Kids and Heroes
Enemy Of The Sun – tři dny plné crustu, punku i death rocku
Martin Suicide 06/10/2013 Články, Reporty

Enemy Of The Sun 2013, festival, na který jsem se těšil a jehož první ročník jsem bohužel nestihl, si letos připravil víc než zajímavou nabídku kapel, ale jak vlastně začít. Možná tím, že naprosto vyhovuje jeho městská lokace, což jinak řečeno znamená, že je snadné kdykoliv se sbalit a vyrazit spát domů nebo naopak pařit v nějakém baru do rána, což je ideální situace pro někoho, kdo představu o několika dnech strávených pod stanem a konfrontací s počasím již dávno přesunul do říše hororových představ. Tím městským pojetím a vlastně i náladou, vycházející z totálně internacionálního složení publika, Enemy Of The Sun by vlastně tak trochu svojí náladou mohl časem připomínat jakousi malou a na více vyhraněné a aktuálnější kapely zaměřenou variaci britského Rebellionu, což myslím jako velkou poklonu a doufám, že ani jedna ze stran této příměry by se necítila pohoršeně.

V pátek odpoledne dorazila parta přátel ze Stockholmu a na uvítanou přišla první uvítací runda piv v žižkovském Bohužel baru, který se stal do určité míry takovým afterparty meeting pointem pro následující tři dny a navíc zjišťuji, že je to velice příjemný plac na posezení. Na Sedmičku dorážíme s lehčím zpožděním, před klubem je celkem slušný zástup lidí, zatímco uvnitř již na pódiu stojí Bloody Phoenix. Jihokalifornský grindcore navazující na své předchůdce Nausea – LA či Excruciating Terror. Popravdě nejsem přesně tím, koho by grindcore oslovoval (s výjimkou první desky Napalm Death), ale vzhledem k tomu, že u Bloody Phoenix byl hudebně dominantní spíše d-beat hardcore punkový aspekt ve středních tempech než neustálá sprška blast beatů, celkem dokázali udržet můj zájem a i pozvolna se plnící klub reagoval slušnou odezvou. Nicméně po pár skladbách jsem se s chutí odebral ven na cigaretu. Akce na Sedmičce byla nekuřácká, což vlastně ačkoliv sám jsem kuřák, kvituji pozitivně, protože po pár písních či v pauze mezi kapelami vypadnout na vzduch, dát si cígo a venku pokecat s podobně postiženými je vlastně velice příjemné zpestření koncertu. Deviated Instinct jsou číslem dvě na řadě a osobně patřím k těm, které jejich archetypální stenchcore oslovoval někdy na konci osmdesátých let a vlastně mě jejich raná dema a první EP baví i dnes s odstupem mnoha let. Takže očekávání, co přijde, bylo nasnadě. Pořádná porce metalových kytar a těžkých rifů. Britští pánové předvedli směs starých i nových písní, kde pro mě nejvýraznějšími momenty byly právě ony klasické písně jako Stormcrow a další, což samozřejmě může být i tím, že aktuální tvorbu nemám nikterak výrazně naposlouchanou. Trochu jsem si v daný moment říkal, že právě tahle kapela v mém duchu tak docela nepřežila zkoušku časem, ale to mohlo být způsobeno jen momentálním rozpoložením. Večer kvapí v rozmlouvání a na pódiu se již připravuje další záležitost vykutaná z dávno zašlého hrobu a přenášející mě zpět v čase, tentokrát ovšem do počátku devadesátých let, Švédi Dischange. Jako dnes si vzpomínám, jak jsem si na základě recenze v MRR objednával jejich split Ep s Excrement Of War spolu s EP Totalitär od Finn Records. Proboha, taková doba už uběhla. Dischange vlastně hrají svůj první a patrně jediný koncert v posledních asi 18 až 20 letech a to celý koncert mění v tak trochu speciální záležitost. Věrni svému názvu naperou do nás porci muziky, o které lze říci snad jen to, že takhle by asi zněli Discharge, kdyby pokračovali dál v duchu vytýčeném na Hear Nothing, See Nothing, Say Nothing. Navíc Dischange takhle hráli v dobách, kdy to nebylo ani zdaleka tak v kurzu jako v poslední dekádě. V podstatě bezchybný výkon a důstojná tečka za otvíracím večerem, který měl vlastně jedinou slabinu v podobě dvojice velkých absintů, kterou jsem zakončil pivní maratón o pár hodin později v baru a potáceje se směrem k domovu jsem se s největším sebezapřením pokoušel navenek zachovat alespoň poslední zbytky lidství.

Sobota a malý zázrak v podobě počasí, protože hlavní koncert byl přesunut z původně plánované lokace v Matrixu do Modré Vopice a koncipován jako venkovní, po týdnu zimy a deště vylézá slunce a ozařuje Prahu, super! Máme zpoždění a taxíkem dorážíme do Vopice ve chvíli, kdy již dohráli slovenští Beton, což mě upřímně mrzí, s ohledem na to, že nahrávky, které mám, mě vážně baví, i když  jsem bohužel dosud neslyšel aktuální split. Následují brazilští klasici Armagedom, jejichž album Silencio Funebre se za ta dlouhá léta od vydání stalo v podstatě klasikou, k tomu zároveň kapela právě vydala svou novou desku na místní Insane Society Records, bohužel jejich vystoupení působilo poněkud křečovitě a nejistě. Následují Speedwolf, na první pohled kluci z amerického Denveru na pódiu předvádí to, co považuji za možná nejlepší vystoupení celého festivalu, vynikající motorheadovský metal či metal punk, zahraný s totální suverenitou, lehkostí a doplněný o zpěvákovy vtipné průpovídky. Jeho „I won’t talk to you, your accent is horrible“ směrem k pokřikujícímu hippíkovi pod pódiem mě dostalo do kolen.

