Kids and Heroes
Jak viděla redakce Kids and Heroes rok 2017?
Michaela 15/01/2018 Magazín

Přinášíme přehled těch nejzajímavějších desek a koncertů, které přinesl rok 2017, hned od sedmi redaktorů. Zároveň chceme popřát všem čtenářům jen to nejlepší do nového roku, pořadatelům koncertů co možná největší návštěvnost a kapelám co nejplodnější rok 2018!

…a ke čtení doporučujeme poslouchat náš Spotify playlist!

Danny

dannyDesky:

  1. CreeperEternity, In Your Arms
  2. LájePřicházíme ze tmy
  3. CaronteYoni

Třicet křížků na hřbetě. Rok, kdy jsem určitě prospal nejmíň hodin v životě. A taky rok, ve kterém alba, která jsem toužebně vyhlížel, nenaplňovala očekávání. Death From Above a jejich Outrage! Is Now je dobrá nahrávka, ale kulhá za The Physical World. Villains od Queens Of The Stone Age je dobrá deska, ale zní spíš jak řadovka od Eagles Of Death Metal. INVSN nepřekročili dlouhý stín eponymního alba a Weezer na Pacific Daydream předvádějí ironický pop ad absurdum. Návrat At The Drive In nadšení nevzbudil a Rancid nekomentuju.

To Creeper se svým dlouhohrajícím debutem nezklamali! Jejich Eternity, In Your Arms je naléhavý emo goth pop punk s propracovaným vizuálem a nemůžu se ho nabažit ani po jedenácti měsících od vydání. Černá s fialovou nikdy nebyla víc sexy. Hned v lednu jsem si ujížděl i na teatrálním albu Hang od Foxygen i na podmanivém debutu od Rata Negra, který zní jak kříženec Masshysteri a Mourn. V parádním souboji moderního glamu vítězí na písničky Sam Coffey And The Iron Lungs a na vizáž The Biters. Německo mi poslalo skvělé desky od Die Toten Hosen a Johnny Firebird, ale rok 2017 poznamenalo především mé pronikání do stoner a doom metalové sféry. Album Yoni od italských Caronte mě naprosto pohltilo svým šamanstvím a rituálností, Monolord nabídli rez, bahno a špínu. Portals Into Futility od portlandských Usnea je monstrózní nahrávka a jejich sousedi R.I.P. na desce Street Reaper ukázali, jak vrátit doom metal do ulic.

Nemůžu nezmínit alba od PUP a Sorority Noise – obě mají vypjatou atmosféru, ale každá jiným způsobem. Z Norska se přihnala divočejší varianta The Sounds jménem Blood Command, ale jejich album Cult Drugs nepřekonalo famózní Funeral Beach z roku 2012. Z tuny žvýkačkového ramonescoru vzešly dvě naprosté perly – 1994 World Series Champions od Isotopes a Canadian Graffiti od The Riptides. A poslední zahraniční desku, kterou zmíním, je Blame Culture od Riskee And The Ridicule. Připomíná mi to nejlepší léta The King Blues a já se nemůžu dočkat jejich vystoupení na chystaném ročníku festivalu Mighty Sounds.

Slovensko a Česká republika se ukázaly v dobré formě. Nejvíc mě ale uchvátili Láje se svým debutem Přicházíme ze tmy. Hutné riffy, temné texty, adekvátní stopáž. Tohle album se bude strašně těžko překonávat a patří k tomu nejlepšímu, co domácí lesy kdy vyvrhly. Brněnská Insania oslavila 30 let ve velkém stylu a nadělila si Na počátku byl spam. ČAD si nadělili Bastarda a u východních sousedů už nic lepšího nevyšlo. The Fialky do své novinky Je ti to málo dali všechno a Nežfaleš si na Zločinu z vášně na nic nehrají. Povedly se i nahrávky od Esazlesa, Just For Being, Ňuňu, nebo Sorry Holka. Víc takových!

