Kids and Heroes
Čtyři dny v pekelném ráji. Fluff Fest má co říct i po 20 letech
Tony Youngfield 08/08/2019 Reporty

Loňská historie léta se letos opakovala – z pěšího výletu Plzeň – Rokycany, respektive Fluff, se stává příjemná tradice. Komorní výstup opět startoval v srdci Plzně, tentokrát se neobešel bez zastávky v Ejpovicích, pokračoval přes rokycanské hospody, a triumfálně končil nahoře na letišti. Ve čtvrtek byla připravena půda pro výroční dvacátý Fluff Fest.

Ztraceni uprostřed bezesné noci zničeného postmoderního světa, bez naděje, na poušti vlastních temných úvah a neodbytných chmur, kýváme se v těžkopádných rytmech drone sludge metalových mágů Blues For The Redsun. Čím blíže k neprostupné stonerové mlze a monolitu repráků, tím hlouběji v očišťující hudební extázi. Krev vařící se v uších, rudo-oranžové mžitky před očima. Zatímco ostatní přátelé z party se postupně únavou a vyčerpáním vytratili, já jsem zůstal až do hořkého konce. Aby nebylo málo kytar a riffů, bonusem navíc bylo noiseové kroucení krabičkami. Peklo podle mého gusta.

Jak vypadá pátek třináctého dle švédských představ? V Göteborgu mají jasno – Fredag den 13:e přivezli brutální nálož severského crust punku a d-beatu, uřvaného, rychlého, sympaticky nasraného a kritického. V jejich tvorbě převládají skladby v rodné švédštině nad anglicky zpívanými, což ještě zahušťuje zlobu, temnotu a zoufalství nad zlem světa. Na špetku koření v podobě rock’n’rollu dohlíží z trůnu Lemmy. Set uplynul jako voda v řece, zničené toxickým odpadem. Škoda, že z vystoupení riot grrrl písničkářky, říkající si Efa Supertramp, jsem stihl jen poslední song. I tak ale bylo v info stanu vždy útulno a přátelské prostředí. Knihkupectví, stánky, spousta ochotných a přátelských postav. Komornost míst i událostí na festivalu mě nepřestává bavit až udivovat. Smekám námořnickou čepici, protože v dnešním citově studeném a klimaticky přehřátém světě se nenajde moc příležitostí, kdy se cítíte šťastní a v bezpečí.

Kolem francouzské (ne)herečky Jodie Faster jsme přesně v duchu muziky, kterou hrají, jen proletěli. Splašený hardcore punk až fastcore, jedna z nejrychlejších záležitostí letošního ročníku. Někdy během největší průtrže mračen není na škodu připlést se k Psychtent stagi, kde nešetří zuřivými výrazy obličeje ani pohybovými cvičeními britští The Wound z Leedsu. Upřímná hardcore punková sypačka, ozvláštněná trochou glamu. Pořádný déšť vám nemůže zkazit náladu, pokud máte energickou hudbu a nadšené, i když třeba lehce zabahněné publikum. Jestli jste po čtvrtečním Fluff pochodu, plném nelítostného spalujícího slunce, příliš znaveni na živou produkci v rámci rozehřívacího dne, stejně můžete takovou Průmyslovou Smrt slyšet i v rámci odpočinku ve stanu. A v tu chvíli silně litujete, že pod stagí, kde řádí hardcore crust punkové tornádo se smyslem pro humor, nejste se zbytkem party. Brusky proti fašismu!

Když už si myslíte, že jste usnuli, ač jste nechtěli, z komatu vás spolehlivě proberou venezuelští šílenci Mar De Rabia. Bestie, v jejíž tlamě se snoubí hardcore punk s thrash metalem, dštila oheň a síru tak intezivně, že v areálu nemohl zbýt hned v počátku kámen na kameni, když i můj stan málem lehl popelem. Když už jsme u ničení, dílo zkázy o dva dny později dokonala z popela dočasně znovuzrozená underground punk’n’rollová legenda Esgmeq. Tři výjimečné koncerty, z nich jeden na Psychtent stagi Fluffu. I přes posunutý hrací čas kvůli technickým potížím bylo uprostřed noci pod pódiem narváno, chladným vzduchem se nesly ozvěny Sisiho prokleté poezie a staré známé zlobné kytarové vyhrávky. Kdo zaspal, proklíná se, ostatní nekriticky chválí, aniž by si pořádně uvědomovali, jaké spousta z nás měla vůbec štěstí, že jsme Esgmeq viděli. Mě ten pocit soukromě hřeje u srdce.

