilek a ekonomického vykrvácení, které se táhne až do dnešních dnů, nosí smůlu i v jiných oblastech. Legendární vydavatelství Motown Records sice proslavilo mnoho umělců, ale jak víme, spousta soulových nahrávek skončila jako naprosté propadáky, až do doby, než byly objeveny britskými mods a rozjela se horečka northern soulu. Ale to už je jiná kapitola. Že by „hudební“ smůla postihla i Rodrigueze? Na rozdíl od ostatních „comebackových“ umělců nikdy velké slávy nedosáhl a peníze z vydavatelství se ztratily neznámo kam.

Později se zjistilo, že Rodriguez pracoval v Detroitu jako dělník na stavbách, při demolicích, opravoval domy, střechy… Bydlel v domě, který koupil od města v aukci za padesát dolarů. A protože písně na obou jeho albech měly společensko-kritické a levicově zaměřené texty s working class nádechem, byl také aktivní v politice a chtěl zlepšit život pracujících v industriálním Detroitu – kandidoval dokonce i na starostu města.

Abychom úplně nezanedbali hudební rozbor Sixtovy tvorby, pojďme se podívat na pár dojmů. Při poslechu songů si nevzpomenete jen na Dylana nebo Simona a Garfunkela, já jako bych slyšel ozvěny hudebních hvězd velkých rozměrů, které ale ještě uměly zpívat – vzpomenu si na Franka Sinatru, Dona McLeana nebo Toma Jonese. V Rodriguezových písních jsou i pasáže, za které by se nestyděli The Doors v jejich psychedelickém i bluesovém období, nebo dokonce původní bluesoví muzikanti. Rodriguez dokázal shrnout atmosféru Ameriky šedesátých a sedmdesátých let 20. století, podobně jako zvládali během tolika dekád Rolling Stones zachytit měnící se svět a zároveň zpívat o vlastních životních trampotách.

Osud Sixta Rodrigueze je smutný, s mnoha negativními momenty. Jeho texty jsou kritické, syrové, ze života, plné melancholie, zklamání a ztracených citů. Ale některé songy ve finále vyznívají jako uklidňující, s určitým světlem naděje v závěru. Jak by řekl Hunter S. Thompson: „Oni doufají, že někdo nebo něco zajišťuje to světlo na konci tunelu…“

Nezbývá než vřele doporučit zásadní dokument Searching For Sugar Man, který vznikl v roce 2012, a dokázal obsáhnout celý neuvěřitelný příběh – řeknete si, že kdyby vám tohle někdo předložil jako scénář k hranému filmu, hodíte mu dílo na hlavu s tím, že se jedná o nehorázný, překombinovaný a lacině strhující blábol. Ironie osudu je o to silnější, že se nejedná o fikci, nýbrž o skutečnost. Leda by Elvis nebyl mrtvý.

Já osobně si myslím, že je zatracená škoda, že vůbec existují natolik kvalitní hudebníci, umělci obecně, o kterých svět neví a dozvědět by se měl. Ve své době by mi dal například Vincent Van Gogh za pravdu – sláva a uznání někdy přijdou pro umělce samotného příliš pozdě. Proto je zapotřebí o neznámých fenoménech, jako je Sixto Rodriguez, psát, mluvit, točit filmy a dokumenty a šířit povědomí – snad se dočkají většího uznání, i kdyby to mělo být až po smrti. Řekl bych, že sláva nebo neúspěch jedněch záleží hlavně na úsudku a vkusu druhých – proto každému hodnotnému člověku, umělci, který neprorazil, ale zasloužil si to, ostatní něco dluží. Splaťte svůj dluh vůči Sixtu Rodriguezovi – jakkoli, poslouchejte, čtěte, dívejte se, zajímejte se, rozšiřte sobě i ostatním obzory. Objevil jsem jeho tvorbu, zamiloval se do hudby na první poslech a napsal jsem o něm sedmý díl kabinetu hudebních kuriozit – já jsem svůj dluh vůči Sixtovi splatil.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

V K&H od června 2013. Od klasiky, jazzu, rock'n'rollu, country, rhythm'n'blues, swingu nebo rockabilly, přes ska, reggae, rocksteady, 2 tone, northern soul, punk, oi!, hardcore až po psychobilly, goth, surf, garáž, psychedelii nebo folk a celtic. 55% rock'n'roller, 69% skinhead, 77% punk rocker, 161% tolerant human being and hooligan gentleman. Bohemians 1905, St. Pauli. Music, writing, movies, friends and booze... Gimme more!!!

Comments are closed.