Koncerty:

  1. Caronte v Modré Vopici
  2. Salem’s Pot na Sedmičce
  3. Usnea na Sedmičce

Není žádné překvapení, že nejlíp mi bylo na strahovské Sedmičce. Elektrizující Whores., rozvláčná Bongzilla, thrash rapový masakr se Siberian Meat Grinder, velikonoční mše s Nathan Gray Collective a nezapomenutelným The Devil’s Trade a ztělesněný podzim s Usnea a Ufomammut. Ale taky tanečky s Shandy, mejdan s Nežfaleš nebo nostalgie s Nowherebound. Ve Futuru mě čekalo prudké zklamání jménem Tiger Army a taky lepší ze dvou letošních koncertů King Dude. Ten druhý proběhl v Modré Vopici, kde mě ten večer okouzlili Caronte. V Café V lese jsem si užil začátkem roku Thin Lips a koncem roku Tima Vantola. V Lucerna Music Baru jsem zažil strohé The Dandy Warhols i tradičně dobré Against Me!, v Roxy pak koncem roku dech beroucí Myrkur.

Že to tu není tak úplně v hajzlu, jsem se přesvědčil při všech těch vystoupeních Bad Taste, Arrogant Twins, Krang, Fialek, Just For Being, Cirguz (chybíte nám!!!), Adacta, Catastrofy, Houby, Starých Pušek, The Junk Food, Punk Floid, Mordors Gang, Blues For The Redsun, Degradace, Planet, Dead Letters… Díky, bavil jsem se! A věnujme hlasitou vzpomínku klubu Buben, který s posledním březnovým dnem ukončil svou činnost.

G.Zs

Desky:

  1. GzsIdlesBrutalism
  2. LCD Soundsystem American Dream
  3. Blanck MassWorld Eater

Celkem 16 let se čekalo na novou desku legendární emo mlátičky At The Drive In. Jejich novinka mě ale nechala celkem chladným, EP Diamante, které vyšlo před pár týdny, obsahuje tři tracky, které se na album nevešlo, a nutno dodat, že to jsou ty nejlepší možný songy, který si po návratu těchhle bubáků dokážu představit. Albový návrat uskutečnili i Propagandhi, Hot Water Music, Rise Against, Converge a The Dopamines a třeba i trošku zapomenutá kapela basáka Joea Pricipea z Rise Against – 88 Finger LouieBon Iver opět zahrát na city a skvělou kompilační desku do světa poslali i třeba Husker Du. Dost nečekaně vydali dvacetimutovou nahrávkuk australští Total Control, zbyl po ní ale jen rozpol a nepochopení.

Zajímavým fenoménem pro rok 2017 byla kvantita. John Dwyer zkracoval názvy svých kapel a dál chrlil jednu desku za druhou. Američtí emo rockeři Kindling dokázali za 11 měsíců vydat šestiskladbové EP, singl i plnohodnotné album. Mastodon zvládli EP a skvělou desku. Ovšem všechny překonali australští démoni suchýho z nosu King Gizzard and The Lizard Wizard. Tahle mnou protlačovaná partička psy surferů zvládla pustit do světa pět dlouhohrajících desek. A nutno dodat, že ani jedna není blbá. Ba co víc, všechny jsou skvělé.

Největší objev? Jednoznačně britští hejsci Idles. Deska Brutalism mě vyválela na dně mých vlastních sil.

Zmínit je třeba i proklamované Alvvays, The Bleachers, či Guerilla Toss.

I punku bylo celkem dost. Své dema poslali do světa třeba Ruth, Body Pressure či Kanaďani Candy. Hlavu bych si utrhl, kdybych nezmínil Limp Wrist a jejich novinku FaçadesLux a jejich eponymní kolekci hitů a co teprve Booji Boys nebo Sheer Mag.

