Kids and Heroes
Dvojreport: The Sonics jako zjevení z jiných časů rozbouřili Futurum
Redakce 07/11/2015 Reporty

Johnny Násilník

Je to skoro až k neuvěření, ale v roce 2015 hrála v Praze kapela, která vznikla v roce 1960. The Sonics svým syrovým a jednoduchým stylem definovali pojem garage rock a měli zásadní vliv na punkovou a hard rockovou hudbu. A jak to tak v úterý vypadalo, i na mládež o několik generací mladší.

Do klubu Futurum na opačném břehu Vltavy zabloudím zřídkakdy a většinou je to při příležitosti nějakého většího koncertu. Praotce punku a legendární (a tím myslím opravdu legendární) garážovou partu jsem nějak vidět nepotřeboval. „Má cenu chodit se koukat na nějaký dědky sehnutý nad hrobem, kterak předvádí karaoke skoro padesát let starejch pecek?“ V den koncertu mě ale přepadl pocit, že tahle šance se možná nebude opakovat, a tak se kolem osmý cpu přes dva dědy trůnící na vrátnici. Špatný dveře, tihle nepatřili k Sonics, ale k tanečním.

V poloprázdném sále Futura však taková hodina tance pomalu začíná, protože hrají fešáci z Old Folks House. Zpočátku se zdálo, že to větší pódium jim moc nesluší, chyběly mi třeba jejich klasický urážky mířící do publika a vracející se jako sliny zase zpátky. Bylo vidět, že se jim splnil sen a zahrají si před živoucím rokenrolovým dinosaurem, jenž zakonzervovaný v drážkách vinylů a diodách přehrávačů provázel jejich první zkoušky. A roli předkapely nakonec zvládli skvěle, jelikož stihli hloučky houstnoucí v dav slušně rozhýbat. Naživo jsou lepší a lepší.

myrrorsPsychedeličtí Myrrors z Arizony byli po divokém úvodu tak trochu ledovou sprchou – kromě klasických nástrojů tam měli flétničku a housle a bůhví co ještě dalšího. Temná kytara v úvodní skladbě mě znovu přilákala blíž k pódiu – zpěv se linul jako by odnikud a z dálky, byl všude, a změť roztodivných zvuků vytvářela hypnotickou atmosféru. Takovou atmosféru, která mě donutila odejít k baru. Možná jsem zastydlej na „písničkách“ a garážích, ale tohle se mě prostě nedotýká. Pro mě to byla další divná hipízácká kapela, u který jsem se trochu bál, a nebylo to ani tak atmosférou indiánského rituálu, ale spíš jsem čekal, kdy přijde Vínečko bílé.

Při příchodu Sonics jsem byl v rozpacích, jelikož to vypadalo, že ošetřovatelky dovedly na pódium bandu přestárlých slepců. Jenže jakmile vzali do ruky nástroje, vybuchla bomba. Duchem neuvěřitelně mladí, galantní chlápci v mexických košilích s lebkami, usmívající se a komunikující s publikem, kontakt z očí do očí.

A od první Cinderelly to vypadalo, jako by někdo vzal divoký punkový sedmdesátky a přestěhoval je na chvilku do Prahy. Nebylo narváno tak, že by se publikum tlačilo na sebe jako sardinky v oleji, ale kotel poskakoval nahoru a dolů v rytmu hitů jako Have Love Will Travel nebo Louie Louie, což garážoví matadoři prokládali skladbami z nové desky, milým děkováním s úsměvným thank you Czechoslovakia.

Člověk tam poskakoval uprostřed frenetického davu starých i mladých, a sotva věřil tomu, že se to skutečně děje. „Cože? Tohle jsou fakt ti Sonics, který hrajou Psycho!“ Byla to taková výuka rokenrolu, občas se dokonce od svého pravěkého soundu vzdálili k věcem, který v tu chvíli zněly jako Motörhead. A ten závěr, několikeré přídavky s notoricky známými songy jako Strychnine nebo The Witch byl už úplně snový. Těžko uvěřit tomu, že se to vážně dělo a že jsme byli u toho. A Sonics přitom byli úplně v pohodě, občas budili dojem chlápků-dělníků, kteří celej život dřou, občas nahrají desku a jednou za čas vyrazí za velkou louži na turné, kde do toho pak buší, jako by měli vypustit duši.

the sonics

Takovej příval energie a až sentimentálních pocitů po koncertě jsem dlouho nezažil. V mlhách chladné listopadové noci vedla ona čarodějka stvořená americkými přízraky z rokenrolového muzea moje kroky dál do zapadlých barů a prázdných sklenic s notnou dávkou poťouchlý euforie. Ale to už byl jinej příběh.

Mimochodem, další skvělá akce od River Promotions, kteří dělali před několika týdny Zig Zags na Sedmičce, kde bylo kolem třiceti lidí, z nichž spousta očividně ani netušila, o co jde. Takhle to asi vypadá, když si někdo dělá koncerty pro radost.

