Kids and Heroes
Hlavně nikdy nezapomenout na počáteční nadšení! N.V.Ú. a ZNC nejen o společném turné
Kapitán Kečup 27/09/2017 Rozhovory

Domácí klasiky N.V.Ú. a Znouzectnost vyrážejí na podzimní tour, tentokrát ve znamení čísla 61, což je dohromady délka jejich existence (ZNC 31 let, N.V.Ú. 30 let). Kromě oslavy již zmíněné třicítky budou N.V.Ú. také propagovat svou aktuální desku Za všechno se platí. Na otázky nejen kolem turné nám odpovídal za ZNC Golda a za N.V.Ú. Štěpán.

 

Loni vaše kulatiny, letos N.V.Ú. Co bys jim popřál?

Golda: Tyjo. Asi to samý, co přeju všem blízkým. Dobrý zdraví, spokojenost a fajn lidi kolem. U kapely jsou to úplně stejně důležitý věci, jako u lidí. Takže „klukům“ z NVÚ samozřejmě to samý. Jo a možná ještě – aby nikdy nezapomněli na počáteční nadšení v tom, co dělaj.

31 let je dlouhá doba. Vzpomeň na nějakou hodně šílenou historku ze začátků kapely.

Golda: Třeba cesta do Košic kombíkem žigulíkem ve čtyřech lidech a komplet nástrojovkou ve dvacetistupňovejch mrazech byla šílená dost. Zpětně vzato mi ty začátky přijdou, z dnešního pohledu, šílený vlastně celý. Ne takovým tím klasickým „rockerským“ způsobem o chlastu a drogách, my vždycky byli spíš taková podivná kombinace rychlošípáků a bratrstva kočičí pracky, v plusminus třech lidech, ale taky šílený.

Jednou z typických věcí na vašich koncertech je sedání si u písně Hasiči. Jak tohle vniklo, kdy to bylo poprvé?

Golda: Ten „rituál“ si vymysleli lidi sami a vzniklo to v jedný vesnici u Plzně, asi v Trnové, nebo tam někde. Myslím, že to vyprovokoval kluk jménem Míra Vetešník. Už někdy před sametovou. Ale proč, těžko říct. Ani jsme nikdy k tomuhle lidi neprovokovali, roztleskávání a spartakiádu na povel nemáme zrovna rádi. A rozšířilo se to pak nějakou zvláštní tichou poštou vlastně skoro všude. Po pár letech jsme hráli v těch už zmiňovaných Košicích a dělali to tam taky. Podivnost.

Jak podle tebe dnes vypadá typický fanoušek Znouze? Jde to vůbec říct?

Golda: Nejde. Je to spíš věc určitýho stavu mysli než vizuálu. Jediný, co se změnilo poslední dobou, je, že chodí širší věkový spektrum, i starší ročníky, naši vrstevníci a tak. Vlastně celý ty roky na nás chodilo dost široký spektrum lidí, co jinak poslouchaj žánry úplně odjinud – od folku po death metal. Vnímám to podobně jako třeba u Ramones – ty taky poslouchá kdekdo a je to v podstatě písničkovej rokenrol oholenej na kost.

Na desce Beat simplicitas jste ukázali, že máte ještě hodně co říct. Chystá se nějaká nová nahrávka?

Hehe, dík. No – cíleně ne. Jak nad sebou nemáme firmu, co by nám šlapala na krk a chtěla každej rok, nebo ob rok desku, je čím dál složitější se k tomuhle dokopat. Písničky píšeme průběžně pořád, byť samo míň než dřív. Máme připravený materiál na jednu desku určitě, ale potřeba a vůle točit a něco vydat asi zatím nějak chybí. V našem věku skloubit celkem hustý roční šňůry, sólový projekty, osobní životy a ještě k tomu nějak intenzivně makat na novém repertoáru není úplně jednoduchý. Asi rok už nemáme ani zkušebnu, a tím pádem jsme zkusili najet na echtpunkovej přístup a nový věci se učíme na zvukovkách v klubech a pak rovnou na koncertech. Zatím jsem takhle zvládli dvě nový písničky, co lidi přijímaj docela pozitivně, tak uvidíme, jak to půjde dál.

Jak vnikl nápad na společné koncerty se ZNC?