Bizár roku vyhrává pradivný tvůrce beatů Iglooghost s deskou Neō Wax Bloom. Na první poslech nesourodá snůška zvuků, při podrobnějším studiu dává smysl jen dětem na silných halucinogenech. Progresivních beatů bylo letos víc než dost. Novou desku vydala nenahmatatelná Jlin a Blanck Mass mě roztrhal jak dárkový papír. Osmá řadovka Liars TFCF svět zastihla totálně nepřipravená. K dekódování téhle fuck*your*self oslavy mi stále chybí pár indicií.

I u nás, za devatero horami a řekami, bylo co poslouchat. Mě nejvíc rozdrtili plzeňští ořezávatka Ed Rosenthal a Snyder a za pozornost stojí i desky Kalle a Mare Jade.

Nutno dodat, že na stupně vítězů jsem opět jako loni dosadil desky, které se v mých běžných měsíčních výčtech neobjevily.

Koncerty:

  1. Idles na Rock for People
  2. Pretty Hurts na Fluffu
  3. Matisyahu v Lucerna Music Baru

Díky Rock for People, Fluffu a Brutalu jsem toho venku viděl dost, a když se člověk živí jako promotér hudebního klubu (upozorňuji, že v Plzni), je dost těžký se dokopat jinam než „k píchačce“.

Na Rockáči mě oslnila Crash Savages a její poslední drink. Moc jsem se těšil na Jaye Winebrennera z bandy White Wine a Thurstona Moorea, a i přes dost devastující zvuk jsem si všechny zmíněné koncerty moc užil. Northlane, Mastodon, Comeback Kid či Moose Blood taky zůstali v paměti.

To s pamatováním si z Brutal Assaultu je to mnohem těžší. Všechno jakoby odvála biblická bouřka. Snad navždy se mi do mysli ale problikali The Dillinger Escape Plane ve svém dost možná posledním turné. Poslední tour oznámil i Gira ze Swans a jeho totální mindfuck roku, kdy naznačil, že by si snad tenhle divnovous měl na chvilku odpočinout. Palec nahoru za Madball, Terror, Number Twelve Looks Like You.

Fluff jsem měl jako už roky ryze pracovní, takže jsem stihl jen berlínské glam post punkery Pretty Hurts a asi jen na 10 minut, ale byla to rána jak z plynovky přímo pod nos.

Z klubů si mimo Temples z Archy, Beach Slang z CrossuPerturbatora Rock Café a Shohsin z plzeňské Papírny, nepamatuji snad nic.

Takovej to byl šrumec. No a jak to zatím vypadá, ani na přes rok si moc neodpočneme.

Johnny Násilník

Johnny

Desky:

Vyšlo toho tolik, že letos jsem snad poprvé zaznamenal akutní stav přecpanosti hudbou. A to nejen kytarovou – v určitý fázi by mě snad bolelo břicho i z Beethovena. Dokonce mě přestalo i bavit o ní psát.

Rok 2017 byl pro mne hodně turbulentním rokem – prošňupaná nosní přepážka i prozření, že střízlivost vlastně dává nejvíc. A pak to všechno zase hodit do kanálu a vrátit se o level zpátky. Pocit, že jediný, co dává smysl, je hraní s kapelou. Rozkládání rapový (ne)kultury zevnitř.  Zlámaná kyčel. Několik návštěv policejních stanic. Teroristickej útok vodním gunem na Babiše. Láska i se všema zradama a zklamáníma, který k ní patří. Hledání víry ve světě postaveným na hlavu, ve světě, kterej příliš nechápu, ale ve kterým jsem se znovu pokoušel najít svý místo. A v divadle mezi kulisáky jsem ho na čas našel. Než jsem se zase zbláznil.

