Kids and Heroes
Kabinet hudebních kuriozit: Divine
Tony Youngfield 23/03/2016 Magazín

Sliby se mají plnit, a nejen o Vánocích – nebuďme alibisté. V devátém dílu kabinetu jsem naznačil, že byste se časem mohli dočkat odloženého nápadu, jenž se měl původně objevit jako další regulérní část našeho kuriózního cyklu. Neodvážil jsem se ale osobnost zařadit mezi ostatní hudebníky, o kterých již byla řeč, z jednoho prostého důvodu – hlavní hrdina byl sice velmi zajímavou figurkou, fušoval i do hudebního odvětví, ale byl výrazný spíše jinými činnostmi a působením. Na druhou stranu mi bylo líto se o příběh nepodělit; koncept jsem odložil a rozhodl se k němu vrátit v „bonusovém“ dílu Kabinetu hudebních kuriozit – nyní se k vám dostává „velikonoční edice s překvapením“, takzvaná „Easter Eggs Edition“.

Nebudu nikomu zazlívat, pokud začne mít neodbytný pocit, že se jedná o rubriku, která krom rarit shromažďuje také pohnuté, smutné osudy umělců. Screaming Lord Sutch ani Sixto Rodriguez věru nebyli zrozeni pod šťastnou hvězdou, ostatně Phantom také neměl nijak optimisticky vyznívající osud. Do našeho kabinetního dramatu přidáme k této smolné trojce čtvrtou tragickou postavu. Hvězdou dnešního bláznivého zábavního pořadu bude herec, bavič, zpěvák a drag queen ďábelského vzezření s andělskou pódiovou přezdívkou Divine. Ano, kdo alespoň tuší, odkud vítr fouká, je na správné stopě – tohle bude řádná úchylárna.

Divineova cesta k hudbě byla poměrně dlouhá a komplikovaná. Divine, vlastním jménem Harris Glenn Milstead, se narodil 19. října 1945 v Baltimoru a byl člověkem s pohnutým osudem již od dětství. Glenn byl jedináček, jehož rodiče bývali často nemocní a rozmazlovali ho – jako malý začal tloustnout a nadváhy se až do předčasné smrti v podstatě nikdy nezbavil. Ve škole zažil šikanu od spolužáků, nebyl drsňákem, spíše naopak – zženštilým typem; měl rád květiny a maloval, během střední školy byl na brigádě v květinářství. V sedmnácti letech Glenn zjistil, že je bisexuální, což mu v tehdejší konzervativní americké společnosti na pověsti nepřidalo; už tenkrát měl ale mnoho přátel, ti na něho nedali dopustit. Vyučil se kadeřníkem, pracoval v dámských kadeřnických salónech, a někdy v té době přišel s nápadem oblékat se na večírky do ženských šatů, přičemž se s modely inspiroval u jeho oblíbené herečky, hvězdy Elizabeth Taylor.

V polovině šedesátých let mezi jeho kamarády patřil i nezávislý filmař John Waters, díky němuž Glenn pronikl do tehdejší „alternativní“ scény, undergroundu řekněme, mezi podivíny a umělce, a poznal bohémský život. Waters mu vymyslel umělecké jméno Divine – to bylo odvozeno nejen od Glennovy zvláštní osobnosti, ale vycházelo také z prostředí a okolností – bouřlivý životní styl, bary, rozjíždějící se šílenství jménem hippies, kouření trávy, zkušenosti s LSD… Glenn, tehdy již vystupující pod jménem Divine, se s Watersem a dalšími kamarády scházel v beatnickém baru Martick’s v downtownu Baltimoru.

Waters točil filmy a vyžíval se v braku a kýči ve vlastní tvorbě. Divine sice pracoval v různých kadeřnictvích, částečně byl ale stále finančně závislý na rodičích, jelikož neuměl šetřit – kupoval si auta, šaty a utrácel za drahé večírky. Připojil se k Watersově herecké a zábavní partě, která si říkala Dreamlanders. Začali točit krátké, bláznivé experimentální filmy – v roce 1966 vznikl snímek Roman Candles, následovaný o dva roky později dalším, Eat Your Makeup; posledním z trojice byl krátkometrážní The Diane Linkletter Story (1969). Divine se objevil již v Roman Candles, a poté účinkoval a proslavil se v řadě (hlavně v ženských rolích) divadelních vystoupení, performancí i Watersových filmů, jehož tvorba se od krátkometrážních přesunula k filmům celovečerním. Z těch stojí za zmínku Mondo Trasho (1969), Multiple Maniacs (1970) a především Pink Flamingos (1972) – všechny tři snímky svou kontroverzí a úpadkovostí vstoupily do dějin kinematografie a ještě dlouho po jejich uvedení se vedly vášnivé debaty mezi odborníky i laickou veřejností; vrcholem nevkusu a kýče a největší úchylárnou byl samozřejmě třetí ze jmenovaných – v Pink Flamingos ztvárnil Divine dokonce hlavní roli a jeho sláva v rámci americké alternativní kultury prudce stoupla. Film se stal vrcholem Glennovy filmové dráhy, diskutovaným hitem a kultovní klasikou.

