Kids and Heroes
I am Pentagon – 265
Marek Hadr 18/04/2018 LP, Recenze

I am Pentagon jsou po necelých dvou letech zpět s novou deskou. Ta je první vlaštovkou a zatím vlajkovou lodí nového labelu Pushteek a nese zvláštní název 265. Co se za ním skrývá? Jedna z pro mě až doposud neznámých černých skvrn na historii českého národa. Odkaz na osobní selhání i na kolektivní zvěrstva, připomínka toho, že ani ti, kteří toho sami hodně zakusili, nejsou bez viny.

I am Pentagon se už po vydání své první desky Zdi nemluví (recenze) zařadili mezi nejlepší kousky české hardcore scény. Spojení Banánových téměř poetických textů s jeho emocemi naplněným řevem a se syrovým hardcore soundem, který nemá potřebu něco si dokazovat a prostě se valí vpřed, jednoduše funguje – rozklepává kolena a zároveň nutí hlavu k přemýšlení.  A nová deska 265 se tuhle nasazenou laťku snaží ještě přeskočit.

Od prvních tónů je jasně slyšet, že zvuk se od minule trochu posunul. Celá produkce je překrytá takovou jemně ocelovou clonou, která mi z paměti vytahuje oldschool hardcore kapely. Heslo „I am Pentagon je uzavření kruhu. Krok zpátky, bez dvou kroků vpřed“ tak dostává další rozměr. I am Pentagon vědí, kdy přitlačit posluchače ke zdi těžkým, hutným zvukem, a kdy dát prostor k nadechnutí v odlehčenějších mezihrách, poměr mezi hodně těžkými party a melodickými riffy je tu ideální.

Hned v prvním kousku Teď, anebo nikdy se do toho I am Pentagon nebojí opřít, ostrá repetice a bicí s kadencí samopalu. Do toho Banánův řev, který má díky podobě nahrávky zase trochu jiný odstín, přesto ale pořád stejnou sílu. „Co to vlastně znamená v životě vyhrát? Vidět utrpení z dálky a radost z blízka?Kdo má rád emotivní a promyšlený texty, bude nad 265 už od začátku chrochtat blahem. Další kousek Zapomněl jsem má za sebou silný osobní citový pohnutí a v textu se nebojí mířit do vlastních řad. Protože všichni občas odmítneme udělat něco, co by nás tolik nestálo a pro jiné znamenalo mnohem víc – občas se všichni snažíme nějaký problémy prostě nevidět. Největší sympatie si u mě získal čtvrtý kousek Lampy ve větru. Ten má od počátku nezvyklé tempo, způsobené zvláštním riffem. Objevuje se tu taky až nezvykle melodická poloha zpěvu a sakra, moc bych chtěl, aby se v tom songu ukázala ještě alespoň jednou, škoda. Text působí hodně osobně a snad je, nezvykle, i o lásce.

Zbytek alba vrací čas do roku 1945, song 265 je nejsmutnější kousek alba, který opravdu chytá za srdce. Není jednoduché ohlížet se za takovými událostmi, ani to podat se skutečným procítěním, bez kýče a plytkosti. I am Pentagon se to daří. Při poslechu běhá mráz po zádech. Sdělení je jasné – právě na události, jakou byl masakr na Švédských šancích, se nesmí zapomenout, je jedno jak moc to může bolet. K hudbě se tu těžko něco říká, dá se jen sklopit hlavu a připojit k 210 vteřin dlouhé pietě. „Další zkurvený nepravidla zkurvený doby, i ta má ve znaku v čele díru.

Album ukončuje ambient kousek s ležatou osmičkou v názvu. Dozvuk historie rezonující v uších. Ale stejně jako se konec skladby před noisovým spadnutím do prázdna nadějně odlehčuje, tak se časová osa civilizace může před svým koncem otočit lepším směrem. Chce to ale spoustu síly. A znovu nezapomenout.

O autorovi

Diskuze

  • Facebook(0)
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com