Kids and Heroes
Fenomén Chuck Berry aneb jak jsem potkal rock’n’roll
Tony Youngfield 21/03/2017 Magazín

Odpustíme si klišé kecy, trapnou chválu, otřepané fráze ála „opustil nás, zůstane v našich srdcích, jeden z králů rock and rollu, nezapomeneme“ a podobně. Faktem je, že kytarista, zpěvák, skladatel a textař Charles Edward Anderson Berry pro mnoho lidí symbolizoval jediného krále rock’n’rollu, pokud bychom se této terminologie drželi. Dalším faktem je bohužel to, že Chuck odešel 18. března ve věku devadesáti let do hudebního nebe; zanechal po sobě sice rozsáhlý repertoár tvorby, ale zároveň i nezaplnitelnou mezeru mezi umělci. Podobně jako v případě Lemmyho Kilmistera nebo Davida Bowieho není nikdo podobný, kdo by Berryho zastoupil nebo nahradil. Smuteční oznámení máme za sebou, pojďme se věnovat příjemnějším věcem a zopakovat si pár střípků ze života rock and rollového velikána.

Chuck pocházel z početné rodiny – začínal kariéru jako floutek ze šesti dětí, měl dva bratry a tři sestry. Všichni hráli na nějaký hudební nástroj nebo zpívali, ale největším talentem byl obdařen právě Chuck. Talentem hudebním, ale i talentem na průšvihy. Zamiloval si auta a jeho „guilty pleasure“ se během umělecké dráhy staly ženy – lépe řečeno mladistvé „under-age“ holky. Chuck byl ženatý od roku 1948 (manželka Themetta „Toddy“ Suggs ho přežila), ale za mlada se kvůli pletkám s příliš mladými děvčaty dostal mnohokrát do problémů.

Berry zpíval, naučil se mistrně hrát na kytaru (dohlížel na něho jeho kamarád Ira Harris a Chuckovo první „pořádné“ hudební angažmá bylo ve formaci Sir John’s Trio, respektive Johnnie Johnson’s Trio), a abych citoval slavného hudebního publicistu, pana Jiřího Černého: „Pokud by se někomu stavěla socha nebo pomník za hru na kytaru, techniky a inovaci, byl by to Chuck, protože je absolutním králem rock’n’rollové kytary.“ Na rozdíl od naprosté většiny hudebníků Berry nikdy neměl manažera, kšefty i peníze si řešil sám, ostatním nevěřil, a během kariéry se mu to vyplatilo – kolik nadějných umělců a talentů „dojelo“ na zlodějské manažery a podrazáckou crew. Četl odbornou literaturu, například publikace z psychologie a podobně: „Čtu smysluplné věci, protože nesmysly si píšu sám…“ Tím narážel na účty a řešení koncertů. V počátcích vystřídal několik prací, hudbou si pouze přivydělával, zabýval se podnikáním, a i kvůli těmto činnostem měl problémy – zaměstnával moc mladé dívky.

Hudebník s osobitým humorem, pocházející ze St. Louis v Missouri, byl autorem naprosté většiny songů, jež nahrál a měl ve svém repertoáru. A to jeho tvorba zahrnuje devatenáct, respektive dvacet studiových alb, řadu živáků, kompilací, EP nahrávek, dva soundtracky a dlouhý seznam singlů. Poslední, dvacátou studiovkou, nyní už posmrtnou, je album, nazvané prostě „Chuck“ – jeho nahrávání bylo ohlášeno v den Chuckových devadesátých narozenin, loni 18. října, a v těchto dnech už se všichni fanoušci třesou a doufají, že album stihl Chuck dokončit. Ke spolupráci přizval nejen jeho The Blueberry Hill Band, ale i dceru Ingrid a syna Charlese Berryho Juniora. Zdaleka ovšem nejde jen o souhrn hudebních nosičů, jež mistrovi Berrymu za léta kariéry vyšly. Krom kulturního přínosu a statusu jednoho z hlavních „zakladatelů“ rock and rollu jako žánru i stylu života byl i inovátorem, jenž dokázal vzít elementy rhythm and blues a country, okořenit je dalšími prvky a následně je přetavit v nový zvuk. Vstřebal totiž nejen hudební inspiraci od předchůdců, ale nasál kulturní a etnické vlivy, které se tehdy v USA potkávaly a mísily. V písních tak najdeme i odkazy na kubánské hlavní město Havanu, Jamajku (včetně správného přízvuku), hispánskou příchuť (španělsky zpívané kousky) nebo opakující se fascinaci Havají.