Muzika v tomhle cirkuse občas na vedlejší kolej, jindy byla soundtrackem či dokonce někdy jediným východiskem. Když to vezmu chronologicky… Byla to určitě apokalyptická Cherry Glazerr, grimeová nálož od Wileyho, kalifornští zloději kancelářských potřeb Surprise Vacation, špinavá garáž Dr. Chan, neurvalí Mind Rays i jejich němečtí blíženci Küken, chaotičtí a uřvaní Lumpy & The Dumpers, psychedeličtí Iguana Death Cult. Výborná třetí deska Orwells, blackflagovští Cat & The Underdogs a neuvěřitelně chytlavej školní punk australskejch děcek The Chats. Z popovějších věcí mě bavil Kendrick Lamar a furt chcípám z poetiky Kinga Krule. K tomu kvanta starý, časem prověřený muziky.

Zklamáním byli noví Meatbodies, čekal jsem víc i od dlouhohrajícího debutu B Boys. Co všichni mají s kdysi jakžtakž zábavnými Dune Rats, dnes přehulenou parodií na Blink, jde mimo moje chápání. Snad to dělají jejich fotky na Instagramu. Ty Segall už mě taky nijak nenadchnul, přežranej jsem i Black Lips. Veteráni z Rancid by měli odejít do punkrockovýho důchodu. A tvrdit o Migos, že jsou novodobí Beatles, to je na přesdržku.

V tuzemsku mě hodně bavili znojemští Thrashsurf, garážový retro z Plzně od Ed Rosenthal a samozřejmě Pacino. Povyk kolem česky zpívaný píčoviny od Wild Tides jsem nějak nepochopil a bohužel se mě nijak nedotknul ani split kámošů OXX a Psychocandy. A to všechno orámovalo prozření, že největším undergroundem je nakonec paradoxně Hugo Toxxx.

Koncerty:

Tohle je těžký. Celej únor jsem strávil na cestách s Ghettoblasterama, později jsme se sčuchli s kolínskými Ptakz. Zadky nakopávali slovenští Wilderness, a i přes tu pro mě téměř neposlouchatelnou desku jsou OXX naživo pořád nálož, bavila mě i Smuteční slavnost, potížisti z Vole a samozřejmě zase ti Pacino. Zábavnej byl taky rožnovskej veterán – pan učitel Ctib, dost dobrý byli Suspect Parts v Brně. Příležitostí k tomu, abych se zboural, byl jakejkoli díl ze čtvera ročních dob Olaf Olafsson and The Big Bad Trip.

Z těch větších koncertů jsem se často vracel lehce zklamanej, ať už to byli Surf Curse nebo Black Lips, nemluvě o Audacity, kterejm jsme vypili všechno pivo a vyžrali všechno jídlo, abychom je pak zfetovali, a i přesto se nudili během setu, kterej zněl jako jeden nekonečnej song. A abych nezapomněl: nejhorší byli Wasted Whatever, vždy a všude.

Marek Hadr

Desky:

  1. Comeback KidOutsider
  2. KalleSafron Hills
  3. Hotel BooksEquivalency

Těžké rozhodování. Napříč žánry, napříč zeměmi i kontinenty, je toho všehovšudy víc než dost. První trojici jsem sice dohromady dal, ovšem pořadí už těžko, tak ty číslice berte s nadhledem. Hotel Books sice s novým albem trochu polevili, křik na některých místech nahradily melodie, ovšem emocí neubylo ani trošku. A ty poetické texty jsou nade všechny jiné lyrics. Safron Hills je pak jednou z letošních domácích hvězdiček, Kalle na tomto albu ukazují, jak moc citu pro hudbu v sobě ukrývají, a jak skvělé vokály v našich končinách máme. V kategorii oddychovek je to letošní jednička. No a Comeback Kid, ti nedávají moc prostoru k diskuzi. Outsider je nekompromisní, plný energie, a i přesto má v sobě dost prostoru pro melodické refrény, kterým tihle Kanaďané kralují.

