Kids and Heroes
Davová Psychóza – Antropofóbia
Roman 22/05/2015 LP, Recenze

Tak na rovinu… pokud nechceš poslouchat nostalgické vzpomínání uslintaného obtloustlého strejce, tak tuhle recenzi klidně přeskoč. Protože ať jsem o svém názoru na tuhle desku přemýšlel ze všech možných úhlů, tak se tomu nevyhnu. Respektive nechci! Nechci při rozebírání téhle desky vynechat svoje vzpomínky, protože tam uvnitř vím, že k tomu prostě patří.

Davová Psychóza - Antropofóbia 2Takže… Psal se rok 1991 a já si z obchodu s gramodeskami, který byl v obchodním domě postaveném v nevděčném stylu reálného socialismu, nesl domů novou černou desku slovenské kapely Davová psychóza. Do takovýchto obchodů se chodilo ve čtvrtek, protože to byl den D, kdy přicházelo nové zboží. Komunistům odzvonilo a všichni se pořád vezli na vlně euforie a čekalo se, co bude dál. Zákony platily jen tak nějak potřebně, neboť bezpečnost obměňovala své složky a nikdo vlastně moc netušil, co je v oné nové demokracii dobré, co se může a co ne. Podstatné je, že spolu s tím, že se nám otevřely dveře do světa, přicházel i zdánlivě nekončící proud nové a nepoznané muziky. Najednou jsme nemuseli poslouchat v rádiu ani Hej pane diskžokej, ani Mimořádná linka (Praha – Tokio). Každý si mohl vybrat styl, který mu vyhovoval a nikdo už nediktoval, co se mu má líbit. U mě to byl punk a hardcore. Končil jsem základní školu a už skoro rok byl jsem úplně vyvředěný z toho, že existují mnohem tvrdší kytary, než jaké mi do té doby servíroval Michal Penk či kapela Turbo. Kupovaly se desky, co vycházely ve velkém, protože každá firma se chtěla vést na téhle nové módní vlně a mít ve své stáji taky nějaké takové kapely a interprety, co dneska  frčí. A hlad po muzice byl neuvěřitelný. S kámošema jsme si kopírovali magnetofonové kazety s nahrávkami. Stačilo, když nám někdo řekl, že to je PANK a hned jsme si to chtěli nahrát. Dostali jsme se tak k mnoha nahrávkám, které punk vůbec nebyly, anebo stály pěkně za hovno… takoví jsme byli… mladí, blbí a nadšení. Kolikrát ta kvalita nahrávek… kdo nezažil neuvěří. A hlavně jsme poslouchali československé kapely, protože těm jsme rozuměli. Přeci jen donedávna jsme se učili rusky a z toho opravdového světového jazyka jsme uměli akorát tak We´re children – It is a beautiful house – She´s our English teacher apod. Punkové, metalové a ostatní kapely, s jejichž hudbou jste se měli problém setkat, najednou hrály v rádiích a v televizních hitparádách. Vše bylo najednou jinak a pro adolescenta hrubého zrna, jako jsem v té době byl, to byly neuvěřitelné a nezapomenutelné časy.

Nesl jsem si tedy domů Antropofóbii, protože kapelu, která ji nahrála, jsem znal už z výběrovky Punk´s not dead, která vyšla rok předtím. Pravda, zvuk tohohle sampleru nebyl kdovíjaký, ale byli jsme odkojeni kazetami šumáky, čili to vlastně bylo absolutně skvělé. Už kresba na obalu byla prostě parádní! Hlava vyvrhující davy lidí… to bylo taky něco jiného, než obaly desek Kroků Františka Janečka či Dalibora Jandy, které na gramofonu strouhala matka. Pustil jsem desku a chvíli jsem byl zaskočen tím podivným klavírním intrem. Přemýšlel jsem, jestli se někde nestala nějaká chyba a já nedostal pod punkovou nálepkou desku Bacha nebo kýho šlaka. Ale hned pak se ozvala kytara a já věděl, že to je ONO! A tím fakt myslím ONO!

Prosím ťa už, skončí to dnes / nechci sám sebe odpustiť na záchode / prosím ťa už skonči to hneď  / nenechaj dušu odplávať pri kostole. Ta písnička se sice jmenovala Deprésia, ale já jsem byl v sedmém nebi orgasmického blaha nejvyššího levelu. Další Spravodlivosť tenhle pocit ještě prohlubovala. Keď zomriem, nič moc sa nestane, žiaden čierny deň nebude, dobrá nálada neprestane. Veď na každého to raz príde. Dodnes mi ta melodie a ten text naskočí v uších, když do věčných lovišť zamíří nějaký ten papaláš nebo nějaká ta celebrita. Absolutně nechápu, jak se pokaždé zvedne taková ta plačtivá vlna, když umře někdo, koho 99 % lidí osobně neznalo. A co je horší, jejich přínos pro společnost byl ten, že třeba kdysi zpívali nějakou kokotinu. Samozřejmě, že mě mrzí, když umře nějaký můj oblíbenec, ale že bych vyvěsil z okna černou fangli, jel mu na pohřeb a o svůj krutý žal se dělil s celým světem na sociálních sítích? Tak jsem chuj nebo co? Bych chtěl vidět ony truchlící, kdyby svou lítost nesdíleli zdarma na internetu, ale museli volat na placené pevné linky, všem svým kámošům, co jim dali like. A tak to tenkrát taky bylo. No nic… o parazitech je i další písnička neviem prečo si ma všímajú / skoro denne mi pokoj nedají. Orgány s heslem Dojebat a mlátit jsou stejné tehdy i dnes. V další písničce opět životní moudro, kterým se řídím dodnes som taký aký ja chcem byť a takto budem ešte dlho žiť. Popravdě druhá půlka první strany téhle desky není nic moc. Ne, že by se jednalo o nějaké úplně blbé písničky nebo o nějakou vatu, ale ve srovnání s existencionálními hymnusy, které tuhle desku rozjely, je to prostě výrazně slabší. Co se týče textové části alba, tak rozhodně. Tady byla zkouška časem neúprosná. Hudební složka a onen parádní cit pro melodie to zachraňuje seč může, ale …