Štěpán: Ten nápad nám ležel v hlavách již delší dobu a důvodem jsou v podstatě dlouholeté vzájemné lidsko-přátelské vazby a respekt. ZNC jsme vždycky měli rádi jak hudebně, tak jako moc fajn lidi a kamarády. Když k tomu připočteme i určitou odlišnost v rámci žánru, lákalo nás do toho jít.

Jeli jste spolu koncerty už minulý rok, ale ze zdravotních důvodů jste je museli přerušit. Co se stalo? Každopádně na Pod Parou už bylo vidět, že jsi ve formě.

Štěpán: Ano, na závěr loňské tour jsme museli zrušit několik koncertů z důvodů mojí vyhřezlé plotýnky, kterou jsem si uhnal v mém bývalém pracovišti. Po koncertě u Žlutého psa v Pardubicích jsme měli odehrát se ZNC koncert v Litoměřicích v Baronce, den předtím jsme hráli spolu super akci v Šumperku. Ale už Pardubky jsem absolvoval díky asi osmi velkým vodkám, neb bolesti už byly pekelné, a do Liťáku už jsem nemohl – doma mi partnerka už musela pomoci z bot i kalhot a druhý den ráno mě odvezla záchranka na neurologii, neb jsem se nemohl už ani hýbat. No, poležel jsem si tam cca 14 dní na kapačkách apod. Ale už je to dobré a hlavně bez následků, takže show must go on!

Loni bylo kulaté výročí na straně Plzeňáků, teď na vaší. Máte připravenou nějakou specialitu ke 30 letům?

Štěpán: No, nějakým záhadným způsobem jsme se té třicítky dožili, docela to uteklo. Je pravda, že na rozdíl od ostatních tuzemských punkových trilobitů jedem tu třicítku bez pauzy. Ale to je asi tím, že jsme nikdy neměli nějaké extra plány do budoucna, jen chuť hrát naplno, dokud nás to bude bavit a dokud bude důvod hrát. Jinač nějaké extra oslavy nechystáme, taky proč? Každý další koncert je oslavou naší existence a jediné, co jsme si nadělili, je nová deska, která je už natočená, a doufám, že jako vinyl bude během podzimu venku. Jo, až si položím vlastní kotouč do gramce, tak si k tomu tu lahev otevřu, to jo. Ale jinak jen hrát dokud to půjde, to je celé.

Myslím, že nejen já mám moc rád tvůj punk outfit. Čím se inspiruješ?

Štěpán: Moje outfity, co k tomu říct. Prostě mě to tak baví, punk je o svobodě a individualitě a mě docela baví tu dnes již občas až uniformitu punkové image nabourávat tak trochu zevnitř. Je to pro mne tak trochu rituál si na každý koncert vybrat hadry a doplňky, ale zas až tak to neřeším. Hrabáky, skříně a charitní bazary nabízejí dost inspirace a vždy je možnost, jak si tu kterou úchylnost sám doladit. Vždyť i o tom punk přeci vždycky byl, no ne?

I když vás v poslední době bylo hodně vidět, tak přece – představ nám současnou sestavu N.V.Ú.

Štěpán: Je fakt, že za ty roky pár změn proběhlo. Poslední změnou bylo, když nás zjara o své vůli opustil kytarista Marvin. Takže do studia s námi šel Jarda „Fox“ Liška, který s námi v minulosti drahně let hrál na postech basáka i kytaristy. Nyní je zpět a po fázích koncertů s jednou kytarou opět nastoupil do kmene. Je pravda, že některé koncerty opět dáme v syrovější čtyřčlenné sestavě, to víte nejsme nejmladší, zdraví a rodiny a tak. Ale jinak jsme se v současnosti ustálili ve složení: já „Štěpánkáč Makeba“ Málek – zpěv, Pavel „Pafka“ Doležal – kytara, Jarda „Fox“ Liška – kytara, Martin „Boss“ Sedlák – baskytara a David „Dejv“ Smetana – bicí.

Kterou vaši písničku bys jako typické N.V.Ú. pustil někomu, kdo vás nezná?

Štěpán: Typický song? Všechny, co hrajem, ne? Ale pokud mám vybrat několik, které nás tak nějak definují, určitě bych vybral z novějších píseň Looser, ze starších třeba Hej vy, určitě tam nesmí chybět Anarchistická lidová a z těch jemnějších třeba Sestro. Myslím, že tyhle songy tak nějak definují ksicht kapely.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Diskuze

  • Facebook(0)