Je toho ještě mnohem víc, když to vezmu zleva doprava po mapě světa, musím vypíchnout nové Counterparts, kteří se nám přijedou ukázat už na konci ledna, procítěné nové album Being As An Ocean nebo i skvěle jak hudebně, tak graficky vyvedené True View od Stick To YourGuns. Kdo minul, dejte šanci taky méně známým The White Noise a jejich poslednímu albu AM/PM.

Po přesunu do Evropy nemůžu opomenout jednu z nejkreativnějších a nejnezaškatulkovatelnějších kapel a jejich letošní TheSpark– tedy Enter Shikari. Na opačné straně duelu světla a tmy jsou belgičtí Amen Ra a jejich letošní opus Mass VI. Na severu, kde kraluje metal, povstali noví Enslaved Vulture Industries. A směrem na východ zbývá už jen kulervoucí Metal Bear Stomp od Siberian Meat Grinder z Ruska. Na samotný konec, zpět k těm domácím jiskřičkám, kde mi ještě svítí Protijed, Loosers nebo Cumulonimbus.

Koncerty:

  1. Polar, Giants, My only, Empires Fade – Futurum, Praha
  2. Comeback Kid, Knocked Loose, Higher Power – Futurum, Praha
  3. Monolord, Conan, Blues for the Redsun – Kabinet Múz, Brno

Kdo jste už slyšeli o Monolord, mimochodem letos mají taky novou placku, tak víte, jak hustou atmosféru tihle doom/stoner frajeři budují. Je to jako procházka hustou mlhou plnou ozvěn nějakých vesmírných zvuků, perfektní zážitek. Comeback Kid ve Futuru, report z tohohle koncertu dostal název Noc tisíce stagedivů a je to přesný, lidi byli všude a hudba je hnala jako zběsilý, tak to mám nejradši. První místo pro mě bylo jasné, Polar jsou srdcovka a na jaře mi v Praze opět dokázali, že zaslouženě. Perfektní show, perfektní publikum a obrovskej pocit sounáležitosti s kapelou. Navíc melodický hardcore na stupni nejvyšším.

Z letních festivalů vypíchnu jen Summer Punk Party ve Volyni, kterou bych doporučil úplně, ale úplně každýmu. Domácí prostředí, velkej bazén přímo v areálu a perfektní lineup, jeďte tam! Jinak rád vzpomínám na začátek roku, kdy mě v Orionu v táboře rozložili na kousky italští Ovo nebo na Esazlesa s novou plackou v Brně v Bajkazylu. Brno letos vůbec přineslo dobré kousky, bezchybní byli i doom metaloví veteráni Paradise Lost.

Dejte mi alespoň stejně velkou nálož do roku 2018 a budu za něj vděčnej, jako za rok uplynulý. Dík vám vše, že chodíte na koncerty a věnujete se hubě. A že si nás občas přečtete.

Martin Suicide

Martin Suicide

Desky:

Co dal a vzal rok 2017?

Desek vyšla fůra, ačkoliv značná část těch, co mě nejvíce oslovila, jsou buďto reedice raritních prastarých věcí, nebo někde po garážích vyštrachané, dodnes nepublikované, prastaré nahrávky. Současná podzemní hudební rocková muzika je ovšem ve slušné kondici, kapel je fůra a desek jakbysmet. Jaký je její společenský přesah a míra toho, koho vlastně ještě oslovuje, je ovšem věc jiná. Další věcí je, že popravdě mám celoživotní alergii na žebříčky, nominace i různá bodování. Muzika stejně jako jakékoliv jiné, i to nejpokleslejší umění, není soutěž. Takže nadhodím do pár množin rozdělený halabala nakupený soupis titulů, jejichž poslech mě tak nějak v uplynulém roce dostal. Popravdě si ovšem již v zásadě nevybavuji, co mě dostávalo v první půlce roku.