Když už je řeč o mísení vlivů, Chuck Berry byl jedním z hlavních iniciátorů hudebně společenské revoluce, jelikož na jeho koncerty chodilo černošské i bělošské obecenstvo a hudba fanoušky spojovala. Bez jakékoli politické agitace (Chuck nedělal rozdíly a říkal, že nahrává desky pro ty, kdo si je koupí…) tak probíhal spontánní boj proti rasismu. Pokud jde o hudební vzory a předchůdce, Chuck uváděl, že mezi jeho zdroje inspirace patřili třeba Carl Hogan (při poslechu úvodního riffu písně Johnny B. Goode není pochyb, pusťte si Ain’t That Just Like A Woman od Louise Jordana…), Nat King Cole nebo T-Bone Walker, Muddy Waters ho přivedl do legendárního vydavatelství Chess Records; když se ale pozorně zaposloucháte do některých Chuckových nahrávek, zjistíte, že kultovního, avšak málo známého bluesmana Elmora Jamese a jeho silné vlivy pan Berry nikdy pořádně nezmínil. Navíc, většina lidí zná pár rychlejších rock and rollových hitů, jako Maybellene (vychází z původní country písně Ida Red, považována za jeden z prvních r’n’r songů vůbec), částečně autobiografickou Johnny B. Goode, Sweet Little Sixteen, odkazy nacpanou Roll Over Beethoven nebo Rock And Roll Music, Chuck ale stvořil během kariéry spoustu parádních pomalých bluesových nahrávek, kupříkladu Why Should We End This Way, Deep Feeling, Wee Wee Hours či How You’ve Changed.

Mimochodem, o vzniku slavné Chuckovy pódiové taškařice, takzvané „kachní chůze“, koluje řada mýtů. Víte, jak to bylo doopravdy? Byla to v podstatě náhoda, když se Berrymu zmačkaly nohavice kalhot a on si je chtěl vyklepáváním narovnat… Krom veselých historek bychom se asi též měli dostat k informaci, čí tvorbu šibalský průšvihář hudebně ovlivnil. Vynechám citáty Johna Lennona, Keitha Richardse i dalších slavných hudebníků, a vlastně už bylo prostřednictvím těchto jmen řečeno i něco o kapelách, na něž měl neoddiskutovatelný vliv, nesmí chybět ani tací jako Buddy Holly, Bob Dylan, přidejme až vykradačské manýry Beach Boys a navrch v podstatě dodnes nekončící řadu umělců a máme důkazy, svědčící ve prospěch jednoho z nejinspirativnějších lidí v historii hudby.

Co říci závěrem a přitom nebýt patetický a rozmáchle sentimentální? Moc možností nemám, snad jen podělit se s vámi o první setkání s velikánem rock and rollu. Píseň Johnny B. Goode jsem v dětství slyšel pouze jako filmový cover, v nezapomenutelné komedii Návrat do budoucnosti. Později jsem viděl Pulp Fiction a nemohl jsem přeslechnout chytlavý twist You Never Can Tell a přehlédnout scénu, do níž by se žádný jiný song nehodil více. Ovšem filmová setkání znamenala jen začátek. Během let mi hudba Charlese Edwarda Andersona Berryho přirostla k srdci a doprovázela mě v dobrém i ve zlém, mistr mě zachraňoval v depresích a bavil na největších mejdanech. A tak to i zůstane pro všechny z nás, kdo mají v lásce tu lepší část hudební scény.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

V K&H od června 2013. Od klasiky, jazzu, rock'n'rollu, country, rhythm'n'blues, swingu nebo rockabilly, přes ska, reggae, rocksteady, 2 tone, northern soul, punk, oi!, hardcore až po psychobilly, goth, surf, garáž, psychedelii nebo folk a celtic. 55% rock'n'roller, 69% skinhead, 77% punk rocker, 161% tolerant human being and hooligan gentleman. Bohemians 1905, St. Pauli. Music, writing, movies, friends and booze... Gimme more!!!

Comments are closed.