Během kariéry si Divine prošel nespočtem průserů v osobním životě, nejen kvůli sexuální orientaci; nevyhnuly se mu problémy při natáčení filmů, několikrát těsně unikl policii, jednou prodal i nábytek, jenž byl součástí zařízení pronajatého bytu, nechyběl ani vskutku filmový okamžik „naskoč fízlům před nosem do auta a zdrhni“, který se ale odehrál v reálu.

Abychom se konečně přes všechny peripetie dostali k hudební stránce, o kterou by mělo v kabinetu u rozebíraného interpreta jít především, přeskočíme pozdější Glennova angažmá v rámci filmu a divadla. Dostával role v dalších filmech, již nejen Watersových, objevil se v malých divadelních hrách v San Franciscu a od roku 1979 účinkoval v travesti shows v klubech na Floridě. Právě tam si uvědomil, že by nebylo od věci přidat k vystoupením hudbu a začal nahrávat songy.

Rok 1981 znamenal počátek Divineovy hudební kariéry. První nápady byly záhy zužitkovány ve spolupráci se skladatelem Bobbym Orlandem v roce následujícím. Bobby Orlando se stal autorem většiny hudby. Na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let prožil krom jiných boom popularity hudební styl, nazývaný Hi-NRG, což byla jedna z odnoží disco music. Musím říct, že disco není v žádném případě mým oblíbeným směrem, i když se paradoxně vyvinulo mimo jiné i ze ska nebo soulu, pro mě rozhodně poslouchatelnějších, tanečnějších a sympatičtějších žánrů. Co ale naděláme, jednou nahlédneme do hudebních vod, blízkých discu.

Divine nahrál několik songů, ty se dokonce umístily v tehdejších hudebních žebříčcích, a vyrazil na turné, v jehož rámci kombinoval hudbu a komediální výstupy. První regulérní album, následované dalšími třemi, neslo jednoduchý a vtipně egoistický název My First Album. Úspěch v hudební sféře se dostavil před Divineovou smrtí, prorazil ale i ve filmu. Dvojrole ve snímku Hairspray znamenala otevřenou cestu do mainstreamové kinematografie. Dalších hudebních ani filmových příležitostí se ale Glenn už nedočkal. Kombinace obezity a vady srdce (bylo značně zvětšené) vykonaly své – sedmého března 1988, tři týdny po premiéře Hairspray, Harris Glenn Milstead zemřel.

Hlavní hrdina našeho „bonusového“ kabinetu se stal hvězdou již za svého života v osmdesátých letech. Objevil se jako host v mnoha televizních shows, mimo jiné i ve slavné Late Night With David Letterman. Magazín People ho označil za „Drag queen of the century“ a Divine získal nálepku kultovní figurky. Inspiroval mnoho dalších tvůrců, bláznů a snílků – vznikly fiktivní postavy, písně, knihy, umělecká díla i dokumentární filmy – například Divine Trash (1998) a I Am Divine (2013).

Divine byl sice bláznivou a trochu rozporuplnou postavou, ale na druhou stranu se jednalo o slušného a hodného člověka s hromadou přátel – alespoň tak na něj vzpomínají ti, kteří měli možnost se s ním setkat. V osobním životě byl klidný a nekonfliktní – většina jeho „image“ byla pouze show, od níž se mimo kamery nebo pódium rád oprostil. Portrétovala ho řada slavných umělců, včetně Andyho Warhola.

Těm, kdo vydrželi u dnešního kabinetu až do konce, budiž odměnou malé zamyšlení. Bonusový díl byl nakonec více osobnostní a příběhový, než čistě hudební – změna a pestrost jsou ale zapotřebí. Navíc – předem jsem varoval, že půjde o díl vymykající se běžným postupům. Buďme navzdory úvodní výzvě žertem trochu alibisté – tento díl si lze omluvit i hudebně. Nemusíme holdovat discu, avšak – ruku na srdce – neříkejte, že jste se nikdy nepřistihli, jak si po žánrově tvrdém koncertě na zběsilé afterparty hříšně užíváte občasné osmdesátkové vypalovačky a nevkusně sladké hity. Divine není po hudební stránce sladký, ani hitový; přesto má potenciál stát se pro mě takzvanou „guilty pleasure“ – připomíná mi totiž soundtracky starších počítačových her, jako byly Jazz Jackrabbit 2, Grand Theft Auto III nebo GTA: Vice City. Chci říct – nesnáším disco, ale Divine jako totální oddechovka funguje ideálně – tím lépe, znáte-li podtext, příběhové pozadí a story o hlavním hrdinovi Easter Eggs Edition Kabinetu.

O autorovi

V K&H od června 2013. Od klasiky, jazzu, rock'n'rollu, country, rhythm'n'blues, swingu nebo rockabilly, přes ska, reggae, rocksteady, 2 tone, northern soul, punk, oi!, hardcore až po psychobilly, goth, surf, garáž, psychedelii nebo folk a celtic. 55% rock'n'roller, 69% skinhead, 77% punk rocker, 161% tolerant human being and hooligan gentleman. Bohemians 1905, St. Pauli. Music, writing, movies, friends and booze... Gimme more!!!

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com