Ze zahraničních nových desek, mi zůstaly v paměti tyto: kanadští Booji Boys a jejich“S/T“ LP na Drunken Sailor Records a jejich nespoutaný garage punk. Norské power pop překvapení Beachheads S/T LP. Hudebně i textově mě dostali portlandští Piss Test a jejich druhé LP. Impalers a jejich Cellar Dweller je geniální vzteklý raw hardcore punk. Portlandští P.R.O.B.L.E.M.S. mě opět dostali, tentokrát deskou Doomtown Shakes LP. Londýnští punks Botox Rats vydali po letech novou skvělou desku s názvem Nasty Business. Chicanopunks z jižní kalifornie Generacion Suicida a jejich 12“ Reflejos. Beach punk vetránům Crowd vyšla geniální deska Surf Ghetto Riot a svým novým EP mi udělali radost i stockholmští Dissekeradse. Nová dánská punk krev Motorsav mě dostala svým debutním LP, space electro punk v tom nejlepším slova smyslu Isotope Soap 12“. Skvělou dávku hardcore punku nabízí druhé LP velšských Bad Sam.

Možná ještě delší bude můj seznam vydaných zahraničních vykopávek: geniální chicano punk z raných osmdesátek The Brat mě totálně dostal dvou albem StraightOutta East LA. Bootlegem roku je bez pochyb Nuns 1977 CBS Demo, naprosto skvělá nahrávka od A do Z. Pamětihodným počinem je i monstrózní čtyřalbový projekt Hüsker Dü Savage Young Dü. Další pozapomenutá kalifornská bomba, která se dočkala kolekce nahrávek jsou Modern Warfare a Complete Recordings And More. Úžasná  je švédská kultovní klasika Rolf & Revoltörerna, které vyšlo Demo EP.

Dík zprofanované blbosti jménem Record store day vyšlo několik milníků punku za jako již tradičně absurdně předražené sumy, a to Germs Lexicon Devil, Wipers Better Off Dead a Rollinsem objevená raná nahrávka černých punks Pure Hell 7“. Poprvé na vinylu vyšla devadesátková nahrávka State Of Shock mých oblíbenců D.I. Nesmrtelný hit z dílny Los Reactors Death In The Suburbs proslavený dík The Briefs se konečně dočkal vinylové reedice. Italský hardcore v té nejdivočejší éře zachycují Negazione na Tutti Pazzi, stejně jako singlový box Wretched. Dosud nepublikované demo dánských Misanthropic Charity si našlo cestu na 7“.

Místní prostředí bylo na desky překvapivě neméně vydatné a již z toho důvodu mu patří samostatný odstavec: důkaz toho, že i v místním prostředí může mít podzemní rocknroll svěží a mladou tvář  – The Oxx / Psychocandy split. Protřelí Valaši Yarvar Cocha konečně vydali LP s názvem Taky možnost a je super. Pražští Sebestřet na EP skvěle mixují crust s death metalovým soundem. Kalle na Saffron Hills předvádějí až neuvěřitelně křehké a zároveň podmanivé písně. V Praze usídlení Antisocial skills na svém EP dokazují, že tu po dlouhé době zas někdo konečně pochopil hudební obsah termínu hardcore punk.

No a nakonec místní reedice, z nichž některé jsou úžasnou cestou zpět v čase, ke vzpomínkám na punkové roky před převratem: zásadním počinem je rozhodně vinyl debutního dema HNF Válka. Neméně nadčasovou esencí toho nejlepšího z československého punku je konečně znovu vydaná Pakáreň Slobodné Európy a jen pár dnů před koncem roku vydaná jejich dvojka Unavení a zničení, což je naprosto geniální nadčasová rocková deska. Vyšla i první deska Do Řady! Join The Army a skvěle vypadající reedice třetího LP Už Jsme Doma Hollywood. No a na konec ještě jednou Bratislava a nová verze debutního LP Extip.

