Kids and Heroes
Dánští mods Movement rozštípali Plzeň i Prahu levicovým rock’n’rollem
Redakce 12/10/2015 Reporty

Tony Youngfield – Divadlo Pod Lampou, Plzeň – 6. 10. 2015

Sám bych se nejraději nakopal do zadku za to, že mi senzace z dánské Kodaně, styloví mods The Movement, léta unikala. Netajím se levicovými názory a postoji, protože, jak říkám, v dnešní době už si člověk nemůže dovolit být v rámci scény příliš apolitický. Kolik „apolitiků“ už zklamalo a vyklubali se z nich nenávistní šašci, nechci ani zmiňovat jména. Milujte mě nebo nenáviďte, už cestou z koncertu jsem věděl, že následující den napíšu téměř až nekriticky nadšený report. Ale hezky popořadě.

Kolem půl deváté vyrážíme s bandou asi dvanácti lidí směr plzeňský klub Divadlo Pod Lampou. Obracíme do sebe welcome drink v podobě panáka Sailora Jerryho a letíme do útrob klubu. Dnes Movementům předskakuje „jediný písničkář, co má koule a názor“, vystupující pod přezdívkou OiOiPiratoi. Nezaměnitelná postava scény, kterou můžete znát z demošek, DIY akcí nebo pozdních Edelweiss Piraten a raných Pipes&Pints. Naprosto upřímné vystupování, hraničící až se sympatickým hulvátstvím, protestsongy prokládané vtípky a historkami, nabroušená akustická kytara, interakce s publikem… Nic mi nechybělo, a to měl Piratoi nezáviděníhodný úkol připravit půdu hlavní kapele večera před zatím nepříliš početným a věčně tlachajícím publikem. Koňýk je idiot!

Kamarád si před koncertem troufnul konstatovat, že Movement jsou snad naživo ještě lepší než studiově. Já si vlastně dovolím skromně souhlasit. Krátká zvukovka, tři týpci v oblecích, krásná, nenásilně navozená atmosféra nefalšovaného mod mejdanu. Bubeník raději sundává sako ještě předtím, než začne hrát. S basákem šijí všichni čerti. Charismatický frontman, sympaťák Lukas Sherfey, působí naživo přesně, jak jsem si ho představoval. Kapelu jejich pověst předchází i přesto, že o nich nikde moc informací neposbíráte. Tvorbu jsem měl ale najetou a jejich nahrávky mě zatraceně baví. Hudba, která vám úžasně zvedne náladu během deštivého dne, jako stvořeného pro Londýn v době největšího rozmachu svérázného hnutí mods. Tohle je kapela přesně pro mě – potěší srdce beznadějného romantika a chuligána i vyhraněného srdcaře, který žije scénou. Podmanivé melodie, plné melancholie a hořkosladkých vzpomínek, ale prosty byť jen náznaku kýče nebo nevkusu.

Love songy se střídají se 161% antifašistickými fláky, Karl Marx, Control Your Temper, How Come?, Losing You… Nehodlám se probírat předlouhým a poctivým playlistem, někdy mezi druhým a třetím songem setu jsem odmítl veškeré snahy o kritický pohled hudebního pisálka a začal se zuřivě hýbat v rytmu toho kouzelného rock’n’rollu, který byl chvíli zasněný a romantický, chvíli hrozil zvednutou pěstí, pak zas nasákl trochu příchuti ska. Jako bych se odlepil od země a s každým tónem a zběsilou show kapely, která si užívala každou vteřinu, se přiblížil příslovečnému sedmému nebi. Už dlouho jsem nezažil tak energií nabitý, osvobozující a zhovadilý koncert. Chladné publikum se dostalo do varu, mezery v davu se celkem zaplnily a nakonec byla účast obstojná – ne však dostatečná. Na kapelu, jako jsou Movement, by měl klub praskat ve švech a lidi by se měli, jako za starých časů, snažit místo zapálit, převrátit a rozsekat na třísky. Někdy v polovině nabušeného setu už asi nebyl nikdo (ani Tom!), kdo by se nenechal strhnout nakažlivou energií, kdy bubeník jako by se snažil těžce zkoušené bicí rozmlátit, frontman dostal pódiový tik ne nepodobný epileptickým záchvatům Joea Strummera a mučil svou pěknou retro kytaru. S basákem do sebe lili pivo, rozdávali plechovky, posílali sobě navzájem i publiku láhev Sailora, skákali jako smyslů zbavení, basák se objevil na parketu…