Naopak generační výpověď Mozgová paralýza, která otevírá druhou stranu se zubem času nenechá zviklat nejen dnes, ale tipnu si, že asi nikdy. Samé lži, chcem žiť v inom svete. Samé lži, nechcem sa na nič hrať. Vždy to v komplexním měřítku bude stát za hovno a co si neuděláme sami, to nebudeme mít. Republiky se nějaký ten týden po vydání téhle desky rozdělily. Není nás už patnáct miliónů, ale společenské šlápnutí mimo si neodpustíme asi nikdy. Kráčame mimo s dobou, máme len veľa krásnych slov, nie sú už žiadne šance pre pätnásť miliónov. O následujících dvou písních platí zhruba to, co jsem psal o konci první strany nahrávky. Hodně vysoce posazenou laťku se tady nepovedlo udržet. Ne úplně tak to platí o skladbě Christiánia. Dočkáme se v ní něčeho, co by se dalo nazvat radostným pesimismem (mimochodem, tohle je popis nálady, který na tomto albu dominuje asi nejvíc). Skočně utopistická skladba jakoby nepodléhala době, takové území, jako je Christiánie, máme někteří v sobě, ale k jeho skutečné realizaci je zatím daleko jako k vesmírným výletům pro bezdomovce mimo naši sluneční soustavu. Problémy zase mají v mnohém lepší hudbu než text. Ale atmosféra skladby jakoby posluchače připravovala na to, co má na závěr teprve přijít. Davová psychóza tohle album uzavírá stejnojmennou skladbou, která v mnoha aspektech toto výjimečné album dvojitě podtrhuje. Radost z punku jako hudby kontra deprese ze společnosti jako celku i dnes funguje naprosto přesně. Neverím nikomu, neverím na nič / Neverím na zázrak, neverím na úspech  / Nemám na zimu,nemám na teplo / Som nula- úplná nula

Jsou nahrávky, které by se daly označit jako generační výpovědi nebo monumenty doby. Davová psychóza – Antropofóbia je pro mě určitě jednou z nich. Tam, kde generace mého otce přísahá na The Beatles, Led Zeppelin, Deep Purple a podobné vlasaté party, já si budu stát za nahrávkami jako je tahle. Nejsem ze všech písniček na této desce na větvi, ale ty z kterých tam jsem, mi to bohatě vynahrazují. Ani nepovažuju tuto nahrávku za nejlepší, kterou tahle parta vydala, ale určitě za první, která mě punkovým chvatem a hmatem chytla za koule a srdce zároveň. V onom porevolučním chaotickém humbuku vyšlo pár dobrých desek, které si se slzou nostalgie v oku vždycky rád pustím a tohle je jedna z nich. Spolu s debutovou deskou Slobodné Európy to považuji za nejlepší, čeho jsme se v roce 1991 od našich (v té době ještě ne) východních sousedů dočkali. A jsem rád, že tahle deska vyšla i po čtvrtstoletí znova! Nejen proto, že tu svoji původní jsem jednou půjčil kámošovi a od té doby ji už neviděl, ale hlavně proto, že je prostě dobrá. Vinyl už není černý, je na něm něco jako bílo-fialová batika, v bookletu přibyly texty, fotky a rozhovory.

Myslím, že Antropofóbia dokáže oslovit i dnes, že to není jen deska, na které vyrostla jedna generace československých punkáčů, ale že je to hlavně dobrá punková deska, která moc nestárne. Mimochodem, byť to považuju za trochu bezpředmětné, tak v oněch zmíněných rozhovorech se řeší, proč tenkrát vyšla deska u slovenského Opusu a vlastně nebyla v punkovém duchu DIY. Nenapadá mě moc kapel, které v onom čase tento problém řešily a hlavně v té době věděly, o co jde. A nemám pocit, že by se zrovna z téhle kapely stala pouťová pivní atrakce a la Tři sestry nebo Visací Zámek. Takže co říct závěrem… píše se rok 2015, pouštím si vinyl téhle kapely a  souhlasím s nimi. Radujme sa, veseľme sa každý deň, bohvie čo ti do cesty príde o týždeň.

Album můžete zakoupit zde.

Info

Rok vydání: 2015

Label: Papagájův Hlasatel Records

Čas: 40:30

Tracklist
  1. Depresia
  2. Spravodlivosť
  3. Tiesňové volanie
  4. To som ja
  5. Svet
  6. Dievčatko
  7. 555
  8. Radujme sa, veseľme sa
  9. Mozgová paralýza
  10. 15 000 000
  11. Dnes je správny deň
  12. Armáda
  13. Christiánia
  14. Problémy
  15. Davová psychóza

O autorovi

2 komentáře

  1. marek 25/05/2015 at 05:49

    *nie kráčame mimo schodov ale kráčame mimo s dobou.

  2. Roman 25/05/2015 at 22:14

    Ano, máš pravdu. Moje chyba. Vzniklo to tak, že se mi nechtělo úryvky textů přepisovat, tak jsem je zkopíroval z netu a nekontroloval si to podle bookletu. Nechám to opravit ;-) Mea culpa!
    http://www.diskografie.cz/davova-psychoza/antropofobia/15-000-000/

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com