Koncerty:

Co se týče koncertů, v Praze mizí jedno místo na hraní za druhým. Buben je minulost, Baryton je minulost, Klinika přežívá ze dne na den a mám obavy, že tato příšerná tendence bude pokračovat. Nejgeniálnějším zážitkem roku 2017 pro mě koncertně zůstane reunion vystoupení Kurt I Kuvos a TST ve stockholmském Café 44, stejně jako Piss Test otevírající Enemy Of The Sun a totéž platí i o explosivním vystoupení Knaegt na Antisocial festivalu. Svou celkovou atmosférou pro mě pak byl tím nejlepším celý festival Punx Picnic v Modré Vopici.

Rok 2017 fatálně rozšířil zástup mrtvých punks, v mnoha případech těch, kteří určovali tvář rockové hudby, a v tomto ohledu bude situace jen horší a horší. V obecné rovině byl rok 2017 otřesný. Místní společnost je ve stavu, který jen těžko popsat bez vulgarismů, ale o tom obšírněji třeba někdy jindy.

Michaela

Desky:

Jestli jste si mysleli, že se nás v roce 2018 zbavíte, tak to vás zklamu. Jsme pořád tady, i když to občas není jednoduchý. Stojí za tím moře času a energie lidí, pro který je tenhle web srdcová záležitost. A za to si jich cením. Stejně jako si cením každýho, kdo něco dělá DIY, ve svým volným čase a odměnou je mu hlavně jeho dobrej pocit – těch pár alternativních hudebních webů, fanzinů, fotografů, pořadatelů, labelů a samozřejmě kapel. Vy víte kdo. Tak hodně sil do roku 2018 a slovu „scéna“ trochu pozitivnější konotace.

Teď už k deskám. Pomyslnou top trojku pro mě dávají dohromady američtí zachránci rock’n‘rollu The Orwells s jejich nadrzlým garage rockem, navrátivší se LA punks The Bronx s neskutečně energickou jízdou (v létě na Mighty Sounds!) a švédská post-punková senzace INVSN, hypnotičtější než kdykoliv předtím.

Na melancholické vlně jsem se svezla taky se zasněnou shoegaze partou Kindling a emoce ze mě ždímal i projekt Hotel Books s totálně naléhavým spojením hudby a mluveného slova. Loni taky vyšla zřejmě nejsilnější nahrávka, co jsem kdy v životě slyšela – A Crow Looked at Me od Mount Eerie, do které autor přetavil deníkové záznamy po smrti své ženy. „Our daughter is one and a half / You have been dead eleven days.“ Jen si nejsem jistá, jestli si ji někdy pustím znova.

Hodně času jsem strávila i s protivama první ligy Morrisseym a Liamem Gallagherem a zamilovala se do Nergala v projektu Me And That Man. Rise Against by mě díky Timově vokálu bavili snad i jako křesťanský symfonický metal, podobně jako Chuck Ragan a jeho Hot Water Music. Překvapivě zábavnou desku vydali Blondie a z female fronted jmen se mi ještě dostali pod kůži i zádumčiví Poláci PAST, naléhaví Španělé Rata Negra, uštěkaní Sheer Mag z Filadelfie nebo Sincere Engineer z Chicaga s mladou písničkářkou Deannou v čele. Objevem pro mě byli taky Fotocrime, chladná post-punk novotina frontmana Coliseum, a debut Chomper, proto-punkové kapely z New Yorku. Přeslechnout nešlo ani jejich sousedy, power pop/punkové floutky Wyldlife, nebo šílence Ho99o9 míchající hardcore punk a hip hop.

A doma? Nad vším zazářil debut pražských post rockerů Cold Cold Nights – tak citlivě používat dechy a nenudit ani šestiminutovými songy, to se v mým světě nestává často. Skvěle pronikavou atmosféru mají taky loňské desky od Lvmen, Pacino, Loosers nebo Mara Jade a zmínku si zaslouží i EP od Just for Being, Protijed, FVTVRE nebo Supertesly. Nejčastěji mi ale stejně hrála Nežfaleš a Vypsaná Fixa, a je mi jedno, že je to třeba málo cool.

