Kids and Heroes
Co má v přehrávači Ctib z Chorobopop, Telefon, Uštkni, …?
Michaela 09/05/2018 Co má v přehrávači...

Máme pro vás další díl rubriky, v níž muzikanti představují nahrávky, které jim aktuálně rotují na gramofonu nebo v přehrávačích. Tentokrát jsme vyzvídali, co v posledních dnech poslouchá Ctib, kterého můžete znát z kapel Telefon, Uštkni, Co-ca, Výbor Veřejného Blaha, Kultra či z nejnovější Chorobopop nebo sólového projektu. 

 

René Binamé – Le temps paye ne revient plus!

Začátek bude znít trochu jak od Agáty Christie: René Binamé jsou z Belgie a zpívají francouzsky. Mám prudkou slabost pro francouzštinu v muzice. A taky miluju ten brutální minimalismus, který je typický pro spoustu tamních anarchopunkových kapel. René Binamé čerpají přesně z těchto vod. Skladby stojí na jednoduchých silných nápadech, nad kterými se co chvíli rozjede často až překvapivě chytlavá melodie. Trio dvou kytaristů a zpívajícího bubeníka to celé navíc dovede podat strhujícím způsobem i naživo. Pořádali jsme jim koncert na Vrahu, hráli jsme s nimi na Helle, pokaždé to byla nezapomenutelná palba. Mám od nich ještě desku coververzí, na které můžete slyšet kusy od takových veličin jako Accept nebo Samantha Fox. Na „Le temps…“ je ostatně pár coverů taky. Nejvíc mezi nimi myslím razí Mothers Little Helper od Rolling Stones, nazpívaný tak neodolatelně špatnou angličtinou, že jsem se několikrát přistihl při myšlence, že verzi Belgičanů začínám mít raději než originál. Pro případné seznámení s kapelou zkuste třeba tenhle živák nebo přímo jeden bič z desky, o které píšu:

The Pau – Ku

Pro mě suverénně objev roku. Mladá holka, co skanduje neprvoplánovité texty do jednoduchých vypalovaček postavených na špinavé kytaře a hnaných přednatočenou rytmikou (bicí, sem tam i basa). Pochází z Polska, země punkových a novovlnných skvostů, čili má na co navazovat. Což dělá mimo jiné i tím, že jazykem jejích textů je rodná polština – pro mě jedna z řečí jako stvořených pro punkovou muziku. The Pau má za sebou hromadu koncertů doma, dvakrát ovšem hrála i v našich končinách. A na koncertech je The Pau taky parádní! Tak parádní, že propolsky orientovaná část pořadatelské party kolem festivalu Setkání svobodných duší navrhuje pozvat The Pau na letošní ročník, ale to značně předbíhám. „Ku“ je první deska The Pau a poslechnout se dá třeba tady:

Antisocial Skills – s/t

Jeden z nejlepších hardcorových svistů, které jsou u nás momentálně ke slyšení. Kluci z různých koutů Slovenska se sešli v Praze a dali dohromady kapelu. I ve vlasti působili (nebo působí) v partách, které patřily (nebo patří) ke špičce tamní scény. Skupiny jako Time Of My Life nebo Ilúzia už neexistují, buldozer jménem Rúbanisko (v něm působí bubeník a kytarista A. S.), ovšem hrne nepřeslechnutelně dál. Muzika Antisocial Skills se nejvíc blíží první zmínění kapele. Pánové rubou rychlý hardcore rodem ze Států raných osmdesátých let. Hlas je uřvaný a s ničím se moc nemazlí, riffy kytar divoké, pochmurné a jedovaté. A pod nima přikládá pod kotel bubeník, co je snem každé kapely. Epko stejně jako koncert prosviští za pár minut a vy jenom koukáte, kolik muziky v tom ohni bylo.

Jegor I Opizděněvšije – Pryg – skok

Bylo to velmi příjemné překvápko, když se mi teď v zimě ozval sympatický chlapík jménem Jindřich, že v pražské Dejvické klubovně pořádá koncert při příležitosti desetiletého výročí úmrtí charismatického ruského muzikanta Jegora Letova. A byl to i skoro šok, Letovova tvorba pro mě kdysi znamenala inspiraci fakt úplně zásadní, myslel jsem ale, že ho u nás prakticky nikdo nezná. No a každopádně pod dojmem toho pozvání jsem se po opravdu dlouhé době znovu zaposlouchal do Letovových desek, přičemž právě „Pryg – skok“ jsem obráběl asi nejčastěji. „Největší slabost ruského rocku je v jeho posedlosti co nejčistším zvukem,“ nechal se kdysi slyšet Letov, a fakt, zvuk jeho nahrávek byl vždycky rozskřípaný a špinavý, zato ale nadusaný surovou energií. „Pryg – skok“ patří mezi nejlepší příklady. Desku, kterou Letov nahrál prakticky sám v roce 1990 v domácím Grob-studiu ve městě Omsk, rámují dvě delší skladby, obě fascinující, i když každá jinak. „Pro duračka“ je čtyřapůlminutový otvírák postavený jen na Letovově hlase, zatímco titulní píseň, kterou deska končí, je desetiapůlminutová drásající hluková hypnóza. Mezi ně Letov namrskal dalších dvanáct kratších písní se strhujícími melodiemi a s aranžemi poznamenanými stejnou měrou punkem jako šedesátkovým beatem. Ostatně posuďte sami:

Depeche Mode – Construction Time Again

Nedávno jsem propadl okouzlení elektronickou hudbou sedmdesátých a osmdesátých let a solidně teď ujíždím na rané tvorbě DM. Tohle je jejich třetí deska. Pro mě velké překvapení, znal jsem z ní předtím jen asi dvě písně. Mluví se o ovlivnění Kraftwerkem, zároveň je to první nahrávka s Alanem Wilderem, tvůrcem temnějšího zvuku kapely. A jo, strohý strojový beat, industriální zvuky – všecko tu je, připadá mi ale, že typický depešácký zvuk se tu ještě formuje. Jistá nedotaženost toho „temného“ konceptu, pozůstatky bezstarostně popového výrazu raných DM, místa, na kterých kapela působí, jako by se pořád ještě hledala, nic z toho mi nepřekáží v opakovaném poslechu, ba právě naopak to v mých očích dělá desku mile nedokonalou, a tudíž neodolatelnou. A třeba tohle je podle mě fakt velmi slušná palba:

Foto: mizuki.cz

O autorovi

Šéfová. V Kids and Heroes od roku 2009. Kontakt: klocova.m@gmail.com

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com