Kids and Heroes
Dá se tančit na smutek? S Fotocrime až příliš snadno
Marek Hadr 23/09/2018 Reporty

Poslední teplý dny a datum v kalendáři tak nějak dělají tečku za létem a jeho open air festy. Někdo lamentuje nad ztraceným, jiní zase jásají. Znamená to totiž, že po letní hybernaci znovu ožívají klubové scény. A některé se nebojí začít novou sezónu velkými jmény. Jeden z prvních zářijových koncertů v Kabinetu Múz například odehrají američtí smutní sympaťáci Fotocrime. Jako support si vezou neméně zajímavé Francouze Bleakness. A po takovém koncertu raději vyjdu do mírného zářijového chládku, než abych se hned za dveřmi klubu srazil s letním vedrem.

Bleakness mi byli po chuti hned od prvních tónů, už když jsem si je pouštěl před koncertem. A jejich živák moje sympatie jen prohlubuje. Trojice z francouzského Nantes hraje rychlejší a přímočarý post punk s mírným přesahem do hardcore punku. Vyplývají z toho rychlé bicí, mimochodem přesné jako hodinky, a hrubější poloha zpěvu. Co je ale vůbec nejlepší, jsou výrazné kytarové vyhrávky, které jsou v drsnějším zvukovém aranžmá jako pěst na oko. Doporučuji poslechnout song Persistent Inadequacy z letošního alba kapely a podotýkám, že naživo to zní ještě o něco líp. Super.

Když se na Fotocrime vracím do sálu, je to jako oficiálně vstoupit do hudebního podzimu. Až na pár modrých světel na pódiu je všude tma a po stěnách i podlaze se valí hustý dým. Začíná tu jedna z nejzvláštnějších diskoték, kterých jsem se kdy účastnil. Nikdy jsem nebyl velkým fandou zádumčivého post-punku, během koncertu se tak ale najednou cítím. Nezávisle na mém rozhodnutí. Nějak prostě splývám s podmanivým hlasem Ryana Pettersona a tesknými tóny synťáku. Kývám hlavou, Fotocrime ve mně v jediném okamžiku vyvolávají smutek i chuť tančit. A tak kývám dál a ztrácím se v zakouřeném světě plném dobrých způsobů a zlých úmyslů, nejspíš přesně tam, kde mě Fotocrime chtějí mít.

Až na konci, kdy procitám z okouzlení a dým se rozplývá, mi dochází, že jsem opravdu dlouho nebyl na koncertu, kde by kapela neměla bicí. A taky jak dlouho jsem si na konci setu kapely nepřál, aby ještě hrála. Jen abych se mohl zase ztratit v hudbě.

Foto: Lukáš Tokpic

O autorovi

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com