Koncerty:

To ostatně je i můj největší koncertní zážitek roku 2017 – Queen s Adamem Lambertem v O2 Areně mě dostali, rozhodně not guilty pleasure! Vyjet za hranice se vyplatilo na The Orwells, Charlieho Harpera akusticky a INVSN. Z festivalů klasicky bavily Mighty Sounds a příjemným překvapením se stala Summer Punk Party ve Volyni.

V Praze jsem odcházela nadšená z Against Me!, The Cult, Black Lips, Pascala Briggse, Nekromantix, The Baboon Show nebo UK Subs, na Mělníku z PAST.

Z cz/sk jmen jsem měla tu čest a chci vidět zase: The Wilderness, Násilníka, Empty Hall of Fame, The Drain, I am Pentagon, Cocaine Party, Pensée, The Oxx, Thrashsurf, Dalekko, Ufajr, Superteslu, The Junk Food a Bad Taste. Budu se těšit!

Nekro

Nekro

Desky:

  1. Days N DazeCrustfall
  2. Wolfbrigade Run WithTheHunted
  3. KLAXLast Zyborg

2017, zas další rok, kdy spousta skvělých očekávaných desek nevyšla. Přesto jak se tím teď probírám, mám problém očíslovat tři nejlepší. I když je pravda, že tři výše uvedené asi nejvíce zaznívaly mým přehrávačem. Sice mám pořád pocit, že některé měsíce nevycházelo prakticky nic, jen abych si potom na ten jeden týden, kdy se sešla všechna vydání, nesundal ani na chvíli sluchátka.

Stručně ve všech žánrech zajímavý rok, v psychobilly si mou pozornost uzmuli jednoznačně The Retarded Rats svým novým singlem, v surfu X-Ray Cat Trio svým květnovým EP, ve folkpunku se sice nic nemohlo vyrovnat nihilismu Days N Daze, ale singl novinky Leaf Cheeks nebo českého Hledání stály zrovna tak za zmínku. Z tvrdších kapel pak krom Wolfbrigade zazářili třeba domácí Fear of Extinction svým splitem s Passiv Dödshjälp a také SCALP splitem s VOH. A v zahraničí třeba švédští crusteři Crutches, bostonští streepunks Cinderblock nebo belgičtí Cocaine Piss.

Koncerty:

  1. The Retarded Rats – 007, Praha
  2. Wolfbrigade, Disfear – Enemy of the Sun, MeetFactory
  3. Crutches, Fear of Extinction, SCALP – Azyl, Liberec

U koncertů ještě horší probírání, těžké srovnávat léta poslouchané velké kapely a objevy nových menších kapel. V jeden rok v klubu jak Nekromantix, tak Bloodsucking Zombies from Outer Space, v obou případech v doprovodu domácích The Rocket Dogz nastavili laťku vysoko, a přece je v mých očích trumfli lipští The Retarded Rats na Sedmičce, a to i bez tyjátrů, kostýmů nebo bezchybného vystoupení. Enemy of The Sun také zapůsobilo silnými jmény jako Wolfbrigade, Disfear, Breakout, Martyrdöd, Warwound anebo i Piss Test. Libereckým Azylem se přes léto proháněli hlavně parádní hardcorepunkové a crustové kapely z Pyrenejského poloostrova, jako Ancient Emblem, Troika nebo Knür. A na podzim spíše domácí kapely jako Thalidomide, Scalp, Deadly Sadistic Experiment, Kibera, Stolen Lives, Průmyslová smrt, Kovadlina a další.

Prostě a jednoduše v té záplavě skvělé muziky, která se tudy prohání, nejde medailovými stupínky pro tři nejlepší vůbec vystihnout celý rok 2017, všechny ty kapely, koncerty, desky a kocoviny. Důležité je, že rok je mrtvej, ale hudba ne.

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com