Kids and Heroes
Dropkick Murphys potěšili dav a zklamali jednotlivce
Tony Youngfield 12/02/2018 Reporty

I v případě slavnější kapely, mající za dlouholetou kariéru našlápnuto ze subkulturních vod k mainstreamu, je možné navštívit dech beroucí a nezapomenutelný koncert. Ne že by Dropkick Murphys nebyli srdcaři, ale jejich show v Malé sportovní hale na holešovickém Výstavišti rozhodně nebyla z nejsilnějších zážitků. Proč zanechá hudební skupina jejich formátu a s tak zajímavými kořeny a kulturním pozadím dojem, že se víc, než cokoli jiného, chce zavděčit rozdováděnému publiku?

Prvním průšvihem byl bohužel starý harcovník Glen Matlock, objevivší se na pódiu jako předskokan, osamělý a s akustickou kytarou. Co na tom, že byl původním basistou Sex Pistols, než ti šašci dali přednost nespolehlivému feťákovi jménem Sid Vicious, co neuměl hrát na svůj nástroj a ani Lemmy ho to neměl nervy učit. Matlockova angažmá v dalších kapelách a projektech bohužel nezmění fakt, že jeho jméno je nenávratně vyčpělé a zdaleka se nemůže rovnat statusu legendy, jež je mu často připisován. Dílo zkázy během nenápadného a tichého Matlockova setu ještě dovršil zvuk, kdy jste v davu nahlas bavících se lidí měli dojem, že akustická kytara zní spíše jako podkresová hudba z reproduktorů. Nemá cenu chodit na koncert, z něhož si odnesete nulový zážitek a ubohou poznámku ve smyslu „Viděli jsme Matlocka, odškrtnuto. Nuda.“

Al Barr, Ken Casey a jejich věrná parta za dlouhých dvacet let fungování (nepočítaje působení původního zpěváka, jímž byl Mike McColgan, zakladatel a zpěvák Street Dogs) dokázali, že co do kvality a hitovosti tvorby a vlivu v rámci celtic punku a alternativní scény obecně se jim nemůže moc hudebních těles rovnat. Stále jsou srdcaři, rádi vyprávějí, hudbu spojují s charakterem, politikou, boxem, baseballem a přátelstvím. Ale za posledních pár let se nemohu ubránit dojmu, že jejich nové nahrávky ztrácejí kouzlo a pozitivní agresivitu; i publikum a posluchači jaksi „vyměkli“ a „naředili se“ – krom skalních fanoušků je obecně poslouchají lidé, nemající o některých důležitých věcech nejmenší ponětí.

Abychom nezapomněli na samotný koncert Dropkick Murphys setlistem nabitým až na pár výjimek výhradně hity a slavnými fláky možná potěšili rozvášněný dav, ovšem jednotlivce, očekávající méně známé skladby nebo perly z poměrně rozsáhlé diskografie, zklamali na celé čáře. Rozhodně se nejednalo o setkání pro skalní fanoušky a znalce jejich tvorby, na to můžete zapomenout, podobně jako na propracovaný setlist. Nic z toho neubírá kapele na odpichu a zuřivosti, již vkládá do živých vystoupení; i po letech je vidět, že hudebníky stále baví řádit a předávat fanouškům pozitivní energii.

Zážitek z koncertu ale kazil nepříliš povedený zvuk – nástroje se místy třískaly nebo splývaly, někdy bylo doslova nezdravě „přebasováno“. Celkově rozpačité dojmy nedokázaly přebít ani covery The Crickets (I Fought The Law) a Johnnyho Cashe (Folsom Prison Blues). Možná je škoda vůbec zmiňovat merch, v jehož rámci se objevilo vše od triček po otvíráky, zatímco z nabídky vinylů byla k dostání pouze aktuální deska 11 Short Stories Of Pain & Glory. Je smutné, že po druhém kole přídavků v závěru koncertu jsem si o milované kapele říkal něco v duchu: Díky, že už je konec!

Foto: Vojta Florian

O autorovi

Sometimes antisocial, always antifascist. Sailor of rock'n'roll since 2007, journalist since 2013. DJ Tony Looney Drill since 2018. You have no right to know anything more about me.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com