Martin Suicide

Ty vole, The Sonics budou v Praze! Chvíli se mi nechtělo věřit vlastním očím, hledíc na obrazovku počítače. Kapela v pravdě kultovní, kterou jsem dosud při jejich comebackových občasných nájezdech na Evropu vždy propásl, zahraje pár stanic devítkou ode mne. Vzhledem k tomu, že tohle jméno v zemi, kde žiji, má sice pro pár desítek lidí kredit kultovní modly, ale pro majoritu včetně té subkulturní je neznámým jménem, byla tahle akce respektuhodným riskantním počinem pořadatelů, za nějž k nim zpětně putuje můj dík. Což vzhledem k tomu, jaký mám obecně vztah k různým resuscitacím dávno mrtvých jmen, může být překvapivé.

Místní předkapela v podobě Old Folks House hraje slušný retro-garáž. V jiném kontextu a v nějakém malém klubu bych si je asi užil, tady to bylo trošku rozpačité, nicméně vím, jaké je to dělat předskokany na podobných akcích. Po nich nastupují The Myrrors, utahaná psychedelie, možná s trochou prvků Pailey Undergroundu, pohrávající si s dynamikou svých poměrně dlouhých kompozic. Hudba ideální pro noční seanci s houbičkami a trávou, ne již tak docela pro koncert o deváté večer v půli týdne, na druhou stranu vlastně působili jako vhodné zpestření večera a navíc jejich úvodní skladba měla něco do sebe.

the sonicsNastupují The Sonics, veteráni v černých vyšívaných košilích, zpola zaplněný sál je natěšen i zvědav, co předvedou pánové věkově někde na úrovni (v lepším případě) otců, v majoritním pak dědečků většiny z publika. Nástroje nasazují geniální otvírák koncertu, kterou je rozječená Cinderella z alba Boom, a už to jede. Když přestanete vizuálně vnímat věk pánů na pódiu, jako by byl zpět rok 65.

The Sonics představují rocknroll v jeho maloměstské, raně šedesátkové teenagerské podobě. Syrový a ve své podstatě primitivní, ale o to silnější ve své energii a chytlavosti. Rocknroll z doby, kdy snem kluků byla kytara, nová kára a holka k pomazlení. Ostatně přesně to reprezentuje lyrická stránka tvorby Sonics a je až s podivem, že tohle celé na pódiu funguje i z úst postarších gentlemanů. Naplno tu člověku dochází, že bezděky se nám tu před půl stoletím z upatlaně špinavé a reálné variace na Pomádu tak nějak bezděky zrodil punk.

Opět si uvědomuji, že právě The Sonics vytvořili nejdokonalejší verzi písně Louie Louie od Richarda Berryho, jejíž síly se již nikdo nikdy nedotkl, ač se snažili mnozí. Totéž platí i o geniální aranži písně Have Love Will Travel, původně z pera stejného autora. K mému zármutku v setu chybí má oblíbená Santa Claus, ale ta je nakonec více méně stejně jen hudebně motivovou variací na Have Love. Do kontextu klasik z prvních dvou desek kapely zapadají i aktuální kompozice, které (a to je překvapení číslo dvě) mají vážně něco do sebe a nové album This is The Sonics evidentně patří k těm deskám, které by si člověk měl rozhodně pořídit. Je až hypnotizující, jak si staří pánové svou prostou energií s přirozeným šarmem dokáží publikum omotat okolo prstu, a nakonec i já jim to celé žeru i s navijákem, protože The Sonics jsou možná ve věku dědečků, ale jsou jedineční a čas se evidentně podepsal pouze na jejich zevnějšku.

Je to dotyk časů dávno minulých, časů, kdy rocknroll byl bezprostřední a zpívat v něm o holkách, autech a holkách bylo přirozené. Vlastně přesně do tohoto kontextu zapadlo We are glad to be here in Czechcoslovakia. Sedělo to sem jako prdel na hrnec a jen to umocnilo onen okamžik, kdy si člověk mohl užít rocknroll tak, jak už dávno neexistuje – bezprostřední, chytlavý, nekomplikovaný a zároveň syrový a až neuvěřitelně energický.

the sonics 2015The Sonics navíc vědí, kdy skončit – uběhla cca hodina a kapela uzavírá set, aby se po chvíli vrátila a do nažhaveného publika narvala Strychnine a The Witch.

To je konec a nyní zpátky do nudné reality jedenadvacátého století, k chytrotelefonům, jež nás ohlupují, a kde Československo je již jen stejný cár dávno minulé historie, tak jako časy, ze kterých k nám dorazili The Sonics.

Koukněte na fotoreport Filipa Obermajera.

O autorovi

1 Comment

  1. Michaela 07/11/2015 at 13:51

    Pro mě srovnatelnej zážitek s reunionem Replacements, ta neskutečná energie a radost z hraní i po tolika letech, bylo to geniální! Když přidám ještě Gaslight Anthem, Social D a Biafru, hned mám top 5 koncertů roku. A na Myrrors by se měly rozdávat omamný látky u vstupu, jinak se to nedá :))

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com