Od starých pánů z The System jsem v podstatě nečekal nic. Kapela, která někdy v roce 82 vydala dvě EP a nyní o tři dekády později je opět na pódiích, mě nakonec svým způsobem příjemně překvapila, klasický britský naštvaný punk ve středních tempech. Podobný výlet do minulosti pokračoval i s další, opět britskou záležitostí Cress. Ti svůj obstarožní vzhled ještě ošperkovali šedými dreadlocky a svou hudbu pak automatickým bubeníkem, který po několika skladbách vytvářel v celku poněkud kolovrátkojdní efekt, ale nástup jejich vystoupení byl až překvapivě svěží, anarcho punk se zpěvem plným naštvanosti, která u většiny z nás s věkem jen a jen roste. Pamatuji si na jejich koncert před patnácti lety na Ladronce a vlastně už mi z něj ve vzpomínkách zbyly jen střípky. Pokud mě ale postupně trouchnivějící paměť neobelhává, na stejném koncertě tehdy hráli Detestation (ve kterých hrál na kytaru Brian z Hellshock) a Varukers (tehdy s Kenkem z Meanwhile/Dischange v sestavě). Jsme o patnáct let později, stejné tváře se střídají na jednom pódiu ve stejném městě, pro mě osobně zvláštně nostalgický zážitek. Přibylo šedin a pleší, ale stejně tak i pocit, že nejsem jediný idiot, co odmítl dospět. Setmělo se a přichází Meanwhile, kteří jsou víc Discharge než samotní Discharge, ale kteří především nakopávají zadky. Rozhodně jedno z nejlepších vystoupení na celém festivalu se vším, co k tomu náleží, ostatně i publikum je zaslouženě ve varu. Hellshock, kteří mě před lety dostali svým prvním albem, jsou headlineři venkovního koncertu a nutno říci, že zasloužení. Jejich sound do sebe vstřebává jak vlivy britského metal punku, tak i v podstatě standardního metalu a má vážně grády, na druhou stranu jsem již poněkud unaven a občas jsou na mě jejich skladby přeci jen málo „catchy“. Po portlandské metal punkové smršti přichází „punk tombola“, vtipně moderovaná Ethanem z Hellshock, bohužel nic nevyhrávám, takže jako by nebyla. Na indoor závěrečné vystoupení už nemám sil, takže rezignuji na jedno z posledních vystoupení Lahar s Milanem za mikrofonem i na v místních poměrech koncertně celkem známé Italy Kontatto.

Večer, nedělní a poslední, v duchu death rocku a potemnického post–punku otevírají američtí The Bellicose Minds, presentující svou právě vydanou první a velice povedenou dlouhohrající desku. Trio rozehřívá publikum britsky znějícím post-punkem made in USA, odkazujícím někam mezi The Sound, Joy Division a Echo and The Bunnymen se špetkou portlandského ducha. V podstatě to, co dneska v zámoří v rámci DIY punku celkem frčí. Druzí na řadě jsou death rockový Italové Horror Vacui, což je v podstatě boční projekt členů Kontatto, který má na svém kontě víc než podařené LP a EP. Jejich poměrně svižný goth punk či řekněme death rock, sklízí zaslouženě docela ohlas a navíc goth verze songu Decontrol od Discharge zní fakt super. Na závěr přichází španělští Belgrado s polskou zpěvačkou, ti se vezou hned na dvou trendových vlnách současného DIY punku zároveň, na post-punku i na posedlosti hispánskou scénou, ale v reálu si nesporně zaslouží pozornost, které se jim dostává. Jejich písně jsou totiž vážně chytlavé a podmanivě intenzivní. Pokud bych měl přirovnávat, Belgrado znějí jako mix Siouxie and The Banshees s post-punkovou érou polské kapely Siekiera a to věru není zlá kombinace. Padla desátá hodina a Enemy Of The Sun 2013 se mění v minulost, ještě pivo na baru, prohodit pár slov a je po legraci.

Pro mezinárodní punkové výletníky je Praha celkem šťastná lokace – levné pivo i relativně dostupná a levná možnost přespání. Tyto aspekty, stejně jako umístění ve středu Evropy, vytváří ve spojení s víc než zajímavou skladbou kapel z Enemy Of the Sun akci, která má dle mého potenciál rozrůstat se a stát se klasikou s internacionálním renomé. Ostatně, když tak nad tím přemýšlím, zdá se mi, že právě zahraniční návštěvníci tvořili opakovaně drtivou většinu na jednotlivých koncertech. Co to naznačuje, asi ponechám každému k zamyšlení.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Comments are closed.