Odpolední festivalovou siestu si nechám líbit – drink, mrkvový vegan hot dog a na Psychtentu hrající klidná psychedelie, shoegaze a dreampop v podobě kapel Fotbal nebo True Fir. Na rozproudění energie byli naopak vhodní italští screamo post hardcoroví Øjne. Spousta věrných fanynek a fanoušků, stagedivů, crowdsurfů, objímání a set, který jen tak nechtěl skončit. Radost pohledět i poslechnout. Slza ovšem ukápla skalním fanouškům francouzského indie punkového úkazu Sport. Kapela se na Fluffu objevila před několika lety, když se jejich dráha teprve rozjížděla, a letošní koncert v rámci festivalu byl v této sestavě a pod tímto názvem bohužel předposlední. Proslýchá se však, že členové Sport se mají objevit v dalších hudebních tělesech, necháme se překvapit.

Američtí Thou vypadají jako tajemný kult uctívačů Edgara Allana Poea, jen s tím rozdílem, že nepocházejí z Baltimoru, ale z jihu USA – louisianského Baton Rouge. Různé vlivy a druhy temnoty se v jejich tvorbě mísí jako v nebezpečných močálech a bažinách za městem. Elementy sludge metalu, hardcore punku i noise se snoubí do těžko postihnutelného monstra, ze kterého jde naživo strach. Polští hardcore crust punks Deszcz byli od počátku na „must see“ seznamu letošního festivalu a nezklamali – rychlá smršť smutku, zoufalství, tísně a bolesti, melodická kytara a uřvané zpěvy. Nádherná deprese. Od crustu přes anarchopunkový nářez Bad Breeding až po běsnící bláznivý riot grrrl fastcore noise punk z Berlína, Cuntroaches. Chaotický zvuk, nespoutaný bordel, plechovky a odpadky všeho druhu létající na stage a odrážené zpět, celá scéna zmaru zahalená do neprostupného kouře. Epické zakončení festivalového bláznění. Třešničkou na brutálním dortu byla vtipná old school black metalová Sněť.

Dvacet let Fluff Festu bylo nepopiratelným milníkem v několika ohledech. Krom jednoho warm upu a tří hlavních dnů festivalu na rokycanském letišti probíhaly koncerty před i po (čtvrtek a pondělí) Fluffu ještě v Praze. Experiment s novým rozmístěním dvou stagí vedle sebe a fungováním stylem flip-flop na střídačku fungoval.

S radostí bych doufal v nejméně dvacet dalších let festivalu, protože ani za tak dlouhou dobu neztratil smysl, poselství a politický náboj, což krom všeho ostatního dokazuje i každoroční otravný zájem fízlů, chránících režim, ať už uniformovaných nebo trapně „tajných“. FF je jedním z mála míst, kde se člověk alternativní, bláznivý a subkulturní může v dnešní fašistické době kolabujícího zločinného kapitalismu cítit bezpečně. Někteří nostalgici si posledních pár let, včetně letoška, stěžují, že „už to není, co bývalo“. Já jsem byl nadšený, ač za tři roky účasti nemůžu objektivně soudit. Syndrom „starých zlatých časů“ si nevybírá.

Za fotku díky Danielu Goliašovi, celý fotoreport tady.

O autorovi

V K&H od června 2013. Od klasiky, jazzu, rock'n'rollu, country, rhythm'n'blues, swingu nebo rockabilly, přes ska, reggae, rocksteady, 2 tone, northern soul, punk, oi!, hardcore až po psychobilly, goth, surf, garáž, psychedelii nebo folk a celtic. 55% rock'n'roller, 69% skinhead, 77% punk rocker, 161% tolerant human being and hooligan gentleman. Bohemians 1905, St. Pauli. Music, writing, movies, friends and booze... Gimme more!!!

Diskuze

  • Facebook(0)
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com