Kids and Heroes
Hanba – Silou kovadliny
Johnny Násilník 30/11/2014 LP, Recenze

Hanba je kapela, jak má bejt. Žádný „my stojíme nahoře, vaše místo je tady“. Zábrany mezi publikem a kapelou padají jako Berlínská zeď. Hanba využívá svoji energii k tomu, aby lidi rozdivočela, stejně jako je učí přemýšlet. S tím souvisí deklarované ideje, ať už jde o straight edge filozofii (ale pozor, nemám na mysli nějaký veganský fašismus), jasné protirasistické a antifašistické postoje, nebo důraz na čistotu člověka v tom duchovním směru, tedy odpoutání se od závislostí a tupého konzumování, či hipízácký mír a láska.

Když Banán začne přednášet o přístupu k muzice a ke světu vůbec, div že si hardcore kids pod pódiem nezačínají dělat poznámky. A nutno říct, že někdy to vypadá, jako by mělo celé to hanbářského hnutí opačný efekt – lidi si názory nalévají norimberským trychtýřem do hlavy a místo přemýšlení se zase papouškuje.

Alespoň takový byl můj dojem z křestu debutové desky Silou kovadliny na Sedmičce, která byla beznadějně vyprodaná a obsazená dalšími desítkami lidí, jež se dovnitř už prostě nevešli. Přiznávám, že jsem trochu magor, a měřítka mám proto trochu posunutá, Ale mně se to nelíbilo. Všichni ti lidé, co tam byli na pódiu, jsou punkoví srdcaři, a ani na chvíli jsem nikdy nepochyboval o jejich upřímnosti nebo chcete-li uvěřitelnosti. Nicméně mám rád onen slogan Profane Existence „učiň punk znovu hrozbou,“ a tohle bylo masový a bezpečný až hanba.

Ale dává to smysl. Hanba se namísto (sebe) destruktivních orgií snaží něco vytvořit. A to se celkem daří. Setkává se s úspěchem nejen u hardcoreového a punkového publika, ale i u lidí, kteří jezdí na skapéčka a představu o punku získali z klipu Známka punku. Mají dobrý jméno, které funguje jako dvojsmysl i jako značka a módní doplněk. A především to jsou zkušení muzikanti, kteří vědí, co dělají.

Úplně se mi nezamlouvá zvuk – podle mě líp šlapal ten prasácký garážový zvuk první kazety, jelikož Novou příležitost i Stopy mám radši v demoverzích. Na druhou stranu dává vyniknout věcem, které by ve špinavém soundu zanikly, třeba parádní, jaksi tesknější, druhá kytara.

Asi největším hitem je skladba Mělký hrob, pokud se to v případě takhle agresivní desky dá vůbec říct. Ač tedy kromě pár vyloženě bouřlivých hardcore vypalovaček se deska nese spíš v poklidnějším duchu, než jsem čekal. A když není mlejnek na maso, očekávám další nápady, které tu nenacházím – spousta věcí zní jako jeden dlouhý song dohromady.

Banánův recitační vřískot sedí do rychlejších pecek, v těch pomalejších (s výjimkou Stop a závěrečné songy Po spadaném listí) to někdy ne-li otravuje, tak ubírá na pozornosti. Mám holt prostě radši, když kapely zpívají a s hlasem (tj. i s řevem) kreslí barevnější obrázky. Texty jsou naopak perfektní, ať už jde o hymny jako Vlna, nebo o slova rezonující často v hlavě při cestě po ulici nebo před usnutím jako hlas svědomí.

Když propíchnu tu bublinu z nafouknuté žvejkačky, zůstává dobrá, leč přeceňovaná nahrávka. Jako by tu nebyli Thalidomide nebo Palahniuk a vůbec jako by Hanba byla první kapela s názorem. Na druhou stranu, Hanba je zatraceně sympatická kapela, a je dobře, že v současnosti jsou uctíváni právě oni. Minimálně nějaká protiváha českýho white trash fanouška Ortelu je tu potřeba.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

1 Comment

  1. Vojta 05/12/2014 at 14:00

    Podle mě jedna z nejpřeceňovajcích současnejch kapel a přitom zbytečná jak SUV tvýho fotra. Banán už dávno minul den, kdy ztratil koule, a ta mediální propaganda, která se kolem nich točí, připomíná nechutný podbízení se. Kdyby řadši resuscitovali Balaclavu…