Čas se nachýlil a Movement se přiblížili ke konci obřího a zuřivého setu, který ale v žádném případě nenudil. Jako třešnička na dortu se zničehonic objevila vlajka Antifaschistische Aktion, aby bylo úplně jasno. Ani nemluvím o návratech kapely zpět na pódium po oficiálním konci show, div že rozjařený dav nevytáhl hudebníky násilím…

Znovu se vynervuji a řeknu – nebuďte slepí k tomu, co se kolem vás děje, choďte na kvalitní akce, vzdělávejte sebe i okolí, a když můžete, pomozte zlepšit svět kolem sebe. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Celý fotoreport z Plzně od Marka Švamberga tady.

Johnny Násilník – Klub Buben, Praha – 9. 10. 2015

Spěchám do oázy klubu Buben kolem červených suken s hakenkreuzy visících z oken a imitací protektorátních výloh s nápisy „juden raus“. V řádně zaplněném klubu však zní internacionála a zvučí trojice fešáků v oblecích.

Po welcome drinku načínají večer Kung-Fu Girlz. Vidím je naživo poprvé a je to skvělý hned od startu, už jen proto, že začínají mojí oblíbenou věcí Woods and Meadows. Našlápnutej punkrock, jasný sdělení a energie tryskající z celý kapely, od neustále se smějícího Pionýra za bicími po frontmana Míru, kterej je všude a během koncertu přijde postupně o boty i o fusekle. Publikum se nechává strhnout k lehčímu riotu a sborovému křiku „we are the people„, načež (nejen) mě rozseká hymna Oi!Oi!Oi! od Cockney Rejects, kterou jsem neslyšel snad pět let. V tu chvíli neexistují žádný hranice, žádný škatulky ani žádný předsudky.

V podobném duchu začínají hvězdy večera – dánští The Movement. Neuvěřitelná radost z hraní, úsměv od ucha k uchu nebo lehký úšklebek v pózách, kdy jsou basák s kytaristou nalepení na sobě tělo na tělo. Pohazování s kytarami, výskoky a teatrálně rocková outra, Lukasova motorová ruka opisující kruh kolem strun v nadlidské rychlosti. Sem tam sólo na bicí, instrumentální preciznost a přitom veskrze punková energie, která z Movement srší s elegancí jim vlastní.

Kapela valí hit za hitem, vpředu jim hrají trochu na nervy dva ruští pankáči, kteří mají neustálé nutkání sahat na struny nebo jim nabízet pivo a přitom polejvat bicí. Ale i s tím se Movement vypořádají, posílají publiku pivo i rum a hrají téměř na přání, protože set plný chytlavých pecek graduje s každou další. Otáčky se blíží maximu se skladbou Control Your Temper, z alba Move! nechybí ani Losing You nebo Get Pissed.

Máme lásku, máme naději, máme Marxe,“ zní rozdováděným klubem. Těžko říct, jak moc je publikum na příjmu a jak si vůbec uvědomuje obsah textů či Lukasovo zatínání pěstí. Přídavek Truth is… je však skoro až dojemnej. „Right wing and fascists, conservatives and classist. Sponsored by the rich men and protected by policemen,“ taková je prý pravda. Myslím, že jako poslední zazněl již několikátý přídavek More Products, a ani po něm revoluce nepřišla. Ale rozhodně přišly dobrý časy na baru a následný vinylový afterparty. To předtím bylo pro mě po zářijovém koncertu Dead Ghosts na Sedmičce nejlepší letošní koncertní zážitek.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Comments are closed.